reklama
 
 

Kapitána Dema hraji zásadně střízlivý. Drogy humoru neprospívají, říká Jiří Burian

24. 9. 2018 14:10
Jeden večer se na pódiu pohupuje v bizarním kostýmu sešitém z nákupních tašek Ikea jako dvoumetrákový raper Kapitán Demo, jindy si jeho hlas lze poslechnout v doprovodu melancholických kytar projektu Republic Of Two. Vtipnou a vážnou polohu střídá hudebně všestranný Jiří Burian i během rozhovoru, ve kterém mluví o blížícím se návratu své indierockové kapely Southpaw a o tom, proč s ní nikdy neprorazil za české hranice ani do mainstreamu. „Když si pustíte česká komerční rádia, zní to slizce, a myslím, že je to škoda. Z toho, co hrají, máte pocit, jako by vás píchla vosa,“ říká chvíli poté, co jednu neodbytnou vosu zašlápl.

Očekávaná deska vašeho satirického projektu Kapitán Demo se jmenuje Mládí v trapu. Znamená to, že Dema zasáhla krize středního věku?

Název je slovní hříčka, která má několik významů. Jednak to souvisí s krizí středního věku, ale pak to odkazuje také k současné hiphopové generaci, která poslouchá trap a bere xanax. Na novém albu už chvílemi nepoznáte, jestli Demo něco myslí vážně, nebo je to pořád ještě humor.

Vymyslel jste si alter ego Kapitána Dema, abyste mohl bez obalu říkat věci, které byste si jako Jiří Burian nedovolil?

Prvotní impuls k Demově zrození jsem dostal, když jsem se díval na Formanův film Muž na Měsíci, který skvěle vykresluje, jak si komik Andy Kaufman vytvořil alter ego Tonyho Cliftona. Protože v Česku nikdo nic podobného nedělal, vymyslel jsem si vlastního záporňáka. Chtěl jsem věci, které mně i ostatním lidem vadí, obracet v humor, a postupně je tak odstraňovat. Když Demovy songy zlidoví, posluchači se pak už konkrétnímu problému smějí. V textu Ovce se například objevil rým "Kartičku máte? A bodíky sbíráte?", což jsou věty, s nimiž se každý denně setkává, a díky podobné písničce můžete situacím, které vás iritují, čelit.

Co vás iritovalo, když jste psal texty pro Demovo nové album?

Na desce najdete i temnější a melancholičtější songy, které byste čekali spíš od jiných mých projektů, ale také v nich pořád zůstává přítomný humor. Objevují se tam témata jako přehnaná láska nebo špatné dětství, ale nechybí ani charity, benefice, magie nebo machistické pózy. Přestože nejnovější generace českých raperů už nedává chlapáctví na odiv svaly, boxem a drahými kárami, i mladí vyhublí rachitičtí kluci se zlatými zuby a pokérovanými obličeji využívají klasická rapová klišé a přistupují k ženám jen jako ke kusům masa.

Tohle mi na hiphopu dost vadí, a proto jsem se vždy vyhýbal tomu, aby postava Dema byla sexistická. Na české rapové scéně mi hrozně chybí gay rap typu Zebry Katze nebo Mykkiho Blanca, kteří obrátili machistické stereotypy vzhůru nohama. Nepsané pravidlo, s nímž ke Kapitánu Demovi přistupuji, ale je, žádného konkrétního českého rapera nesundávat. Demo nikdy neměl být parodií na rap, spíš na všechny věci, které mi přijdou přehnané.

V pilotním singlu Demova nového alba si utahujete z ucpané pražské dopravy a na loňské desce Demo zase rapoval o tom, jak kamion předjíždí kamion. Skoro to vypadá, jako byste texty psal v autě.

Polovinu Demových věcí jsem opravdu napsal za volantem na D1, kde mívám největší inspiraci. Stojím, nebo i lehce popojíždím, pouštím si beaty a rýmy se jenom linou. Fanoušci mi pak sami posílali fotky aut stojících v zácpě nebo videa předjíždějících se kamionů a výborně se u toho bavili.

Singl Kamion předjíždí kamion pochází z loňské desky Bez klobouku Boss. | Video: Indies MG

Kapitána Dema si málokdo dokáže vybavit bez jeho korpulentní postavy. Na koncertech se ale pohybuje lehce jako pírko. Jak kostým funguje?

Polštáři se před Demovými koncerty rozhodně nevycpávám. Kostým má tak dokonalý systém, že se v něm na pódiu můžu hýbat velmi rychle a velmi snadno, a navíc mi v něm ani není horko. Jak přesně funguje, si ale nechám jako tajemství.

Francouzská módní značka loni představila kabelku, která vypadala jako nákupní taška z Ikey. Vy jste v té době vydal klip k singlu Trendsetter, v němž měl Demo z tašky Ikea ušitý oblek, což dokazuje, že Demo skutečně udává módní trendy.

Lidé z té francouzské značky Demovi volali a on jim za tučnou sumu prodal autorská práva. Většinou si pro Demovy převleky ale kupuju luxusní hadry od Dolce a Gabbana, Versace nebo Gucci, a pak si z nich šiju kostýmy na míru.

