Recenze - Všechna alba Annie Clark, která tvoří pod nickem St. Vincent, jsou splněným snem posluchačů různých forem ženského písničkářství. Práce této americké umělkyně jsou totiž určitým meetpointem jednotlivých přístupů, které se běžně na deskách jiných jejích kolegyň objevují a poslouchají zcela samostatně.
Chcete, aby se vám zpěvačka vyzpovídala ze svých útrap a zajuchala nad svými radostmi? Dávíte se rádi v neodolatelně nedýchatelném dusnu? Tančíte rádi na motivy lehkých melodií? Zpíváte si rádi hezké a zpěvné písničky? Vyhledáváte dámy, které své písničkářství chápou jako zvukově vzrušivé konceptuální umění, které ví, co to je experiment? Baví vás barokně vyklenuté kompozice? To vše alba St. Vincent nabízejí.
Co je však na tvorbě této písničkářky nejúžasnější? Její nahrávky nejsou v žádném ohledu výsledkem kompromisního kalkulu, kterým by hledala citlivě míchaný koktejl stravitelný pro každého. Talentovaná Američanka obsáhne všechny polohy naprosto plnohodnotně a přirozeně s dostatečnou hloubkou.
Možná právě z těchto důvodů ji lze považovat za „ideální ženskou interpretku roku 2014“. Její tvorba, která kombinuje několik různých konceptů do jednoho jediného konkrétního, totiž může velice efektivně šetřit posluchačův čas.
Spíše umělkyně než hipsterská atrakce
St. Vincent určitě není solitérkou, jejíž hudba by se svou podstatou vymykala a nezapadala do žádného širšího žánrového rámce; na to je její alt-pop až příliš obecně globalizovaným a zavedeným hudebním komunikačním kódem.
Současně ale bude platit, že přímo v jeho kontextu jsou její alba zcela výjimečná. Říká-li se, že většina současných písničkářek zní moc hezky, ale zároveň také tak nějak úplně stejně a zaměnitelně, skladby St. Vincent si uvnitř jejich množiny určitě nespletete. Pro její hlas, který nelze alternovat, specifický zvukový design i kvůli práci s emocemi.
Její písně jsou melodicky vstřícné, líbivé, jejich upbeatový formát vybízí k juchavému tanci; z toho důvodu mohou evokovat městský pop pro alternativní děvčata, který zpívá třeba Lily Allen nebo Kate Nash. Současně však stojí také na ryze autorsky písničkářských základech, díky kterým není úplně daleko od značek, na nichž odrzle stepují Amanda Palmer nebo Regina Spektor, dámy, kterým vlastní vousy nevadí.
St. Vincent by se vlastně mohla jevit jako ideální oběť obálek hipsterských časopisů typu VICE, na kterých se objevují stylové slečny, které umí hrát na nějaký nástroj, zpívat a skládat hudbu s iluzí novosti. Její ambice jsou ale vyšší a také hlubší, než aby se stala hudebním módním doplňkem s krátkodobým datem trvanlivosti.
O St. Vincent se tak lze bavit mnohem více jako o svébytné umělkyni s vlastní vizí „zvukové výpovědi o ženském světě“ než jako o povrchní hipsterské atrakci. Tuto tezi lze pak doložit albem, které loni nahrála s Davidem Byrnem, ikonou ikonické kapely Talking Heads, muzikantem, který by se se zpívající modelkou ani nepozdravil.
Dospělost geniálního dítěte
Chronologie jednotlivých alb St. Vincent naplňuje pojem „konzistentního vývoje“. Všechny její desky jsou ukotvené v jednom širším hudebním konceptu, ale jedno za druhé průměrně citlivý posluchač nikdy nesplete.
St. Vincent se mění, ale nijak radikálně, jde spíš o logický vývoj. Její tempo umělecké metamorfózy je pozvolné, možná dokonce pomalé. Tento přístup k tvorbě vždy na umělce vrhá sympatický stín: díky němu totiž působí jako interpret, který má v hlavě přesnou vizi své umělecké identity a svým každým novým albem nahodile netestuje, v jakém žánru nebo stylu by se mu mohlo dařit nejlépe.
