Recenze - Britský kytarový pop posledních let je něčím mezi chytrými telefony a hambáči z McDonald's. Z jedné strany je potřebným doplňkem a cool faktorem životního stylu, z druhé pak plní funkci ryze konzumního produktu, na jehož kvalitu klademe pouze minimální důraz. Může nás přitahovat nakažlivou energií standardizovaného popkulturního vzorce, může iritovat rezignováním na chuť posunout se dál, ale určitě bychom ho ve svém pravidelném tweetu neměli označit za „autentické umění“. K něčemu takovému má totiž v současnosti hodně daleko. Asi jako filmový neoformalismus ke glose; asi jako mezi filmovými kritiky Radomír Kokeš k Františku Fukovi.
S deskami Morrisseyeho, ex-frontmana kultovní kapely The Smiths, je to ale jinak, těch bychom si měli vážit. Ne proto, že by rozvíjely nebo výjimečně obohacovaly žánr kytarového popu, ve kterém jsou zakotveny. Ne proto, že by patřily k těm nejlepším, které v daných letech vyšly. Na skutečnosti, že nejsou vyráběny na mechanických pásech, tak jako většina produkce v ostrovním žánru, ale jsou produktem osobní umělecké angažovanosti, lze totiž spatřovat něco opravdu osvobozujícího.
Morrissey nové desky nahrává (zřejmě) z jediného důvodu: potřebuje mluvit, filtrovat svou skepsi, svůj hněv, svou absenci radosti ze života. Jeho písně dokáží působit „odžitým dojmem“. Tyto charakteristiky pak platí také pro jeho letošní album World Peace Is None of Your Business. Stejně tak jako platily pro všechny ostatní, které vydal před ním.
Morrissey, díky, že jsi
Všichni by mu měli poděkovat, tak jako filmaři Orsonu Wellesovi.
Jeho pozice je svým způsobem nedotknutelná. Řekl-li Jean-Luc Godard, anarchista evropského artového filmu, že všichni filmoví režiséři za vše vděčí právě Wellesovi, tak by si podobně uznalá slova na svou adresu v hudebním kontextu zasloužil také Morrissey.
Těžko byste hledali kytarovku, kterou by až fatálně neovlivnily alba The Smiths, skupiny, ve které Morrissey v osmdesátých letech zpíval, skupiny, jejíž písně dodnes musí, ať volně, nebo explicitně, citovat všechny správné nezávislé filmy.
Budete-li cítit potřebu jeho alba otagovat, sáhněte po nálepce „pop s vyšším sdělením“. Něco takového - minimálně v jeho případě - nebude znamenat filozofickou hodnotu nebo sociologickou analýzu; Morrissey je škodolibý komentátor. Ve většině jeho alb nemusíte nacházet hloubku reflexe, ale fakt, že slova nevyužívá pouze jako nástroje k rýmu a chytlavému popěvku, ho od ostatních odlišuje.
Jeho reálná pozice na současné hudební scéně může evokovat postavu z písně The Beatles Nowhere Man. Jako by Morrissey nikam nepatřil, jako by nikomu nepatřil. Stojí tu tak trochu sám pro sebe.
Pro mladé publikum jsou jeho alba příliš cynická, příliš pesimistická; jejich vyznění totiž nesouzní s filozofií těch, kteří ještě o své iluze o světě a životě nepřišli. Pro ty starší, kteří by měli zájem o hudbu komentující společnost a bytí, jsou jeho písně naopak zase příliš rozjuchané, možná přehnaně využívající textové slogany, které mohou budit dojem, že jeho reflexe není plnohodnotná, leč pouze tezovitě povrchní.
Tyto paradoxy kombinující na první pohled nesourodá východiska dělají z jeho alb netradiční produkty, které na současné scéně nemají alternativy.
Na solitérství Morrisseyho se publikum však stále dokáže naladit. Žádné z jeho deseti sólových alb se totiž v britské hitparádě neumístilo mimo první desítku. Novinka se dostala dokonce na číslo dvě.
Rock'n'roll padesátníka
Aktuální kolekce World Peace Is None of Your Business potvrzuje zavedenou tezi, že na žádném ze svých sólových alb Morrissey výrazným způsobem nezmění svůj zvuk.
Odlišnosti zvukového designu jednotlivých desek lze vnímat spíše v rovině jemných nuancí. Jednou jsou kytary a bubny hlučnější, podruhé tišší. Jednou jsou aranže více založeny na orchestraci, podruhé naopak budují intimnější atmosféru. Nové písničky tentokrát chtějí testovat možnosti garážové estetiky v kontextu velkého zvuku. Kytarový opar je na jednu stranu surový, na druhou se však široce rozpíná, nebojí se pompéznosti a „rockového ohňostroje“.
Desáté řadové album Morrisseyho staví na přímé, dravé a živelné energii. Zní přesně tak, jak znějí alba padesátníků, kteří definují žánr „rock'n'rollu hraného s nadhledem“. Pamatujete na poslední alba R.E.M. Bavily vás? Štvaly vás? Odpovědi využijte jako vodítka k tomu, jestli si pořídit nejnovější desku Morrisseyho. Ten, kdo si je užil, může být spokojen s aktuálními skladbami britského zpěváka.
Na kvalitativní zařazení kolekce World Peace Is None of Your Business do diskografie svého zpěváka lze nahlížet dvojím způsobem. Dle prvního pohledu se můžete těšit ze situace, že Morrissey je v lepší formě než na dvou předchozích albech. Na základě toho druhého můžete komentovat, že skutečnost, že Morrissey dlouhodobě není schopen navázat na nejlepší alba své kariéry, se opět prokázala. Rada od autora této recenze: najděte si na netu texty skladeb z aktuálního alba a k jejich četbě si pusťte první sólovou desku tohoto zpěváka, jmenuje se Viva Hate.
Analýza zvuku a kompozice totiž byla vždy - v případě recenzovaného Brita - podružnější analýze zpívaných textů. World Peace Is None of Your Business je velmi blízké tomu, co od Morrisseyho budou očekávat jeho fanoušci: aktuální album je cynickým flusancem, je arogantním gestem, je vymezením se vůči současnému „oficiálnímu světu“.
Cynismus, skepse a volání po polibcích
Morrissey vždy ze svých alb rád křičel na lidstvo: „Nemám s vámi vůbec nic společného.“ Na aktuálním albu tuto normu naplňuje písní I'm Not a Man.
Dalším terčem pak může být také společnost, která žije svůj malý bezpečný život, do jehož problémů nezapadají velká veřejná témata. Podle Morrisseyeho budou tito lidé za svou lhostejnost nakonec potrestáni. „Policie vás svými zbraněmi nakonec omráčí.“
Britský zpěvák se také opětovně vrací ke svému oblíbenému portrétu světa jako prostoru, ve kterém není místo pro pochopení, empatii, city, skutečnou lásku. Jako by opětovně západní země charakterizoval jako „vyprahlou červenou pustinu“. Podobně jako v minulosti filmový režisér Michelangelo Antonioni nebo v současnosti romanopisec Michel Houellebecq nenachází na stínech moderního žití žádné hezké odstíny.
Mezilidské vztahy jsou podle bývalého zpěváka The Smiths pasé. Jeho aktuální deska s úsměvem varuje před ženami a institucí manželství. „Chce si z vás udělat otroka, ale rozhodně ví míň než krávy u cesty.“
Vtipným způsobem také Morrissey reflektuje mytizované hrdiny beatnické literatury. V době, kdy by drtivá většina jiných umělců píseň jim věnovanou pojala jako vyznání úcty a obdivu, spojuje jména Jacka Kerouacka, Neala Cassadyho nebo Allena Ginsberga s všemožnými chorobami a neduhy. Toto gesto pak lze vnímat jako cynicky symbolické konstatování „odchodu starých kámošů z tohoto světa“.
Jako úžasně podvratné rozhodnutí pak lze hodnotit, když Morrissey ve druhé polovině alba - poté, co odezní všechny skeptické poznámky předchozích skladeb - zpívá píseň, ve které repetitivně deklamuje „Líbej mě. Líbej mě po celé mé tváři.“ Je to volání osamělé duše po lásce? Je to popření všeho, co řekl předtím? Posluchač by neměl zapomenout, že sebeironie vždy byla velkou Morrisseyovou zbraní.
Nechce kázat pravdy. Chce nadávat
Důležité je také vnímat, do jakého emocionálního kontextu jsou všechny tyto závěry nebo postoje stavěny. Jejich zpěvák je na jedné straně smutný melancholik, ale na té druhé se z toho, co ho souží, nikdy nehroutí. Vždy zůstane výš: nad svou písní, nad svým posluchačem a také nad sebou samým.
Využívání formy sloganů staví jeho písně do pozice subjektivních, svůdně arogantních poznámek. Morrissey nepředkládá argumenty ani návrhy řešení. Pouze si odplivne. Právě toto rezignování na formulaci „objektivní pravdy“ tohoto zpěváka vymezuje od všech ostatních. Tam, kde Bono poučuje o rakovinách současného světa, Morrissey jenom nadává. A moc smutně se tomu všemu směje.
A přesně z tohoto důvodu je strašně fajn, že ho pořád neomrzelo vydávat nová alba. I když ještě lepší by bylo, kdyby napsal román. Protože jako osobnost s vyhraněnými názory je Morrissey o třídu zajímavější a zábavnější než jako hudebník.
