Na tom se kritika při hodnocení nových nahrávek velikánů rockového a popového světa, kteří kdysi měnili hudební dějiny, asi nikdy neshodne. A nejspíš tomu tak nebude ani v případě právě vydaného eponymního alba německé kapely Rammstein.
Na desku, která se od uplynulého pátku prodává také v Česku, fanoušci čekali deset let - tak dlouhá doba uplynula od vydání minulého řadového, v pořadí šestého studiového počinu Liebe ist für alle da. Za čtvrtstoletí existence sestavy sedm desek, to není nikterak závratné číslo, a vzato z druhé strany: alespoň Rammstein nezahlcují trh zbytečnými "výplňovými" nahrávkami.
S trochou nadsázky nutno dodat, že déle než Rammstein své fanoušky nechávají ze slavných "velkých" a bez větších pauz existujících kapel čekat snad jen Guns N’ Roses - o Pražském výběru nebo třeba britských gothrockerech The Sisters of Mercy nemluvě, to jsou v tomto směru extrémní kapitoly samy o sobě.
V mezičase Rammstein pro potřeby různých kompilací natočili jen singl Mein Land a novou verzi hitovky Mein Herz brennt. Zpěvák Till Lindemann ovšem vydal sólové album pod hlavičkou Lindemann a kytarista Richard Kruspe další dvě desky svého vedlejšího projektu Emigrate - oba přitom už od roku 2015 se spoluhráči pracovali na novince své mateřské formace.
Výsledek dokládá platnost rčení, že někdy se vyplatí nespěchat. Soubor proslulý mimo jiné vášní pro monstrózní pódiovou ohňovou show na předešlém elpíčku Liebe ist für alle da působil již značně vyhasle. Teď však pod novými písněmi zažehává pořádný plamen.
Jinými slovy: nepříjemně se vkrádající tvůrčí omšelost vykazuje na trestnou lavici, aniž by se dobrodružně vrhal do pro sebe neznámých, vždy trochu sebevražedných experimentálních misí.
Rammstein už nic zásadního neobjevují, "jen" se v různé míře vracejí ke svým starším snímkům, k tomu, co umějí nejlépe. Přitom přinejmenším po zvukové stránce stále drží prst na tepu doby. Zvuk nahrávky působí kompaktně a "živě", patrně i proto, že kapela tvořila a následně natáčela z valné části takříkajíc postaru, společně v jedné místnosti, což už se dnes bohužel moc nenosí.
Ještě podstatnější je ale něco jiného: až na výjimky skutečně silné a melodicky nosné skladatelské nápady. Naprosto ničím převratné, přesto takové, k nimž se nejen fanoušci budou rádi vracet.
Rammstein jako by vsadili především na důkladné riffování - netvařme se, že to u podobných skupin není základní premisa - a při studiu imaginární knihy s názvem Království za riff byli ve srovnání s jinými stadionovými "dinosaury" určitě pozornějšími čtenáři než třeba U2 nebo Metallica, jejichž novější, svým způsobem pořád relativně solidní desky člověk sice neodzívne, jen si po čase uvědomí, že si z nich skoro nic nepamatuje.
Novou desku Rammstein otevírá úderná, poselstvím nejednoznačná skladba Deutschland - jde o trpce posmutnělou oslavu německého státu a jeho rozporuplné historie, nebo spíš o popíchnutí pomatených nacionalistů a rádobyvlastenců?
Skladba je každopádně výtečná. Oproti téměř desetiminutovému, filmařsky velkolepě uchopenému videoklipu, který kvůli syrovým kontroverzním motivům z koncentračního tábora zákonitě vzbudil rozruch, se na desce nachází ve zkrácené, nicméně o to účinnější verzi.
Následuje další singl Radio, opět disponující chytlavým motivem a svébytně reflektující někdejší socialistickou i současnou cenzuru - nezapomínejme, že členové Rammstein strávili první polovinu svého života v bývalé NDR.
Z podobného, jednoznačně hitového vrhu pak pochází také Tattoo nebo jedovatě nabroušená, leč opět hymnicky laděná píseň Sex.
Nejzajímavějšími položkami alba jsou patrně ty, které z tradičního výrazu Rammstein vybočují. Například krátká, jen dvě a půl minuty trvající skladba Diamant, která je decentně aranžovaná. V podstatě šansonovým laděním poskytuje čas na vydechnutí. Nebo Zeig dich, jejíž úvod ozvláštňují skoro církevní chorály a smyčce klasicky vzdělaných hostujících hudebníků z Běloruska, aby se to nakonec vše zvrtlo ve strojově mechanický, přitom živočišně, nikoliv uměle znějící typicky rammsteinovský "pochodový" elektroindustriální metal.
Anebo obsahem i hudebním pojetím mrazivě zneklidňující píseň Puppe. Je prezentována jako popis pocitů a zážitků malého děvčete, jehož starší sestra se ve stejném bytě živí prostitucí, až je nějakým úchylným klientem zavražděna. Píseň se rozjíždí jako jemněji, skoro melancholicky laděný popěvek se sugestivní atmosférou. Poté sice Rammstein mocně přitvrdí projev a vsadí na agresivitu, ale podivuhodnou náladu ponechají ve hře - výsledek je nesmírně podmanivý.
Skladba Puppe nepochybně tvoří jeden z vrcholů nové desky, spolu s obdobně uhrančivým závěrečným songem Hallomann.
A propos, nezřídka vícevýznamové německé texty: Rammstein v nich znovu ukazují, proč mají především mezi německy mluvícími posluchači tolik obdivovatelů i odpůrců.
Rammstein
Universal Music 2019
Slova, která Till Lindemann cedí mezi zuby, nutí k zamyšlení a mohou vyvolávat nesouhlas, až rozčilení nebo znechucení. Už proto, že jako obvykle připomínají nelítostně vystřelované šípy napuštěné v sarkasmu, provokaci, nadsázce a drsném humoru. Ale právě o tom tato parta vždy byla.
"Můžu se plést, ale něco mi říká, že tohle může být poslední album Rammstein," nechal se před časem slyšet kytarista Richard Kruspe. Pokud by to tak skutečně bylo, rozlučka je to důstojná. Nic na tom nemění ani matnější, co do invence poněkud chudé skladby jako Ausländer nebo Was ich liebe.
