RECENZE Princezna Lana odhaluje praskliny snu a rozdává rány

Aktualizováno 18. 6. 2014 14:02
Nové album Lany Del Rey Ultraviolence je oproti debutu dotaženější a mnohem důsledněji či rafinovaněji pracuje s tématy, z nichž zpěvačka splétá svoji image. A slabší moment aby jeden lupou pohledal.
Lana Del Rey.
Lana Del Rey. | Foto: Universal

Recenze - Stojí za připomenutí, že fenomén jménem Lana Del Rey se zrodil s klipovou koláží Video Games, která se na podzim roku 2011 začala šířit jako virus internetem. Popový balíček nevzrušoval fanoušky jen klenutým refrénem a zvláštní zvukovou atmosférou, ale také nejednoznačností - text interpretovaný ležérně znuděným hlasem vyprávěl o slastech obyčejnosti, záběry z ruční kamery ale ukazovaly magnetický svět celebrit, byť v jeho poněkud dekadentní podobě.

Podívejte se na video k songu West Coast.
Podívejte se na video k songu West Coast. | Video:

Byla to kritika glamour života Hollywoodu, nebo naopak vyznání hvězdných tužeb? A byla Lana Del Rey autentická hvězda z internetu, nebo to celé bylo jen chytře vykonstruovaný projekt velké nahrávací společnosti? Záhadnost prosákla i do image Lany z promofotek a klipů, kde vystupovala jako věčně zasmušilá kráska tající jakousi hrozivou minulost a do víru sociálních sítí vstoupila jako mem otevřený vlastním interpretacím.

Hlavní zásah po nevinném signálním výstřelu

Album Born To Die z ledna 2012 obrovské očekávání naplnit nedokázalo. Kromě hrstky slušných singlů nabídlo hlavně velkou dávku hudební vaty a působilo dojmem, že ho Lana a její producenti museli na příkaz nahrávací společnosti spíchnout narychlo a vydat dokud neopadne masivní ohlas na Video Games. Jediným dalším opravdu úspěšným hitem se stala skladba Summertime Sadness, ta se ale do americké Top 10 prodrala jen díky výpomoci tanečního remixéra Cedrica Gervaise.

Poslechněte si song Brooklyn Baby.
Poslechněte si song Brooklyn Baby. | Video:

Nedá se říct, že by bublina jménem Lana Del Rey splaskla (Born To Die i s pomocí reedice Paradise nakonec překročilo v USA platinovou hranici jako symbol úspěchu), ale zásah do středu terče to také vyloženě nebyl. Ten přichází až s novinkou Ultraviolence.

Vedle ní působí Born To Die jen jako nevinný první signální výstřel. Ultraviolence je dotaženější a mnohem důsledněji či rafinovaněji pracuje s tématy, z nichž Lana Del Rey splétá svoji image. A slabší moment na desce aby jeden lupou pohledal.

Podívejte se na video k písni Shades Of Cool.
Podívejte se na video k písni Shades Of Cool. | Video:

Sedmadvacetiletá zpěvačka měla tentokrát kromě svých stálých spolupracovníků (Rick Nowels, Blake Stranathan, Greg Kurstin, Barrie-James O'Neill) po ruce i producenta Dana Auerbacha z The Black Keys, který dokázal udržet nahrávku v jednolité zvukové náladě, v níž se samozřejmě ozývá i moderní podoba jeho zamilovaného blues. Melancholické písničky krásně znuděné Lany Del Rey tak tady dostávají snovou atmosféru filmů Davida Lynche a zarývají se mnohem hlouběji do vědomí.

Sbohem, princezno

Předvojem Ultraviolence byl vloni v prosinci půlhodinový snímek Tropico vyprávějící archetypální příběh o vyhnání z ráje a ztrátě nevinnosti končící vykoupením skrze lásku.

