Recenze: Z lidských dronů bombastických Muse čiší jen chlad

Karel Veselý Karel Veselý
17. 6. 2015 14:32
Nové album kapely Muse je jako akční velkofilm, kdy výbuchy letadel a honičky aut nahrazují sofistikované riffy a sáhodlouhá sóla, píše v recenzi na album Drones Karel Veselý.
Muse
Muse | Foto: facebook / Muse

Recenze – Ačkoliv se v podstatě vytratil z žebříčků i playlistů velkých stanic, má rock v rámci hudebního průmyslu pořád neochvějně silnou pozici. Jeho věrná fanouškovská základna občas potřebuje vykouknout ze záplavy reedic klasických desek a objevit si pro sebe nějakou mladší kapelu, která ale samozřejmě následuje „staré a dobré“ hodnoty zlatých časů žánru.

Britské trio Muse, jehož kořeny sahají do poloviny devadesátých let, vycítilo na začátku tisíciletí svoji šanci a z kapely odhodlané stát se novými Radiohead přehodilo ochotně výhybku vstříc ideálům prog-rocku reprezentovaným sedmdesátkovými klasikami, jako jsou Pink Floyd či Queen. Rozmáchlá gesta, sáhodlouhá kytarová sóla nebo písně svázané příběhem najdete i na jejich novince Drones, která je asi nejčistším prog-rockovým albem v dosavadní diskografii Muse.

Muse - Dead Inside | Video: YouTube

Ambiciózní vize progresivního rocku sedmdesátých let přežily výsměch punkové i grungeové generace a dodnes jeho intelektuálský odkaz vzrušuje muzikanty, kteří chtějí překročit rock směrem k širší či umělečtější výpovědi. Vlivné americké kapely jako Tool, The Mars Volta nebo Porcupine Tree / Steven Wilson objevovaly v posledních dvou dekádách kouzlo polozapomenutého žánru, ale nikdo z nich neprodal sedmnáct milionů desek. To se povedlo až Muse. Ti na deskách Origin of Symmetry nebo Absolution dokázali přiblížit prog/art-rock i mainstreamovému fanouškovi a navíc se stali vyhledávanou koncertní kapelou. Když se zdálo, že se začínají brát moc vážně, vydali v roce 2006 album Black Holes and Revelations, které vršilo bombastické riffy a zároveň jedním okem ironicky pomrkávalo na posluchače v excentrickém singlu Supermassive Black Hole nebo parodickém klipu ke Kings of Cydonia.

„Myslí to vážně, nebo si z nás dělají srandu?“ ptali se nezasvěcení posluchači i na dalších dvou deskách The Resistance a The 2nd Law. Muse na nich kopírovali obvyklou trajektorii artrockových hudebníků, kterým pravidla žánru velí po průlomové desce natočit nahrávku se symfonickým orchestrem (The Resistance) či experimentovat s trendy elektronikou (The 2nd Law). Hlavně druhá jmenovaná deska flirtováním s dubstepovými „wobbly“ dost naštvala skalní příznivce, a tak teď nemůže přijít nic jiného než deska typu „návrat ke kořenům“. Vítejte u novinky Drones, která má v jejich diskografii číslo sedm.

Muse
Muse | Foto: Muse

Muse s minulou deskou konečně uspěli i v zámoří, což není u britských kapel rozhodně obvyklé, a tak si teď nemůžou dovolit moc riskovat. Drones je přesně ta nahrávka pro zaryté fanoušky rockové bombastičnosti, kteří se řídí výrokem Homera Simpsona: „Rock dosáhl dokonalosti v roce 1974 a to je vědecký fakt“. Mercy je stadionová hymna s klavírem, Psycho servíruje obří sabbatovský riff, v Defectoru se v refrénu ozývají queenovské harmonie a desetiminutový epos The Globalist kombinuje akustické pasáže s hardrockovými erupcemi a symfonickou codou, jako kdyby Muse chtěli natočit novou Bohemian Rhapsody.

Víc je víc

Hned úvodní Dead Inside s hymnickým stadionovým refrénem ukazuje, jak velký vliv měl na desku producent Robert Mutt Lange. Spolupracovník AC/DC ze sedmdesátých let nebo architekt zvuku osmdesátkových bohů Def Leppard pracuje ve studiu obvykle podle pravidla „Víc je víc“ a Bellamymu a spol. ordinuje hradby kytarových riffů a divadelní patos. Šestašedesátiletý Lange se už poslední roky nechá ke spolupráci přemluvit jen výjimečně – novinka Muse je jeho první albová produkce po pěti letech. (Produkoval ale třeba také jeden track na poslední desce Lady Gaga.)

