Recenze - Navzdory vizáži gotického rockera dříme v Jacku Whiteovi duch dávno mrtvého bluesmana z mississippské delty. Zároveň ale nezapomíná na relativně nedávnou dobu, kdy byl dospívajícím outsiderem v Detroitu a spisoval mírně vyšinuté punkrockové texty, už tehdy vypovídající leccos o jeho pocitech odcizenosti a lehké paranoii.
Na letošním albu Lazaretto se s tímto svým starým já nádherně utkal. Je to on a není to on – jako by si z pozice poněkud nepravděpodobné hvězdy povídal s vlastní minulostí a zvrhle se u toho bavil…
Posluchač Led Zeppelin ukrývá vzkazy
Lazaretto je druhým sólovým projektem amerického kytaristy, zpěváka a skladatele Jacka Whitea, který se prosadil v duu White Stripes, po rozchodu se svou polovičkou Meg White pendloval mezi kapelami The Raconteurs a The Dead Weather, přede dvěma lety nastoupil sólovou dráhu s albem Blunderbuss a mezitím stačil vybudovat malé hudební impérium Third Man Records.
Trojka u tohoto excentrika vyvolává obsesivní myšlenky, a proto není divu, že i úvodní písnička nové desky je o třech ženských: zrzavé, blondýně a brunetě. „Kdybych jen ceknul, co se mnou dělaj, zbudou mi tři bejvalky,“ dušuje se v rytmu přerušované exploze, prozrazující vliv Led Zeppelin, kdežto výkřiky „Lordy Lord!“ ho zase usvědčují z pozorného poslouchání praskajících desek ze třicátých let.
Právě tak si totiž ulevoval bluesový hráč na dvanáctistrunku Blind Willie McTell, od jehož písničky Searching The Desert For The Blues vede tenká dlouhá nit až k Whiteově startovnímu výstřelu Three Women.
Muzikant, kterému zbývá rok a něco do čtyřicítky, se v tom, co bylo, dobře vyzná. Jeho hudba je však o to současnější, protože se má od čeho odpíchnout. White navíc vnímá desku jako artefakt, a tudíž na ni – opět v zeppelinovském duchu – ukryl různé podprahové vzkazy. Nejde o satanistické či tarotové symboly jako u Jimmyho Page, spíš o hravé experimentování s formátem, o jehož návrat se Jack vehementně snaží.
Slogan Third Man Records, jeho detroitsko-nashvillského vydavatelství, studia, obchodu a archivu v jednom, ostatně zní: „Váš vinyl není mrtvý.“ Jde o parafrázi jiného hesla, které si White vymyslel, ještě když se snažil v rodném státě Michigan uživit jako čalouník, aniž by tušil, že se už brzy dá dohromady s jistou amatérskou vycpavačkou zvířat a založí s ní nečekaně úspěšné punkbluesové duo The White Stripes. Tehdy hlásal: „Koukněte na váš nábytek, ještě není po něm!“ A na vnitřní stěny skříní psal tajně verše. Psal i povídky a hry – „něco z toho byly kraviny, musel jsem smát, když jsem v tom po letech listoval.“ Ale něco šlo použít i teď, kdy je Jackovi dvakrát tolik.
Shodou okolností se právě chystal změnit styl, nebo spíš způsob skládání, a šance podívat se na starý materiál novýma očima ho zaujala. Pro všechno, co kdy dělal, je typická určitá sevřenost a úspornost – a o Lazarettu navíc platí, že je v tom zdánlivém nepořádku, z něhož vzešlo, průzračně čisté. Zvukově, ale i co do vyznění.
Od Meg White, působící v The White Stripes dojmem druhé části jeho rozpolcené osobnosti, pochytil, že bicí mohou nahradit basu. Proč by to nešlo s kytarou? Po experimentech s metalovými riffy dospěl k hutnému, nikoli však rozostřenému soundu, který dokáže na posluchače zničehonic vybalit a v mžiku ho zase schovat do rukávu jako kouzelník špádové eso.
Předválečné blues, o jehož zachování a propagací se významně zasloužil reedicí katalogu rakouských Document Records, ho naučilo, že k dosažení hloubky někdy stačí pár základních slov. „I love you, honey, why don’t you love me?“ vrací do hry ten nejzprofanovanější verš, kterého se ostatně nebál ani Robert Johnson. A přidává obrat známý z písničky Howlin’ Wolfa: „Ty piješ vodu, mně dáváš pít benzín, jeden z nás se dobře baví, protože je pěknej hajzl…“
Pohřebák hříchu a hypokaustum
Pravidelné střídání tvrdého rocku na temném pozadí s poloakustickými baladami, navozujícími náladu dávno zašlých časů (třeba těch, v nichž se odehrává příběh filmu Návrat do Cold Mountain, kde si White zahrál a zazpíval), opět vytváří pocit jakéhosi bezčasí, obraz postmoderního světa plného duchů minulosti, či naopak dávno zaniklé krajiny promítající se do zjitřených vizí nějaké hodně úchylné vědmy.
Jack White se tím vším prochází tam a zpět, bez jakéhokoli omezení. Občas nám do uší nasolí sólo, co si nijak zvlášť nepřipravoval – prostě se mu náhle stalo.
