| Boris Carloff - The Escapist (Championship Records/Die Arbeit) |
Čeští hudební fajnšmekři i novináři si často stýskají, že u nás není žádný kvalitní pop, který by mohl v dohledné době nahradit rádiovou šmíru. Otázka se ale dá položit i opačným směrem - existuje u nás vůbec po něčem takovém poptávka? Kdyby tu opravdu byl zajímavý mainstream, profesionálně udělaný a držící krok s vývojem popu na západě, hrály by ho naše rádia a televize namnoze spokojené s průměrem? Podobné otázky jednoho napadají nad albem The Escapist producenta Borise Carloffa, které výše zmíněnou charakteristiku "sofistikovaného popu" splňuje bezmála dokonale - jeho písně míchají odkaz brokenbeatové scény začátku tisíciletí s aktuálními postupy dubstepu a silným soulovým feelingem v anglicky zpívaných vokálech.
Celá ta předchozí úvaha má jeden háček, Boris Carloff žádný domácí mainstream svrhnout nehodlá. The Escapist je současný, chytrý a má obří emoční náboj a českého na něm není vůbec nic, což mu dává stejnou startovní pozici u nás i ve světě.
Ostatně v Brně narozený producent se v globálním kontextu pohybuje už od roku 2003, kdy vydal ještě pod jménem Palm Beat singl na skotském labelu Distracktion Records. Jeho track First Joy pustil ve svém pořadu věhlasný Gilles Peterson, a pak následovala ne úplně doceněná společná deska s Charlie One a rapperem Bobem Mustardem pod hlavičkou projektu kNot Photogenic. Z Carloffa se pak stal producent na plný úvazek a podepsal se pod deskami kytarovek Sunshine, A Banquet či Kryštof. Jeho sólový projekt ale směřuje někam úplně jinam - do vlastního vesmíru náladové elektroniky.
Tisková zpráva hovoří něco v tom smyslu, že The Escapist zní jako kdyby se ve studiu potkali Tricky ze začátku devadesátých let a současný postdubstepový král SBTRKT a celkem to sedí. Jen Carloffův soul je víc zbarvený do běla a tím třetím do party je tam ještě šílený zvukový vědec se zvrhlou láskou v nestřídmém použití smyčcových partů. Carloff má ale zvláštní dar být zároveň epický a intimní (úvodní Shadows, The Mist) a v zástupu producentských vychytávek neutopit silnou melodii (In My Lonely Room, For These Days).
The Escapist je emočně silná a zádumčivá deska inspirovaná smrtí, která myslí globálně a nehraje si na staré „na Čechy dobrý". Sám jsem zvědavý, jak na ni zareagují všichni, kteří si stěžují, že nemáme dost světové hudby.
| Mikoláš Růžička - Piano (IndiesMG) |
Když před rokem a půl hráli Republic of Two na předávání cen Anděl mezi Luckou Vondráčkovou a Nightwork, bylo to pro televizní diváky určitě zvláštní zjevení. Nemyslím ale, že by to byl stejný "šok", který týž večer předvedl na pódiu rap-metalista Jakub Mohamed Ali, na ten jsou už průměrní konzumenti zvyklí. Aby jim ale televize servírovala tři minuty křehkého písničkářství, to je trochu nefér vybočení ze společenské smlouvy veřejnoprávních médií, a to hned v prvním řádku: "ty nás budeš bavit, my nebudem muset přemýšlet".
Samozřejmě, že tady je kontext všechno a v rámci jakési domácí alternativní scény byli Republic of Two a jejich indie folk ala Kings of Convenience (zpřed deseti let) spíše mainstreamem. U nás je to ale jak známo s popem všechno trochu jinak, a tak buďme rádi i za jejich hudební lekci v hlavním vysílacím čase.
