Už by zasloužili zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Britští Depeche Mode včera v pražské O2 areně odehráli svůj jedenáctý koncert v Česku, což je počet, jemuž se žádná jiná kapela světového formátu ani zdaleka nepřibližuje.
Znovu měli beznadějně vyprodáno, přestože tentokrát se vrátili jen osm měsíců po posledním vystoupení v Edenu, stále v rámci koncertní šňůry Global Spirit Tour. Změny však prodělal repertoár - oproti předešlému koncertu sestava vyměnila zhruba třicet procent písní a z posledního alba Spirit, které má turné propagovat, zazněly jen tři.
Depeche Mode jako by tím potvrdili názor kritiky. Ponurá deska reflektující zhoršující se atmosféru ve světě sice patří k jejich ideově nejlepším, neobsahuje ale dost koncertně vděčných skladeb. A totéž lze říct o předcházejícím, dřevním blues inspirovaném albu Delta Machine - také je považováno za mistrovské dílo, přesto z něj v Praze nehráli jedinou píseň.
Úprava programu ovšem směřovala k čitelnějšímu vyznění. Koncert, jako obvykle složený z dvaceti položek, měl najednou dvě jasně oddělené části. První spíše temnou, zachycující náladu poslední nahrávky a kombinující staré i nové kompozice. Ponurost duchovního i ekologického úpadku, o němž kapela zpívala, posilovaly černobílé dotáčky na projekčním plátně a pátravá světla reflektorů v davu.
Po akustické verzi písně Insight se však atmosféra změnila a druhou půli vystoupení vyplnily největší hity - dechberoucí série jedenácti skladeb notoricky známých každému ctiteli Depeche Mode. Korunovala je energií nabitá Everything Counts a další akustická píseň Strangelove, po níž už přišla jen smršť čtyř přídavků.
Koncert, který začal citací z beatlesácké písně Revolution, nakonec vyvrcholil klíčovou písní Personal Jesus, považovanou za jednu z nejvýznamnějších rockových skladeb všech dob.
V žánru elektronické hudby kapely často zápasí s tím, že živá vystoupení jsou redukovaná na chladné spouštění počítačových programů místo hry na klasické nástroje. Depeche Mode to "řeší" několika způsoby. Zaprvé velkou péči věnují obrazovému doprovodu skladeb. Nadto trio hudebníků už roky doplňují dva externí muzikanti, což občas dovoluje používat opravdové bicí nebo kytaru. A oproti deskám kapela sází na důraznější rytmiku, čímž některé písně dostávají až pochodové tempo a to publikum okamžitě přiměje ke skandování a roztleskávání - příkladem byla ve středu píseň Everything Counts.
Ale to hlavní, co Depeche Mode zbavuje elektronického odlidštění, je obdivuhodné charisma zpěváka Davea Gahana. Jen málo osobností jeho generace vyzařuje takovou individuální sílu. Také v O2 areně Gahan od prvního okamžiku ovládal publikum a ve svých pětapadesáti letech podal i slušný atletický výkon včetně oblíbených piruet.
Z odstupu by se zdálo, že Depeche Mode mají nevyjasněný profil - hrají stadionový rock i elektronickou hudbu, elektro-pop i industrial, taneční hudbu i art rock. Ve většině případů podobné stylové směsky nezabírají.
Depeche Mode však fungují, jak mají. Z protikladů se u nich stává plus, které publikum zvedá na nohy. Vstřícnost kapely i publika proměnila O2 arenu v jeden celek.
