Glosář: Rock ještě odmítá umřít, je ale na přístrojích

Karel Veselý
25. 4. 2012 18:51
Jack White, Spiritualized a Graham Coxon mají nové desky
Foto: Aktuálně.cz

Jack White - Blunderbuss (XL Recordings / Universal)

Být poslední rocková hvězda je zatraceně těžký úkol a tak žádný div, že Jack White na svém sólovém debutu občas zní i trochu utrápeně. Není to ale jenom v tom, že rockový Atlas drží na svých zádech pořádnou tíhu svých projektů (The Dead Weather, The Raconteurs, několik producentských výpomocí). Blunderbuss je ve skutečnosti poznamenán hlavně nedávným krachem jeho manželství s Karen Elsonovou a stojí na zajímavém napětí mezi lítostí z konce spořádaného života a radostí z nově nabyté svobody. A mnohé možná překvapí, že u rockového šestatřicetiletého všeuměla nyní žijícího v Nashville převažuje to první.

Na první pohled se White snaží svoje bolístky vyléčit rock'n'rollem a zapomenout při obskurních kolaboracích s Tomem Jonesem či rap-metalovými klauny Insane Clown Posse, s nimiž natočil Mozartovu sprosťárnu Leck mich im Arsch. První singl z desky vypustil na Apríla na flexi-disku zavěšený na héliové balónky, album má ale ve skutečnosti daleko k nějakým žertům. Na skladby jako Weep Themselves to Sleep či Hypocritical Kiss se snáší stín zhmotněný v tónech klavíru, který tady přebírá roli kytary a infikuje hudbu rozjímavými náladami. A jakkoliv se White snaží smutnou náladu vyhnat ze dveří, třeba vypalovačkou I'm Shakin', zase se mu oknem vrátí zpět.

Mluvit v souvislosti s Blunderbuss o sólovém debutu je samozřejmě trochu nadsázka, už The White Stripes byl v podstatě Jackův projekt kompletně „na klíč". Přesto na novince ve srovnání s nahrávkami červeno-bílého týmu něco schází - rozmáchlé aranže nové desky zastiňují jeho přiznanou blues-rockovou primitivnost a zůstal jen trochu akademický chlad, v němž všechny nástroje jen perfektně zapadají do sebe. Jednomu se až začne stýskat po živočišných bicích Meg White, které dodávali hudbě prvek kouzelné nedokonalosti. Právě ten, dělá rock rockem a s touhle jednoduchou poučkou The White Stripes přepsali na začátku tisíciletí paradigma žánru. Deset let po vydání singlu Fell in Love with a Girl by rock potřeboval nějakou novou resuscitaci. Od Blunderbuss ji ale rozhodně nečekejte.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Spiritualized - Sweet Heart Sweet Light (Double Six Records)

Foto: Aktuálně.cz

Jason Pierce kdysi s oblibou tvrdil, že „dělá hudbu, při které se dají brát drogy", načež ve svých šestačtyřiceti letech dospěl do stavu, kdy mu silné medikace předepisují doktoři při léčbě nemocných ledvin. Má to jednoznačný vliv i na jeho tvorbu - tam, kde se dříve jeho Spiritualized hýbali na emocionální houpačce euforických stavů a následné melancholie, nese se jeho nové album Sweet Heart Sweet Light na jakési slastné „hladince", v níž je zároveň přítomná víra i beznaděj.

Na sedmém studiovém počinu Spiritualized nechybí všechny charakteristické ingredience skupiny - kosmický blues-rock, psychedelicky rozostřené riffy prohnané přes filtry, rozmáchnuté gospelové sbory i ztišené písničkářství. Od svého mladického majstrštyku Ladies and Gentlemen We Are Floating in Space starého patnáct let je ale Pierce takhle skvěle ještě nenamíchal. První polovině alba dominuje blues-rockový epos Hey Jane, který i přes svoji nekomplikovanou přímočarost unese i devítiminutovou stopáž. Skutečná rocková transcendence ale přichází v druhé polovině - I Am What I Am nabízí moment osobního prozření a So Long You Pretty Thing natočená s jeho třináctiletou dcerou Poppy na samotném konci nabídne úchvatnou katarzi, jež ústí v definitivní smíření se světem i Bohem.