Song Florida Kilos napsala Lana Del Rey společně s Danem Auerbachem a režisérem Harmony Korinem.
Song Florida Kilos napsala Lana Del Rey společně s Danem Auerbachem a režisérem Harmony Korinem. | Video:

Snímek, k němuž napsala scénář sama Lana Del Rey, ukázal, jak zpěvačka pracuje s mytologickými prvky, a to jak biblickými, tak i popkulturními - boha vypadajícího jako John Wayne doplňují v nebi Elvis a Marilyn Monroe - a že přes všechen syrový realismus (Eva se po vyhnání z ráje živí jako striptýzová tanečnice a Adam na Zemi vstoupil do latinskoamerického gangu) stojí její umění pořád jednou nohou v estétském okouzlení nadčasovými tématy.

Jedním z opakujících se tropů je ten o krásce z chudých poměrů, která propadla svodům moderního velkoměsta. Lana Del Rey si ho na Born To Die vypůjčila z černobílých hollywoodských limonád z 50. let. Touto pasivní princeznou z plakátu, jejímž úkolem je se dojímat nad krutostí a krásou světa, je i v Tropicu a je to nakonec pozice ženy z padesátých a šedesátých let, z nichž Lana Del Rey čerpá svoji stylizaci "pin up girl".

Na Ultraviolence dostává obrázek "klasické Ameriky" trhliny a místo ideálního světa z obrázkových časopisů se zde vyjevují temné podtóny původně skryté pod lesklým povrchem. Proto "ultranásilí" z názvu alba, což je zřejmý odkaz na Burgessovu dystopii Mechanický pomeranč.

Na Ultraviolence nicméně dostává tento obrázek "klasické Ameriky" trhliny a místo ideálního světa z obrázkových časopisů se zde vyjevují temné podtóny původně skryté pod lesklým povrchem.

Proto "ultranásilí" z názvu alba, což je zřejmý odkaz na Burgessovu dystopii Mechanický pomeranč. Rány osudu přicházejí jedna za druhou, hned úvodní Cruel World vypráví o jakémsi hořkém rozchodu a posluchače na sedm minut ponoří do hutné narko-swingové (jak říká LDR) atmosféry.

Titulní skladba alba je o době, kterou Lana strávila v sektě pod vlivem jistého Jima, o kterém zpívá: "Zmlátil mě a já měla pocit, že mě líbá." Místo holčičí pasivity z minulé desky ale umí tentokrát facky i rozdávat.

Lana Del Rey.
Lana Del Rey. | Foto: Universal

V Power Money Glory svému milému vzkazuje: "Chci peníze, moc a slávu. Chci peníze a všechnu tvoji moc a tvoji slávu. Haleluja! Všechno ti to vezmu" a proměňuje se v osudovou ženu z noirových filmů, o níž muži tuší, že bude lepší se jí vyhnout, ale stejně nakonec podlehnou jejím svodům. The Other Woman - coververze Niny Simone, jež ukončuje standardní verzi desky, je pak smutnou zpovědí milenky, která ví, že vždycky bude jen tou druhou.

Bezbranná kráska, která jako kdyby přišla z doby před feminismem v popu? Už dávno ne! Ve Fucked My Way Up To The Top glosuje Lana Del Rey po vzoru rapperů svoji vlastní slávu ("Jsem nejlepší v tom co dělám") a nejspíš se vrací i k twitterovské přestřelce s novozélandskou kolegyní Lorde. ("Já jsem drak, ty jsi děvka. Vůbec netuším co tady ještě děláš. Když mě napodobuješ, je to strašlivá nuda").

Bezbranná kráska, která jako kdyby přišla z doby před feminismem v popu? Už dávno ne! Ve Fucked My Way Up To The Top glosuje Lana Del Rey po vzoru rapperů svoji vlastní slávu ("Jsem nejlepší v tom, co dělám") a nejspíš se vrací i k twitterovské přestřelce s novozélandskou kolegyní Lorde. ("Já jsem drak, ty jsi děvka. Vůbec netuším, co tady ještě děláš. Když mě napodobuješ, je to strašlivá nuda"). Ta jí přes média vzkázala, že její písně o glamour životě jsou pro dnešní teenagery irelevantní. To je možná pravda, Ultraviolence ale útočí na úplně jinou věkovou kategorii - takovou, která už dokáže dekódovat hlubší podtóny v mnohovrstevnaté postavě Lany Del Rey.