Letošní deska, které St. Vincent nechala v titulu jen svůj pseudonym, pak bude v rámci její diskografie platit za nejlehčí, nejuvolněnější, nejtanečnější. Častá zkušenost se současnou popmusic říká, že vyvine-li se interpret vstříc těmto charakteristikám, znamená to invenční úpadek; jinými slovy: deska odlehčených písní se většinou nahrává až v momentu, kdy se vyčerpají nosné nápady.
Svým čtvrtým albem ale St. Vincent naplňuje přesný opak. Nejvýraznějším negativem jejích předchozích alb byla až okázalá potřeba demonstrovat výjimečnost. Kytarové plochy zněly tvrdě, orchestrální motivy byly honosné, hlas upozorňoval na své možnosti snadné ohebnosti. Posluchač tak mohl mít pocit, že místo toho, aby St. Vincent zpívala své písničky, vytváří dokonalý reklamní banner na sebe samu. Přestože ta alba byla dobrá, vyzařovala z nich aura ženy, „která cítí nutnost až hystericky agresivním způsobem svému okolí vnutit svou vlastní jedinečnost“.
Nové album tak může zapadnout do modelu „dospění geniálního dítěte“. V jeho skladbách jsou totiž všechny zmiňované prvky výjimečnosti své zpěvačky zachované, ale nejsou akcentovány až tak agresivním způsobem jako v minulosti. St. Vincent si přesně uvědomuje jejich potenciál, který využívá střídmě a efektivně. Každý použitý zvuk slouží efektu skladby, nikoliv jako deklamace.
Zbraň, kterou nové skladby zabíjí, je jejich živelnost. Píseň ve čtyřminutové stopáži totiž několikrát zvládne změnit hlavní motiv, svoji náladu, svůj žánr, nebo také styl zpěvu. Důsledkem tohoto přístupu je pak skutečnost, že se ve skladbě neustále něco děje; než začne posluchače nudit, stihne se proměnit.
St. Vincent tak demonstruje, že odmítá parazitovat na jednom nápadu nebo konceptu. Přestože je její album slideshow rozličných nápadů, zní celistvě a uceleně. Nikdy se jako celek nerozpadne, nikdy nezačne působit jako mozaika zajímavých miniatur.
Při posuzování těchto aspektů nesmí posluchač zapomenout, že poslouchá popovou zpěvačku, a ne poslední album experimentátorů The Knife.
Trefná komentátorka
Specifikum nového alba St. Vincent je pak v jeho zvuku. Ten z jedné strany využívá velké množství studiových motivů, které mohou působit „uměle až gumově“. Na druhé straně však dokáže znít organicky, živě, agresivně. V tomto ohledu jako by album odkazovalo buď na desky, na kterých PJ Harvey pracovala s elektronickou produkcí, nebo pak na rané práce Björk, kde se to hyperbaladami jenom hemžilo.
Nové album St. Vincent z protichůdnosti využívaných prvků těží také v dalších aspektech. Hlasový projev je nyní soubojem jemné ženskosti a agresivní animálnosti. Tento zdánlivý rozpor je pak jen další třecí plochou, kterou album drží pozornost.
Pozitivem čtvrtého alba St. Vincent je také fakt, že nános studiových parádiček na sebe nikdy nestrhne větší pozornost než skladba samotná.
Písničkářství je ryze osobním žánrem. Sledování diskografie je současně také sledováním proměny interpretova pohledu na život a svět. U ženských umělkyň se pak tato změna projevuje zejména vývojem, nebo posunem převládající emoce.
St. Vincent začínala jako nervní a neposedná dívka, která nemá problém o sobě promluvit; jednou šeptala, podruhé řvala, nikdy ale neplakala. Cesta, po které se po dobu sedmi let od vydání debutu prošla, ji dovedla k určité rezervovanosti, odstupu.
Neznamená to, že by už věci neprožívala a emocí se zbavovala. Znamená to pouze, že se na věci chce dívat s odstupem a také že to už dokáže. Nenechá se už jimi pohltit, ovládnout. Co z toho plyne? Jestli dříve měly její záležitosti nad ní převahu a ona se pak s nimi musela do vyčerpání rvát, tak v současnosti se role otáčejí. Stala se tak trefnou, občas citlivou, jindy ironickou komentátorkou. Přesně do takové polohy chytré holky těsně po třicítce dospívají. Jejich prožitek je spíše vnitřní než vnější. S chladem ledových královen to ale nic společného nemá.
St. Vincent, 2014, Loma Vista/Republic, 40:04 min.