Hodnocení: 60 %

Muse

Svět, který postrádá rockové bohy, jednoduše kapelu, jako je Muse, potřebuje. A jestli si z nás svými progrockoými výstřelky dělají trochu srandu, je vlastně nepodstatné. Z jejich sedmé studiové desky Drones ale čiší chlad.

Muse: Drones. 48 min. Warner Bros, 2015.

Vlastně se není moc čemu divit, jeho bombastický producentský rukopis je tak trochu reliktem osmdesátek, a co fungovalo ještě následující dekádu s Bryanem Adamsem nebo Shaniou Twain, už po nástupu civilního indie rocku v novém tisíciletí skutečně vyznívá poněkud přehnaně a nabubřele. Na druhou stranu asi dnes není rocková kapela (s členy pod čtyřicet let), k níž by se Lange hodil více než k Muse, pro něž je střídmost sprosté slovo. Ze setkání megalomanů ve studiu tak těžko mohlo vzniknout něco jiného než album, na němž všechno hraje na jedenáctku. A jednomu se až zasteskne po intimnějších chvilkách, jako byla třeba na poslední desce singlovka Madness.

Desky britského tria – a u Drones to platí dvojnásobně – jsou v podstatě filmový blockbuster v podobě hudebního alba, kde CGI efekty, výbuchy letadel a honičky aut nahrazují sofistikované riffy, sáhodlouhá sóla (to v Reapers trvá přes minutu!) a svalnaté rytmy bicích. Muse ale všechny triky vytáhnou hned v první skladbě Dead Inside, kde se pod produkčními ornamenty skrývá zajímavá, ale dokonale udušená písnička. A nic dalšího už nemají. Smyčce i elektroniku zavrhli, takže jim chybí prostředky, s nimiž by v další části desky mohli intenzitu vystupňovat. Deska by to potřebovala už proto, že skladby vypráví příběh muže, který přišel o svoji identitu v mašinérii moderní armády, stal se „lidským dronem“ a v druhé polovině alba se svým otrokářům vzbouří (Defector, Revolt). Místo logického finále ale vyvrcholí nahrávka zmiňovanou epickou skladbou The Globalist, která – když odhlédneme od absurdní nabubřelosti – vypráví celý příběh zase od začátku.

Příběh ze světa brakové sci-fi

„Síla individuality může překonat komplexní systém, zkorumpované korporace, zkorumpovanou vládu nebo techniku, která nás vysvléká z lidskosti. Je důkazem, že uvnitř nás je něco, co se dokáže tomu všemu postavit, i když jsme zcela osamocení,“ vysvětluje Matthew Bellamy téma desky. Drones se tváří politicky radikálně, ale ve skutečnosti jen parazituje na dystopických náladách konce civilizace. Zlo je tady příliš pohádkové a vzpoura komiksově heroická na to, abychom za bojem hrdiny viděli něco konkrétního, a Drones tak spíše spadá do oblíbeného klišé sedmdesátkového prog-rocku, který v příbězích typu „já vs. svět“ hojně čerpal témata z dobové brakové sci-fi a fantasy. Na rozdíl od tehdejších koncepčních desek ale končí Drones špatně – v poslední stejnojmenné skladbě vzbouřenec umírá, stejně jako celá jeho rodina a přátelé.

Muse - Mercy | Video: YouTube

Muse v roce 2015 připomínají dobře namazaný rockový stroj, který ale trochu jede na autopilota. Mozek kapely Matt Bellamy má za sebou bolestivý rozvod s herečkou Kate Hudson (má s ní tříletého syna) a někteří angloameričtí recenzenti se snaží v textech písní jako Dead Inside nebo Mercy číst jeho frustraci z rozpadlého vztahu. Ve skutečnosti je ale v hudbě Muse těžké najít něco osobnějšího, záchvěv normálních (nepřepjatých) emocí nebo snad humoru. Na Drones je vše podřízeno prog-rockové mašinérii, jejíž úkol je jediný – podmanit si stadiony i hitparády. Zatím se to daří. Deska k pátému triumfu v britském žebříčku přidala i první americké číslo jedna a chystané podzimní světové turné už hlásí první vyprodané koncerty.

Svět, který postrádá rockové bohy, jednoduše kapelu, jako je Muse, potřebuje. A jestli si z nás svými progrockoými výstřelky dělají trochu srandu, je vlastně nepodstatné. Z jejich sedmé studiové desky Drones ale čiší chlad, stejně jako z lidských dronů, o nichž deska vypráví.

 

Právě se děje

Další zprávy