Předpokládám, že hvězda jako Kapitán Demo mívá před koncertem spoustu hvězdných požadavků. Co musí majitel klubu splnit, aby u něj Demo vystoupil?

Seznam se pořád obměňuje, ale většinou požaduje, aby ho v backstagi čekala různá exotická zvířata, spousta biopotravin, ale též typických českých jídel, muzikáloví herci, které by mohl šikanovat, nebo modelky s nadměrnými velikostmi. Promotéři se obvykle snaží aspoň část z Demových požadavků splnit a podle jejich chování poznáte, jestli jsou se mnou na stejné vlně. Na jedné z posledních akcí mě třeba překvapilo akvárium s žábou, která měla úplně stejnou barvu, jakou Demo chtěl. V televizi bohužel místo Demovy oblíbené pohádky běželo sedmdesátkové porno, což mě zklamalo, ale Giviho Krosse z Demovy crew to bavilo.

Jakou musíte mít náladu, abyste se do Kapitána Dema dokázal převtělit?

Transformace nastává v okamžiku, kdy si na sebe vezmu Demův převlek. Když současně koncertuji třeba s kapelou Republic Of Two, jejíž hudba je naopak hodně jemná a pokorná, převzít roli Dema bývá strašný skok. Dokážu ho ale hrát jak ve chvíli, kdy jsem veselý, tak v momentu, kdy na legraci vůbec nemám náladu. To pak Demo bývá ještě naštvanější a publikum jeho show baví o to víc.

V jednom z Demových největších hitů Láska, pokora a sluníčko si střílíte z lidí se zálibou v ezoterice a zdravém životním stylu. Sám ale meditujete a cvičíte podle čínské metody Čchi-kung. Co vás k východní spiritualitě přivedlo?

Hledal jsem inspiraci. Od dětství jsem měl blíž k pohádkám, kouzelníkům, šamanům a indiánům než ke světu, ve kterém žijeme. Vždy mě lákaly věci, které sice nejsou vidět, ale přitom vím, že existují. Proto jsem se začal napojovat na nadvědomí, ať už skrze různé pomůcky, nebo prostřednictvím meditace, abych se dostal do kreativního módu.

Může to znít paradoxně, ale kdybych si měl v Česku vybrat zpěváka, k němuž mám ideologicky nejblíž, byl by to Tomáš Klus. Když to ale někdo bere s duchovnem moc vážně a chybí mu nadhled, pak to vyznívá směšně a automaticky si to říká o song. Když jsem Lásku, pokoru a sluníčko vydal, ozývali se mi právě ti typičtí sluníčkáři, že tu písničku mají rádi a pořád si ji pouští. Vždy mám radost, když se v Demových textech někdo najde a dokáže se zasmát sám sobě.

Kromě Kapitána Dema teď pracujete na comebacku své indierockové kapely Southpaw. Otevřeně přiznáváte, že dosavadní tvorba Southpaw vznikala pod vlivem drog. Platí to také u chystaného návratového alba?

Nikdy jsem nebyl feťák a vždy jsem znal míru. Dvacet let jsem byl zvyklý tvořit s marihuanou, díky které se ale dostávám dost hluboko a napadají mě temné experimentální skladby. Od určitého věku a momentu, kdy se mi narodily děti, jsem to utnul a místo toho začal sportovat a meditovat. Jen jednou za čas se do tohohle světa jako nějaký důchodce skočím mrknout, ale pak zase couvám rychle zpátky. Kapitána Dema jsem naopak vždy psal s čistou hlavou. Dobrá nálada, dobré jídlo a sluníčko. Také ve chvíli, kdy jdu jako Demo na stage, bývám úplně střízlivý, protože humoru tenhle stav sedí víc. Všimněte si, že když se na party někdo vyndá, nikdy se moc nesměje.

V jaké fázi se příprava první desky Southpaw po sedmileté pauze aktuálně nachází?

Ani po našem posledním koncertě jsem pro Southpaw nepřestal psát nové skladby. Stejně jako Demo je ta kapela mou neoddělitelnou součástí. V minulých dvou letech jsme se začali nad hudbou scházet s klávesákem Karlem Havlíčkem, ale největší část alba vznikla až letos. Máme hotové demonahrávky, které chceme nechat ještě chvíli uležet a pak je doladit ve studiu. Do konce roku hodláme vypustit první singl a na jaře vyrukovat s celou deskou.

Postupně jsme se propracovali k tak vybroušenému diamantu, že každý song vnímáme jako singl. Comebackové desky přitom bývají ošemetné, protože se jim dostává největší pozornosti a všichni je srovnávají s předchozí tvorbou. Ta naše zní jako bestofka Southpaw, ale s novými skladbami. Čiší z nich silné melodie, devadesátky a melancholie.