Vidět praskliny

Američtí recenzenti budou nepochybně album srovnávat s působivou dekonstrukcí zlaté éry USA, kterou provádí třeba seriál Mad Men odehrávající se v šedesátých letech.

Lana Del Rey.
Lana Del Rey. | Foto: Universal

Ulraviolence nicméně jako kdyby přišlo ze stejného světa jako filmy Davida Lynche jako Modrý samet nebo Lost Highway. Ty si také libují v odlupování dokonalého povrchu amerického snu, zároveň se ale nebojí používat stejnou estetiku, kterou odhalují jako kýč.

Laně Del Rey není cizí patos, velké refrény, mohutné smyčcové party nebo hlasové exhibice – to všechno patří i k její milované Billie Holiday, co se počítá, jsou ale emoce skryté za velikášskými gesty.

Produkce Dana Auerbacha je vzdušná, minimalistická a přes jednoznačné popové ambice zároveň psychedelická. A ve skladbách jako Shades of Cool nebo West Coast podtrhuje to nejpodstatnější - jako kdybychom tu před sebou měli zvukovou obdobu černobílého filmu volícího dobrovolnou střídmost, dosahující ale výraznějších výsledků než pestrobarevné blockbustery.

Produkce Dana Auerbacha je vzdušná, minimalistická a přes jednoznačné popové ambice zároveň psychedelická. A ve skladbách jako Shades of Cool nebo West Coast podtrhuje to nejpodstatnější - jako kdybychom tu před sebou měli zvukovou obdobu černobílého filmu volícího dobrovolnou střídmost, dosahující ale výraznějších výsledků než pestrobarevné blockbustery.

Nezapomínejme, že Ultraviolence je pořád velkorozpočtová popová deska, která ale zní, jako kdyby vůbec nepatřila do současného středního proudu. A v tom si Lana Del Rey absolutně obhájila svoji pozici chyby v mainstreamovém Matrixu.

Samozřejmě že to není deska nikterak žánrově převratná, její důležitost je ale v tom, jak shrnuje současnou náladu světové velmoci číslo jedna. Ultraviolence nabízí v kostce příběh Ameriky, která se zklamaná svojí současností vrhá do bezpečí poválečné zlaté éry, jen aby tam našla první počátky prasklinek, které jsou dnes mnohem viditelnější.

A že se to celé navíc skvěle poslouchá jako prvotřídní pop, je samozřejmě nezanedbatelná výhoda.

Lana Del Rey: Ultraviolence. Interscope, 2014, celkový čas 51:12 (standardní verze).

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Wizz Air spustí od července novou linku z Prahy do albánské Tirany

Létat bude na trase dvakrát týdně.  Po ohlášení linky Českých aerolinií (ČSA) do Londýna jde o druhou zcela novou linku po koronavirové krizi na pražském letišti. Vedle toho dopravci obnovují provoz zavedených linek.

Letadla Wizz Air mezi Prahou a Tiranou budou létat vždy v pondělí a v pátek. Wizz Air bude na lince používat letadlo Airbus A320 Family v konfiguraci až pro 189 cestujících. Na trase v minulých letech létaly také Smartwings.

Provoz na pražském letišti tak bude dál ožívat po koronavirové krizi, která téměř utlumila letecký provoz. V dubnu dubnu letiště zaznamenalo bezprecedentní pokles provozu o 99,6 procenta, když odbavilo 5031 cestujících. Na konci měsíce fungovaly pouze dvě pravidelné linky, a to do Minsku a Sofie.

Další zprávy