Recenze – Nejdůležitější metalová skupina všech dob? Black Sabbath byli první, Metallica dobyla žebříčky, ale co se týče vlivu na žánr i oni se musí sklonit před Iron Maiden.
Britská metalová ikona letos slaví čtyřicet let od chvíle, kdy ji ve východním Londýně v roce 1975 založil basák a hlavní autor skladeb Steve Harris. A jak lépe oslavit výročí než novým albem. The Book of Souls je šestnáctá řadová deska v diskografii Maiden a ze zástupu studiových desek se vymyká už tím, že je to jejich první dvojalbum.
Stopáž devadesáti dvou minut a tři tracky přes deset minut v tracklistu? Vedle úcty k legendám to vzbuzovalo i trochu strach. Poslední album The Final Frontier z roku 2010 patřilo spíše do kategorie splněné povinnosti a představa hodiny a půl podobně průměrného materiálu nebyla zrovna příjemná. The Book of Souls ale rozežene všechny obavy hned po prvním poslechu. Je to epická deska a potřebuje svůj čas, pozornost se ale vyplatí – Iron Maiden v novém tisíciletí ještě nezněli takhle dobře.
The Book of Souls není koncepční album, jak by délka mohla naznačovat – to jen každý ze členů kapely chtěl přispět a stopáž se nakonec rozrostla do nečekaných rozměrů. Tracky ale volně propojuje téma smrti – závěrečný osmnáctiminutový track Empire of the Clouds je o tragické katastrofě vzducholodi R101 z roku 1930, titulní skladba se točí kolem mayských hrobů a pohřbívání a Tears of a Clown je věnována herci Robinu Williamsovi, který vloni spáchal sebevraždu.
Smrt nakonec zasáhla i do příprav desky – Steve Harris musel zápasit s autorským blokem, do kterého se propadl po smrti dvou blízkých osob, a neveselý epilog obstaraly zdravotní problémy zpěváka Bruce Dickinsona, kterému našli doktoři vloni v září nádor na jazyku a musel se okamžitě podrobit léčbě. Vypadá to ale nadějně, deska se nakonec stihla dodělat a příští rok by se kapela i s frontmanem měla vydat na další celosvětové turné.
Asi není potřeba zdůrazňovat, jak je Dickinson pro kapelu klíčový. A teď nemyslím fakt, že je to on, kdo pilotuje letadlo, kterým cestují po koncertech. Nemá smysl debatovat ani o jeho zpěvu, jen si připomeňme, že roky, kdy v Iron Maiden nefungoval (1993–1999), jsou považovány za nejtemnější éru kapely.
Tentokrát se ale výrazněji podílel i autorsky – poprvé od roku 1984 přispěl dvěma celými tracky a hlavně má na svědomí závěrečnou osmnáctiminutovou skladbu Empire of the Clouds. Napsal ji údajně s klavírem a nejdelší track v historii kapely je důkazem sebevědomí, které Maiden mají i po čtyřech dekádách existence. Mimochodem kapela desku napsala a natočila ve studiu doslova z nuly a kolektivní duch šestice tvořící jeden organismus je na ní rozhodně slyšet.
Není samozřejmě potřeba předstírat, že Maiden vymysleli na novince něco převratného – tohle období mají už samozřejmě za sebou. Recenze z odborných metalových médií se nicméně shodují, že The Book of Souls aspiruje na jejich pozdní majstrštyk a že kapela přinejmenším vyrovnala svoji poslední opravdu povedenou desku Brave New World z roku 2000. A s tím nelze než souhlasit.
Hodnocení: 85 %
Kam dál, Slayer?
Slayer přišli na scénu o šest let později než Iron Maiden a do historie metalu se zapsali podstatně hlučnějším a agresivnějším stylem. Na sabbathovské riffy naroubovali vlivy punku a hardcore a stali se klíčovými protagonisty thrash metalové vlny, která povstala v první polovině osmdesátých let v Kalifornii.
Konfrontačnější přístup k žánru jim předurčil místo spíše v undergroundu a žádná z jejich desek nedosáhla na platinové ocenění za milion prodaných kusů. Co se týče vlivu na extrémní metal je ale trio jejich desek z let 1986 – 1990 (Reign in Blood, South of Heaven, Season In The Abyss) nedotknutelné. Novinka Repentless je jedenáctá v diskografii a přichází šest let po ceněné World Painted in Blood.
O Slayer se poslední roky psalo hlavně v souvislosti s potížemi, které provázely zakládající kvarteto. Z původní sestavy zůstali od minulé desky už jen dva. Největší ztrátou je kytarista Jeff Hanneman, který před dvěma lety nečekaně zemřel na selhání jater způsobené patrně následkem kousnutí pavoukem.
Bubeník Dave Lombardo si bere ze své domovské kapely „opušťáky“ celkem pravidelně, tentokrát to byl ale odchod nedobrovolný a dost možná už definitivní. Na jeho stoličku usedl starý známý Paul Bostaph, který s kapelou strávil už sedm let a hrál naposledy na God Hates Us All na začátku tisíciletí. Role kytaristy se ujal generačně spřízněný Gary Holt z Exodus, který za Hannemana zaskakoval na několika koncertech v roce 2011.
Další důležitou změnou je také to, že Slayer svoji desku po dlouhých třiceti letech nevydávají na labelu American Recordings neodmyslitelně spojeném s producentem Rickem Rubinem, jenž měl na průlom kapely obrovský vliv. Novinka vychází na legendárním nezávislém metalovém labelu Nuclear Blast založeném v polovině osmdesátých let v Německu.
Rubinovo místo producenta po boku Grega Fidelmana nahrazuje Terry Date, který se proslavil v devadesátých letech s deskami Pantery. Slayer po třech a půl dekádách samozřejmě nehodlají měnit zvuk a naznačil to ostatně už singl Implode vydaný vloni v dubnu jako download zdarma. Byl to první track, na kterém se podílel i Gary Holt. Jeho vznik zlomil pochyby zbylých členů Slayer, jestli má vůbec cenu pokračovat.
Hannemanova smrt se snáší na novou desku Slayer jako těžký stín. Jeho autorský rukopis nese jen krátký track Piano Wire určený původně pro minulé album, zbytek už je ale výhradně na Kerry Kingovi. Ten byl v historii Slayer vždy víc vidět než jeho málomluvný kolega, co se týče příspěvků na slavné desky, hrál vždy vedle Hannemana spíše druhé housle.
„Museli jsme se naučit, jak být Slayer novým způsobem,“ tvrdí King v rozhovorech, na Repentless legendární kapela ale zní spíše, jako by se snažila předstírat, že se za poslední tři roky vlastně nic nestalo. Skladby jako Chasing Death nebo Cast The First Stone zní jako destilát z bohaté historie kapely, jako něco už jednou slyšené a jen přeskládané do nové podoby. Není to vyloženě špatně, Slayer do nové etapy své existence zatím ale jen opatrně vyšlápli.
Moc nechybělo a Slayer svoji existenci ukončili. Nestalo se a před fanoušky si teď budou muset King a Araya ospravedlnit své rozhodnutí pokračovat. Albu Repentless se to moc nedaří, byť propadák ve stylu diskutabilních desek z druhé poloviny devadesátých let to rozhodně není. Jestli příští rok dorazí Slayer znovu do Prahy v rámci světového turné, prozradí nám koncert o stavu metalové legendy víc.
Hodnocení: 70 %