Jiří Burian (40)

Jiří Burian (40)

  • Syn písničkáře a spisovatele Jana Buriana a vnuk divadelního režiséra E. F. Buriana.
  • V roce 1996 založil indie-rockovou kapelu Southpaw, se kterou vydal pět studiových alb. V roce 2011 se Southpaw rozpadli, ale nyní chystají comebackovou desku.
  • V roce 2008 si Burian vytvořil satirické rapové alter-ego Kapitán Demo, pod nímž zatím vydal tři studiové desky. Čtvrtou nazvanou Mládí v trapu právě dokončuje.
  • V roce 2010 s Mikolášem Růžičkou založil indie-folkovou formaci Republic Of Two, s níž zatím vytvořil čtyři alba.
  • Kromě vlastních projektů produkoval hudbu pro Natálii Kocábovou, Emmu Smetanu a pro svého otce Jana Buriana. V současnosti jako producent pracuje na debutu Lény Brauner a nové desce Bereniky Kohoutové.

Southpaw kdysi měli ambice prorazit v zahraničí. Proč se to podle vás navzdory příznivým recenzím domácích novinářů nikdy nepodařilo?

Protože jsme v zahraničí nežili a nebudovali si tam jméno od nuly. I když musím neskromně přiznat, že jsme měli talent na opravdu dobré songy, chyběly nám osobní kontakty na velké hráče mezinárodního hudebního byznysu. Já jsem asi do třicítky snil o životě v Kalifornii nebo v Kanadě, ale pak se to zlomilo a uvědomil jsem si, že chci zůstat v Česku. A česká kytarovka zpívající anglicky podle mě nemá šanci stát se opravdu velkou ani v Čechách. Pokud chcete dosáhnout úspěchu, je to ta vůbec nejhorší varianta. Z mých projektů se u nás dostává největšího ohlasu Kapitánu Demovi a je to právě proto, že rapuje v češtině a využívá humor. Protože dnes pracuju i pro jiné interprety a dělám dvě až tři alba ročně, vůbec mě nemrzí, že se Southpaw nebo Republic Of Two nemám tak velké publikum.

Není Demův song o géniovi, který většinu času tráví ve studiu a nikdo ho nesmí rušit, vlastně o vás?

Workoholik samozřejmě jsem, ale rozhodně nejsem umělec, který se bere smrtelně vážně. Sice neustále osciluji mezi studiem a rodinou, ale v pohodě třeba zvládám jezdit se synem na fotbalové zápasy. Mí dva synové mají z mé hudby nejradši právě Dema.

Nemáte pocit, že Demovými přisprostlými texty své syny kazíte?

Naopak. Myslím, že je vychovávám. Kapitán Demo není žádný tvrďáček, a byť jsou jeho texty vulgární, jsou vulgární hezky. Nejsou to zlé sprosťárny, které by dětem ukazovaly špatný vzor. Na Demovy koncerty často chodí právě rodinky s dětmi. Poslouchá ho cílovka od pěti do šedesáti let. Klobouk dolů před rodiči, kteří mají takhle dobrý vkus a nezakazují dětem výrazy, co se nezdají úplně košer. Podobní rodiče vědí, že sprostá slova nejsou podstatná. Podstatné je, jestli se jejich děti chovají hezky ke svému okolí, dostávají dost lásky a vyznávají správné hodnoty.

Váš otec je známý písničkář a spisovatel Jan Burian, dědeček E. F. Burian byl proslulý divadelník. Cítil jste v mládí potřebu se jim vyrovnat?

Táta je v textech nekompromisní zastánce češtiny a pohyboval se vždy spíš v undergroundu. Fungoval pro mě jako hnací motor, ale měl jsem štěstí, že jsem se ve třinácti najednou ocitl bez něj na ostrově Malta, kde jsem několik roků vyrůstal a hledal si vlastní cestu.

Začal jsem poslouchat stadionové kapely a měl jsem ambici nějakou podobnou založit. Kolem třicítky jsem pak absolvoval hodně rodinných terapií a skrze spiritualitu jsem se od podvědomé povinnosti obhájit svůj rod osvobodil. Pamatuji i seanci, při které jsem se napojoval na své předky, a tam mi bylo řečeno, že nikomu nic dokazovat nemusím. Jako jediný z rodiny jsem v sobě našel lásku také k popové muzice. Když ale mluvím o popu, myslím ten zahraniční. V zahraničním popu se dneska dějí strašně zajímavé věci a rozhodně to není jen hloupá hudba pro masy.

V českém popu takový progres nevidíte?

Český pop je dnes na podobné úrovni jako český humor nebo český fotbal. Najdou se sice výjimky jako Rytmus, Ben Cristovao nebo Emma Drobná, ale pořád platí, že když si pustíte komerční rádio, máte pocit, jako by vás píchla vosa. Zní to slizce a myslím, že je to škoda.

Podívejte se na rozhovor s hudebníkem Ivanem Králem, který prorazil v Americe a zahrál si po boku Patti Smith a Iggyho Popa:

Když jsem přijel v šedesátých letech do USA, myslel jsem si, že jim ukážu, jak se dělá správná hudba. Narazil jsem ale, nikdo nepřišel, říká Ivan Král | Video: |  25:40

autor: Tomáš Maca | 24. 9. 2018 14:10

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama