Recenze - Rammstein jsou jak východní Evropa. Monotónní, nevlídná, studená, maskulinní, egalitářská, bez smyslu pro eleganci, obřadnou zdvořilost a odlehčenou; vtipkuje sice často, ale nepomrkává, má absolutně vážnou tvář a je jen na vás, jestli její podfuk odhalíte.
Největší hvězdy Ostbloku dokázaly všechny tyhle vlastnosti už na debutu Herzleid přeložit do naprosto unikátního zvuku a celé nové metalové tvarosloví vyvezli na Západ jako totální heißer Scheiß. Proto se jim i po patnácti letech dá prominout, že svoje výrazové prostředky příliš nevariují ani výrazně neobohacují.
Když pominete návaznost na Laibach, tak krédo Rammstein vždycky bylo: nic si nepůjčovat, a hlavně nebýt za nic vděčný západní popkultuře. „Netrpím nostalgii, jenom Západ podle mě stojí za prd,“ říká pravidelně v rozhovorech klávesák Christian Flake Lorenz a má nárok to tvrdit, protože Rammstein svoji hudební i vizuální stylistiku vydupali ze zdrojů, které byly do té doby MTV kultuře zcela cizí.
Místo tanečnic v plavkách přivedli na scénu šest polo a někdy i nahých chlápků, pro něž tělesnost nebyla vždycky požitkem (jako pro Red Hot Chili Peppers nebo Madonnu), ale častěji zátěží, omezením, prokletím a synonymem bezmoci.
Novinka Liebe ist für alle da, která skoro symbolicky vychází dvacet let po pádu Berlínské zdi, z pohledu tvorby nepřináší nic nového – spíš dalšího. Po nedostižně epickém Reise, Reise a ukvapeném Rosenrot se Rammstein vrátili s emoční rovnováhou na úroveň Mutter, kde se beranidlo střídá s baladami. Čímž nemyslím ploužáky od Scorpions a Guns N'Roses, ale takový ty básničky, jak v nich páchnou rozkládající se těla, zvoní umíráček a nehty zazděných dívek se lámou o zdivo.
Tak jako v Mein Teil převedli případ kanibala z Rotenburgu do gotického příběhu, i Josef Fritzl se ve Wiener Blut z mediální estrády proměnil v láskou posedlého Draculu. Jenomže obdobná rovina mytizování a přibližování reálných událostí archetypům je u Rammstein běžná a není na Liebe ist für alle da nejcharakterističtější.
Novinkou na Liebe ist für alle da naopak je zapojování moderních reálií do textů. Světem osamělých námořníků, uplakaných moří, z těla vyřezaných srdcí a dravčích instinktů najednou prosviští po kraftwerkovské dálnici Mercedes Benz a začne se řešit, že na velikosti opravdu záleží.
Pussy se svou koncentrací německých klišé a klobás zabořených do kysaného zelí znamená vrchol sebemrskačské zábavy, která je představitelná a možná pouze v zemi, jež měla v posledních šedesáti letech dost síly a výdrže důsledně pojmenovávat všechny svoje slabiny a selhání.
Smysl pro sebeironii probleskne i v nejpompéznějším momentě alba, centrálním milostném kusu Frühling in Paris, v jehož refrénu se Till Lindemann rozezpívá patetickým citátem Non, je ne regrette rien takovým stylem, že by Francie možná chtěla vrátit Alsasko a Lotrinsko jen proto, aby mu zacpala hubu. Vážně to není Edith Piaf, vrabčák z předměstí, ale havran, co jde po očích.
I když tu pořád jsou skladby, v nichž se milenkám ubližuje a sokové v lásce umírají v soubojích, tematicky je Liebe ist für alle da zatím nejcivilnější albem kapely, a proto rozkolísaným a nekonzistentním - jelikož ho oslabilo, že Rammstein přestali hrát hru potměšilých bubáků na sto procent.
| Čtěte také: Rammstein: Pořád oscilujeme mezi reflexí a provokací |
Liebe ist für alle da není nejlepším albem kapely, ale je to album, na kterém s očekáváním odhalili, co mohli. Zatímco v klipu Jonase Åkerlunda k Pussy ukázali šest ztopořených ptáků i ejakulát, ve skladbě Haifisch s překvapivou křehkostí Lindemann přirovnává kapelu k žralokovi, jehož šest vzplanutých srdcí udržuje publikum ve varu, zůstávají spolu, sobě věrní, nepoškození. Jenže...
„A žralok má slzy, které se mu valí po obličeji. Jenže žralok žije ve vodě, tudíž slzy nejsou vidět. V hlubinách panuje samota a prolévá se tolik slz a to je důvod, proč je voda v mořích slaná.“
Zbývá otázka, jestli se taková slabost maskulinním hrdinům promíjí. Měla by. Jestli jo, znamená to, že už jsem o kus dál než v bývalém Ostbloku.
Rammstein: Liebe ist für alle da. CD, 46 minut. Vydala firma Universal, 2009.
