Kapela soustředěná kolem frontmana a důležité postavy tuzemské nezávislé scény Václava Havelky na svém právě vydaném, pátém albu Infinite Dance prochází další proměnou. Hudebně nadále vyjadřuje syrovost i podmanivou autenticitu, nově ale rukopis doplňuje o propracovanější aranže a výraznější práci s dynamikou.
Mnohem důležitější je však celkový vzkaz, který Please The Trees posílají ostatním tuzemským kapelám: že s dostatečným odhodláním, cílevědomostí, talentem a jistou urputností lze také v Česku dělat nevšední, skutečně nezávislou hudbu bez podlézání a přizpůsobování se očekáváním, ať už se týkají stavby písniček, textů nebo publika. A mít odpovídající ohlas.
Please The Trees existují přes deset let a patří k nejvytíženějším tuzemským sestavám. Koncertují po celém světě. Většinou ne ve velkých nebo vyprodaných sálech, ani před kritiky světových hudebních časopisů. Pracovitostí a postupně nasbíranými kontakty se jim ale zdlouhavou cestou podařilo stát se součástí globální alternativní scény.
Na nové desce to nejlépe ilustrují jména hostů, mezi nimiž jsou denverský písničkář John Grant či perkusionista Thor Harris, známý působením v kapelách Swans či Shearwater. Důležitým detailem je, že hosté na sebe nestrhávají pozornost. Slouží celku, jímž je album, které posluchače obmotává a vtahuje do vlastního světa. Dělá to plíživě, nenápadně, přirozeně a přesvědčivě. Díky tomu vydrží na mnoho poslechů.
Na koncertech Please the Trees uchvacují tím, že také v minimální sestavě dovedou nastolit a vybudovat doslova rituální atmosféru. Jejich písně stojí na hypnotizující rytmice a v pozorném posluchači "rostou", postupně budí silné emoce.
Že pocit transu, který se snadněji buduje naživo, nahlas a při osobním kontaktu z pódia, dovedou takřka v úplnosti přenést na desku, Please The Trees ukázali už předchozím albem Carp. Stálo na sehranosti tehdejšího muzikantského tria v základní sestavě kytara, basa, bicí.
Co se týče základů, melodických nápadů či stavby skladeb, na nynější nahrávce Infinite Dance vlastně nepřicházejí s ničím převratně novým. Ale věčnou melancholii a drásavost skladeb umocňují výraznějším zapojením "sound-designových" elektronických zvuků, s nimiž pomáhal Martin Tvrdý, či bohatou prací s vokály. Ta je zvlášť patrná v melodicky nabitém finále songu Forget About Me, ale jinak prostupuje všemi položkami alba.
Detaily fungují přirozeně, ale evidentně za nimi bylo hodně vymýšlení. Výrazu kapely pomáhají, celkově uštvanému pěveckému výrazu Václava Havelky ubírají na útrpnosti a dřívější doslovnosti, pro někoho místy iritující. Vnitřní napětí, pro skladby Please The Trees tolik typické, pomáhají gradovat a rozvíjet přesvědčivěji než prostým vrstvením kytarových stěn.
Please The Trees se na nové desce zkrátka povedlo vnitřně ztišit a zklidnit, a přitom neztratit nic z naléhavosti a tlaku, který v sobě jejich muzika má.
Těžko říct, zda to bylo přístupem texaského producenta nebo dlouhými dotáčkami v Praze: čas, který kapela strávila přípravou alba, dal každopádně vyniknout "písňovosti", jíž Please The Trees dříve možná až příliš skrývali za efektní šamanskou psychedelickou mlhou.
Please The Trees: Infinite Dance
Starcastic Records 2018
Nové skladby jako Bandit My Dear nebo Sing Over Bones oproti tomu mají jasnější melodické obraty, aniž by se kapela zpronevěřila svému rukopisu. To, že dnes své hudební vize dokáže lépe a srozumitelněji dopovědět, je největším vnitřním posunem, k němuž na nové desce dospěla.
Please The Trees tím potvrzují pověst jedné z nejpozoruhodnějších tuzemských sestav, která se postupně dostává do povědomí mezinárodní nezávislé scény. O tom ostatně nejlépe svědčí, že příští měsíc bude česká skupina předskakovat na evropském turné slavných grungerů Mudhoney. A takové věci se nestávají náhodou. Stejně jako se náhodou nenatáčí tak působivé desky, jakou je právě Infinite Dance.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