Spiritualized vždycky stáli na bombastických aranžích a rozmáchlých gestech (hudebních i textových), Piercův odzbrojující projev ale jejich hudbu znovu vracel na zem. Nejslavnější rock'n'rollový kajícník propojil na Sweet Heart Sweet Light rockové nebe a peklo a stvořil skvělé album, které se bude v jeho diskografii nejspíše vyjímat jako druhý vrchol (třetí pokud budeme počítat Playing with Fire jeho předchozí kapely Spacemen 3). Rocková historie má ráda návraty ztracených géniů a tohle je jeden z nich.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Graham Coxon - A+E (Parlophone/EMI)

Foto: Aktuálně.cz

Blur se sice znovu sejdou v létě u příležitosti slavnostního zakončení olympijských her, nicméně Damon Albarn nedávno prohlásil, že nový materiál od britpopových klasiků rozhodně čekat nemáme. Místo smutku si fanoušci mohou naordinovat nové sólové album kytaristy Grahama Coxona, které zní hodně jako nahrávky jeho domovské kapely na konci tisíciletí (Blur, 13). A+E je agresivní, přímočaré a syrové album, na kterém se Coxon s ničím nepáře a jaksi mimochodem z něho padají skvělé písničky.

Pro Coxona je to už osmý studiový počin. Sólové desky vydával nenápadně už během soumraku Blur, když se zhoršily vztahy v kapele a on potřeboval ventilovat svůj autorský přetlak. Místo Albarnových nadžánrových výletů se ale držel své kytary, jejíž bzučivý, přebuzený zvuk vždy patřil k poznávacím znakům Blur. Na poslední desce The Spinning Top z roku 2009 dospěl k melancholickým akustickým baladám a skoro to vypadalo, že někdejší excentrický divoch ze skladeb jako B.L.U.R.E.M.I. nebo Song 2 je navždy zapomenut. Jenže A+E je překvapivým návratem k špinavému soundu, který zdobil třeba jeho komerčně nejúspěšnější album Happiness in Magazines.

Snad k tomu přispěl i nedávný koncertní reunion Blur a Coxon se rozhodl znovu přijmout svoji roli nevypočitatelného excentrika, kterou kdysi zastával v Blur jako protiklad k Albarnovi, tomu „klukovi z plakátu". Všechny nástroje si jako obvykle nahrál sám a někdy písně působí jako nahrané na první dobrou. Tenhle ležérní, nenucený styl mu vždycky slušel a když si vystřihne garážový rock pojatý snovou optikou v Knife in the Cast či nekašírovanou extázi kytarových riffů v Bah Singer, najednou už tolik nevadí, že s Blur je definitivně ámen. Nakonec na synth-punkovém hitu What'll It Take? dokonce Coxon zpívá trochu jako Albarn.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 48 minutami

Polský premiér Morawiecki doufá, že Spojené státy část vojáků z Německa pošlou do Polska

Polský premiér Mateusz Morawiecki dnes v rozhovoru pro rádio RMF24 řekl, že doufá, že Spojené státy část z vojáků, které údajně plánují stáhnout z Německa, přesunou do Polska. Varšava patří mezi nejbližší spojence Washingtonu v Evropě. List The Wall Street Journal v pátek napsal, že americký prezident Donald Trump nařídil, aby z Německa odešlo 9500 ze stávajících 34.500 vojáků.

"Opravdu doufám, že jako výsledek mnoha jednání, která jsme měli (s USA) část těchto vojáků skutečně přijde do Polska," řekl Morawiecki. "Rozhodnutí je nyní na Spojených státech," dodal.

Americká velvyslankyně v Polku Georgette Mosbacherová minulý měsíc na okraj sporu o jaderné zbraně mezi Spojenými státy a Německem na Twitteru poznamenala, že "pokud chce Německo zmenšit jaderný potenciál NATO a oslabit alianci, pak příslušné síly a prostředky možná přijme Polsko, které alianční povinnosti plní vzorně, uvědomuje si rizika a je na východním křídle NATO".

Zdroj: ČTK
Další zprávy