Praha - Nikdy vám nedojde, jak moc lidová kapela jsou Rammstein, dokud nejdete na jejich koncert. Při vstupu sice můžete narazit na vyholeného týpka v bomberu a kanadách, který si nese tašku, v níž by mohl mít samopal UZI a zopakovat masakr v Columbine, ale když se jinak rozhlédnete kolem, je složení publika až neuvěřitelně pestré.
Snesou se tu vedle sebe rockeři v kožených bundách i mikinách s kapucou, s vlasovým porostem i bez, starosvětští pekáči a lidé, které byste normálně potkali spíš na Czechteku; k tomu útlí intoši v brejličkách a rolácích, vedle mamina s nadělanou trvalou, jak kdyby šla na Evu a Vaška, pak partičky učňovské mládeže vyznačující se estetickou kombinací uhrů a šusťáků, ale potulují se tu i vyfiknutí seladoni s podbarvenýma očima a černě nalakovanými nehty. Snad jen rastamani by se tu necítili dobře.
| Čtěte také: Rammstein ukázali vše, co mohli. Péro i slabost Rammstein: Pořád oscilujeme mezi reflexí a provokací |
Důvodů, proč Rammstein přitahují tak rozdílné lidi, bude nejen v tom, že jejich hudba je zároveň tvrdá a pochodová, ale také melodická a zpěvná. Hlavně kombinuje kytarový rock a klávesovou elektroniku, čímž se řadí k těm několika slavným kapelám typu Depeche Mode nebo Nine Inch Nails, které se dovedou zavděčit oběma jinak dost odděleným táborům. Připočtěte k tomu vždy dobře vymyšlenou show a máte před sebou dokonale výdělečný cirkus.
Směšné i hrozivé zároveň
Sami Rammstein si jsou této lidovosti vědomi, ostatně už jedno své turné pojmenovali Volkerball. Zajímavé je na tom ale to, že dělají spoustu věcí, které se neslučují se statusem kapely pro všechny, dokonce ani se statusem rockových hvězd.
V podstatě cokoli, co Rammstein prezentují, nakonec vybočuje ze stereotypu macho chlápků - vždycky tento obraz někam posunou nebo ho natolik zveličí, až z něj zbude jen parodická, nebo spíš lépe řečeno groteskní slupka. Groteskní v onom původním významu toho slova: směšné i hrozivé zároveň.
Rammstein nikdy nepomrkávají „bacha, tohle už je sranda", v jejich pódiovém projevu i zdánlivě čistě silácké hudbě je přitom něco neodolatelně legračního. Proto tak kontrastně působila jejich předkapela Combichrist, supertvrdácká, apokalypticky stylizovaná aggrotechová mlátička z Norska.
Když potetovaný „zpěvák" Andy LaPlegua s hitlerovskou patkou vyřvává „This is the day, the day I die!" není v tom ani stopa karnevalové nadsázky, jen zlá agrese. A Rammstein, kteří po nich nastupují na scénu tím, že se probourávají přes zdi perlíky a propalují vrata autogenem, k tomuto zlému blití nikdy nesklouznou. (Čímž nechci říct, že by Combichrist byli neposlouchatelní a ve svém žánru špatní;, naopak představují jeho špičku, jen zkrátka hrají pouze na struny elektroniky a nihilistické temnoty.)
Zjevení Rammstein na pódiu má naopak všechny rysy francouzského lidového divadla hrůzy Grand Guignol. Zpěvák Till Lindemann oblečený v rudé řeznické zástěře, kolem krku kombinaci obojku, trnové koruny a boa z bordelu, v ústech udělátko, které svítí tak, že to vypadá jako z nějaké sci-fi, v níž lidé explodují zevnitř.
Koncert nemůže začít jinou skladbou než Rammlied z posledního alba Liebe ist fur alle da (LIFAD). Právě v Rammlied se zpívá o tom, že „čekání je u konce" a Ramm! Stein! jsou zase zpátky.