Mikoláš Růžička a Jiří Burian vloni navázali na oceňovanou Raising Flag druhou deskou The End of War, která ale byla jen slabším odvarem debutu a zapadla. Cesty obou hudebníků se na chvíli rozešly - zatímco Burian realizoval parodický rapový projekt Kapitán Demo (představte si Těžký Pokondr pro Husákovy děti), Růžička napsal devět písniček, které prodlužují estetiku ztišeného písničkářství Republic of Two až kamsi směrem k jazzem načichlému ambientu.
Piano rozhodně nechce nikoho ohromovat - You and Me je minimalistický pop s dvěma tóny a hluky v pozadí, Cold Outside něžně smutná meditace pro zpětné vazby a elektronického bubeníka a ve Fever se kytary a klavír proplétají v ozvěnách a Růžička jen nenápadně nakukuje. Fantastický zvuk Ondřeje Ježka dává vyniknout detailům, které z Růžičkova střídmého písnikářství dělají skutečnou hudební gotiku.
Růžička byl členem elektronického all-star týmu Ghostmother, možná nejagilnější skupiny, která nikdy nevydala žádnou oficiální nahrávku - jejich lásku k temné atmosféře vetknul i do nálady Piana, jenže místo ironického pomrkávání tady jde všechna melancholie a smutek až na dřeň. V Čechách máme celkem šikovné zvukové experimentátory i lidi, kteří umí na kytaru či na klavír napsat chytlavou píseň, Růžička ale na Piánu obojí propojuje s obrovskou suverenitou.
| Please The Trees - A Forest Affair (Starcastic Records) |
České kapely si už pomalu zvykají, že za svůj sen je potřeba se pořádně porvat a že zahraniční konkurenceschopnosti (hrozné spojení na to, že je to hudební recenze!) je potřeba něco obětovat. Málokdo je ale tak důsledný jako Václav Havelka, který se svými Please The Trees pravidelně vyráží za oceán a své aktuální album A Forest Affair dokonce v Americe i nahrál. V sanfranciském studiu Magnolia na táborsko-pražskou kapelu dohlížel Jonathan Burnside (Melvins, Faith No More, Red House Painters) a jejich třetímu počinu dal fantastický zvuk, který absolutně naplňuje Havelkovu ideu o vznešeném nezávislém rocku amerického střihu hojně inspirovaném dřevním folkem (Iron & Wine, Akron and Family).
Hned úvodní bezmála sedmiminutová Getting Ready se dme vzdušností a majestátností amerických prérií a k navození atmosféry stačí jen hrábnout do strun a vyloudit kytarovou vazbu. Esenci rockové svobody už složila poctu nejeden velikán od Neila Younga po Dylana Carlsona (Earth) a Please The Trees se tento nietzscheovský "návrat stejného" nijak nestydí - nehledí na trendy a už léta si hrají to svoje. Teprve Burnside jim ale nejspíše pomohl otevřít dosud zavřené dveře ambicí zcela nového druhu, místo důrazu na písničky se totiž Please The Trees na novince soustředí spíše na navození atmosféry. Další dlouhá skladba When You Are Lost se jen líně převrací v minimalistickém bublání a kytarový ambient Sleep jde v abstrakci ještě dál, jako kdyby ruchy splétaly nějaký děsivý lesní horor.
I ve skladbách tradičnějšího ražení jako jsou třeba Let the Wind či Branches to ale vypadá, jako kdyby Please The Trees netoužili háčkovat posluchače silnými melodiemi a jen nás tak nenápadně houpají. Samozřejmě, že Havelka se písničkářství úplně nevzdal, Hell On Earth je přímočará rocková pecka a She Made Love To The Moon zase dřevní (doslova) balada s neopominutelnými Hammondkami, mezi atmosférickými skladbami jsou ale spíše v menšině a Please The Trees tento úsporný zvuk rozhodně sluší. Je to zajímavá evoluce kapely, která se vždy snažila být lepší kopií než originálem. Ve svém oboru mají za oceánem až příliš velkou konkurenci, doma zůstávají pořád jedineční.