Někdy White zmagoří a ujede si na zběsilém rapu, za nějž by se nemuseli stydět ani Beastie Boys. To je případ titulního Lazaretta – v názvu cítíme jemnou souvislost se špitálem u sv. Jakuba, o němž zpívají The White Stripes na své první, eponymní desce. V Lazarettu prostě skrývá každá místnost jiný osud a jiné postižení.
Někdy zmagoří a ujede si na zběsilém rapu, za nějž by se nemuseli stydět ani Beastie Boys. To je případ titulního Lazaretta – v názvu cítíme jemnou souvislost se špitálem u sv. Jakuba, o němž zpívají The White Stripes na své první, eponymní desce. St. James Infirmary i jeho italská obdoba sloužily za odkladiště nemocných leprou a syfilidou. Jak ale trefně poznamenal jeden kritik, v Lazarettu Jacka Whitea skrývá každá místnost jiný osud a jiné postižení.
Je to vážně zábavné snažit se proniknout do zpěvákovy hlavy skrze jeho pubertální dílka, podbarvená podobně mladými ženskými vokály. Co ho asi vedlo k pozorování izolované mikrofauny na plovoucím ostrůvku v písničce Temporary Ground, nebo konečně k sledování sebe sama v prázdném pokoji (Alone In My Home). „Stává se ze mě duch, nikdo o mně nic neví, jsem doma sám, nikdo na mě nemůže…“ Tohle je mimochodem jeden z ústředních motivů desky Lazaretto, s níž autor vyrukoval necelé dva roky po své první sólovce Blunderbuss.
Permanentní strachy mají svůj protipól v nervózním a nahodilém způsobu nahrávání. Jako by White nechtěl o tom, co na sebe poví, příliš dumat, aby si to ještě nakonec nerozmyslel. V rozhovorech bývá ohledně svého soukromí skoupý na slovo – „Michelangela byste se taky neptali, jaké značce bot dává přednost.“ V textech toho prozradí poměrně dost, ovšem nejhezčí jsou právě ty okamžiky, kdy se jeho dnešní já potkává s tím dřívějším.
„Ano, nechci se zranit, fyzické bolesti se však nebojím,“ mudruje v mollové skladbě pro piano Would You Fight For My Love?, která by se spíš než na rockovou desku hodila do Erbenovy Kytice. „Tak jako jsem se vždycky bál vody, ale nebojím se moknout venku v dešti.“ A pak přijde skvělé pobídnutí k akci: „Lidi dělají, co můžou, aby nepropadli vášni. Zdusí ji dřív, než zahoří. Já jsem jinej, tady mě máš, pohřebáka hříchu…“
Kdosi v tisku utrousil, že to zní, jako by „Queeni“ připluli do Delty na parníku Mississippi Queen. Jinde Jackův hlas připomíná Micka Jaggera v plné country-rockové síle (Just One Drink, Entitlement). Nejlepší samozřejmě je, když Jack White zůstane Jackem Whitem, jako ve famózním odvazu The Black Bat Licorice, navazujícím na styl oné známé písničky z bondovky, v níž se hrobově bledý kytarista střetl se snědou kráskou Alicií Keys.
Funky-blues-rap s nádechem karibského voodoo se má jistě smíchat z kořenem Jana Dobyvatele, kostí zaživa uvařené černé kočky a jinými magickými ingrediencemi. Verše znovu odkazují k motivu Lazaretta: „Fantazíruju o špitálu, kasárnách, blázinci, kde mě uvězní a budu mít čas, abych promyslel své vize.“
Někdy aby si vzal člověk k ruce slovník. „Nohy mě pálí, žhnou jako hypokaustum.“ (Co to má, do háje zeleného, být? Aha! Hypocaustum = prostor pod podlahou římských lázní nebo vil, který sloužil k jejich vytápění.) „Jenže Římani jsou fuč, změnili si jméno, protože prohráli.“ OK, tak dál: „Narodila se pro rychlost, jako černé castrum doloris.“ Dobře, castrum doloris je normální katafalk, ale co má společného s rychlostí? Anebo se speedem? Zřejmě bude moudřejší pominout takové detaily a nechat se vést brutálním kytarovým efektem, jehož agresivita kulminuje v instrumentálce High Ball Stepper na pomezí garážového kraválu a rockové gotiky.
I přes obdivuhodnou střídmost celé nahrávky a evidentní nechuť zdržovat posluchače jen o vteřinu déle, než je nutné, se dá vysledovat, že Jack White vložil do svého letošního alba víc času a energie než do většiny předešlých projektů.
The White Stripes si ve studiu dávali limit týden, The Raconteurs a The Dead Weather skládali i natáčeli v podobném kalupu. Také Whiteovy sólové výpady Blunderbuss a Lazaretto mají punc desek vyrobených jaksi mimoděk, za pochodu, v pauze mezi koncerty, při práci na úplně jiné muzice.
Tentokrát si ale Jack minimálně sedl sám se sebou a vcelku důkladně si všechno promyslel. Docílil tím větší propracovanosti, aniž by tím utrpěla atmosféra improvizované session. Takže nejen propojení minulého se současným, ale i okamžitého s trvalým je tím, co na Lazarettu upoutá milovníky neprvoplánových a nejednoznačných výsledků.
Jack White: Lazaretto. Third Man Records / XL Productions / Columbia Records, 2014. Celkový čas 39:13.