Z plndla hrndla jako Vlasta Burian
Kapela už ví, že publikum má novou desku naposlouchanou; nebojí se koncertu postavit skoro dvě třetiny jen na novince a počítá s tím, že publikum bude zpívat všechny ty jednoduché slogany. „Ich tu dir weeeh", „Buckstabuuu" „in Pariiiis", „Willkomen, in die Dunkelheeeit" a samozřejmě jako absolutní vrchol celou Pussy; z plndla hrndla jako Vlasta Burian.
Pražský koncert Rammstein byl další z řady profesionálně odvedených show, jakých mají za sebou už mnoho. I přídavky, na které se skupina vrátila, byly dokonale nacvičené; žádná improvizace, skupina ví předem, že to tak bude. Divadlo jen tentokrát trochu trpělo horší akustikou a absencí projekčních obrazovek. Pokud jste nestáli na správném místě na ploše, tak smůla - necítili jste teplo z plamenometů, ani neslyšeli všechno tak, jak by bylo ideální.
A neviděli: pro několik skladeb měli připravené i efektní scénky: ve Wiener Blut odkazující na rakouskou kauzu tyrana Josefa Fritzla se pódium změní v dětský pokojíček a Till v mlsného obstarožního kocoura. Shůry se spouštění dětské panenky, jimž z očí šlehají laserové paprsky. Till se rozparádí, učísne si stylově vlasy dozadu a zpívá ďábelsky jako sám dědek Josef. Na závěr panenky explodují a jejich potrhaná tělíčka popadají na podlahu.
U Ich tu dir weh (Ubližuju ti) zase tenhle hromotluk přehodí vyzáblého klávesáka Flakeho přes rameno a nacpe ho do stříbrné rakve, pak vystoupá na plošině asi pět metrů nad něj a z výšky na něj nasype z velké bandasky kila „žhavých uhlíků". Dole nastane krystalizace diamantu z uhlí a Flake vyleze ven ve flitrové kombinéze jako zdeformovaná reinkarnace Ziggyho Stardusta.
Po zbytek koncertu v ní pak „za trest" pochoduje na běžícím pásu a kláves se přidržuje jako zoufalci ve fitness centru, kteří zjistili, že na tenhle trenažér mají moc slabé plíce. Ale může být rád, že z toho vyšel tak snadno a jeho „prdel nepoznala středověk", jako to bývávalo u skladby Buck dich na dřívějších turné.
Samou Liebe by ho rozcupovali
Zatímco tři poloobnažení kytaristé Richard Z. Kruspe, Paul H. Landers a Ollie Riedel se drží po stranách a v pozadí jako totemy nacistické Die Korperkultur - aniž by to přitom působilo jakkoli nebezpečně a přesvědčeně - Flake je zjevně milovaný skrček publika.
Kapela se ho nebojí při námořnické Haifisch poslat na gumovém člunu na moře zdvižených rukou, které ho zanesou až do poloviny haly a pak ho zase bez problémů odplaví zpátky. Kdyby se o to pokusil Till, nadržení diváci a divačky ho samou Liebe rozcupují.
Kapela se vyžívá v tom, že nechá lidi v hledišti skandovat všemožná „Ich will", hoj (oi)" a „heil", ale v té nejmilitarističtější písni Links, 2, 3, 4 přitom jasně říká, kde je jejich srdce - v politickém spektru nalevo.
Tam pochodujte, tam se obraťte, tím směrem jděte, raz, dva, tři, vlevo v bok; i ten týpek, kterému u detekčních rámů zabavili uzinu, si tu levičáckost užívá jako smyslů zbavený. Tedy, proč jak. Prostě smyslů zbavený. Rammstein mu vymyli mozek, ale nevězí za tím žádný jiný účel než legrace. Jsou to pusinky a kunďáci, tihle kluci z bývalého Východního bloku.
V závěrečné Pussy sedne Till obkročmo dělo natřené růžovou tělkou a z „obřího penisu" pokropí stovky fanoušků v kotli. Podle všeho to byla obyčejná pěna, na níž se ale přilepily tisíce konfet, které vybuchly nad celou plochou arény. Jako potvrzení, že i poslouchání takové muziky nás všechny přece jen trochu pošpiní.
