Bubeník Nick Mason, jeden ze spoluzakladatelů Pink Floyd, se čtyřmi spoluhráči vystupujícími pod hlavičkou Nick Mason's Saucerful of Secrets ukázali nadšenému publiku, jak vypadaly začátky psychedelické hudby - a tím pádem i moderního rocku.
Pražský koncert tvořily pouze skladby z prvních sedmi desek Pink Floyd čili kompozice, které vznikly do roku 1973, před slavným albem The Dark Side of the Moon. Večer to byl stejně efektní jako nedávný hypermoderní koncert Muse, i když si Masonův soubor vystačil jen se světly a primitivními vizuálními efekty. A byl stejně fascinující jako minulý týden vystoupení Rammstein v Praze, i když na scéně nehořel oheň. Masonově kapele ke komunikaci s publikem postačila hudba.
Do hudební rekonstrukce 60. let minulého století zapadlo i omšelé prostředí Lucerny. I tehdy se hrálo v nabitých kinech a starobylých sálech ze 20. a 30. let, kde se pot srážel na stěnách a v horku se nedalo dýchat. Nedostatek kyslíku vytváří až mírně halucinogenní stavy, jež se k psychedelické hudbě dokonale hodí.
Pochopitelně žádná rekonstrukce nemůže být dokonalá. Ani ostatní členové Pink Floyd si nepamatovali, co všechno na kytaru vyváděl jejich tehdejší frontman Syd Barrett, než definitivně skončil v blázinci. Některé zvuky už se dnes nedají vyrobit stejným způsobem jako před půlstoletím.
Současné koncerty už nejsou improvizovaný chaos jako ten, který se odehrával pod červenými a žlutými světly londýnského undergroundového klubu, ale mají jistý řád, na nějž je publikum zvyklé. I tomu se Masonova kapela musela přizpůsobit. A v neposlední řadě: na tehdejší hudbu se nelze dívat naivním pohledem dvacetiletých mladíků, protože ani muzikant, ani posluchač si nedokáže zacpat uši před zkušenostmi následujících dekád hudebního vývoje.
Včera to bylo patrné na největším hitu floydovských začátků See Emily Play, který měl rockovější drajv než původní verze z léta 1967.
Saucerful of Secrets - pojmenovaní podle skladby, v níž se Pink Floyd dostali snad nejdál v experimentech s elektronickou hudbou - se v Praze věnovali oběma typům hudby, které v průběhu let vzájemně prorůstaly. Syd Barrett začínal s krátkými, údernými písničkami s potrhle poetickými texty, jako byl první hit nazvaný Arnold Layne, skladba See Emily Play nebo podivnými mezihrami proložený Bike.
Po Barrettově odchodu v této tradici Pink Floyd pokračovali - a také Masonovi spoluhráči si včera vychutnali o něco víc do folku hozenou píseň Green Is the Colour nebo podobně snivou If, do níž ale vmontovali některá témata ze symfonické básně Atom Heart Mother. A kytaristé Gary Kemp i Lee Harris předvedli dramatická sóla, z nichž až mrazilo.
Druhý směr, kterým se tehdejší hudba Pink Floyd ubírala, představovaly elektronické kompozice s dlouhými instrumentálními plochami. Kytary v nich zněly spíš jako zdroje hluků a místo kláves skupina často používala tónové generátory nebo přednatočené pásky.
Dá se říct, že tyto kompozice z přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly až nečekaně blízko tehdejším výbojům experimentální vážné hudby. Od prvních tónů úvodního Interstellar Overdrive bylo znát, že tohle je parketa, kterou si Masonova současná kapela nejvíc užívá.
Možná že až kosmický charakter skladeb Let There Be More Light nebo Set the Controls for the Heart of the Sun ještě nabral na síle díky celospolečenské náladě kolem 50. výročí prvního přistání člověka na Měsíci. Jejich hypnotický charakter, umocněný neobvyklými zvuky, vytvořil na soudobé scéně neslýchanou atmosféru obřadního tajemna a vzrušeného napětí.
A v té hudbě nebyl jen vesmír. V duchu Smaragdové desky, toho starodávného mystického textu a z něj často citované věty, že "co je dole, je i nahoře", byly elektronické kreace obrazem vesmírného makrosvěta, stejně jako mikrosvěta lidské duše. Přesně tak, jak to v době zrodu Pink Floyd hlásala teorie psychedelické hudby.
Oba směry, písňový i instrumentální, se později protnuly na desce The Dark Side of the Moon a vytvořily konformnější, pro širší veřejnost přijatelnější styl. Duch začátků Pink Floyd ale přetrval v tvorbě jiných umělců.
Také pozorný posluchač včerejšího vystoupení Masonovy sestavy v Praze si mohl uvědomit, že pravým pokračovatelem raných Pink Floyd nebyli Pink Floyd po roce 1973, ale David Bowie, Brian Eno nebo německá elektronická škola v čele s kapelou Tangerine Dream.
Ještě něco k muzikantům. Kolem pětasedmdesátiletého Masona se včera shlukla parta vynikajících hudebníků, jejichž výkony povýšily večer na víc než jen obyčejný revival.
Diváci byli zvědaví hlavně na kytaristu a zpěváka Garyho Kempa, známého z novovlnné, víc pozérské než hudební kapely Spandau Ballet. Včerejší výkon s ní neměl moc společného, Kemp brilantně hrál i zpíval.
Dlouholetý spolupracovník Pink Floyd, baskytarista Guy Pratt, a kytarista Lee Harris, jenž prý s nápadem oživit začátky Pink Floyd původně přišel, se projevili jako dokonale sehraní znalci. Navíc dělali dojem, že to, co hrají, opravdu z duše milují. Pratt dokonale zvládl složité party, které v Pink Floyd hrával Roger Waters.
Nick Mason's Saucerful of Secrets
Velký sál Lucerny, Praha, 25. července
A pasáže, kdy Lee Harris používal slide kytaru, vyzněly přesně tak, jak to Syd Barrett a po něm původní kytarista Pink Floyd David Gilmour zamýšleli.
Zaujal i málo známý klávesista Dom Beken, který měl na hrbu nejen důležité party Ricka Wrighta, ale také většinu čarování se zdroji abstraktních i konkrétních zvuků.
Saucerful of Secrets nejsou stvoření pro stadionové nebo velké halové koncerty. Jejich repertoár nejlépe vyzní v sálech pro tři až pět tisíc diváků. V hudbě, která se vrací do nejlepších časů rocku, je cosi tak intimního, že velké prostory by rozbily surovou krásu a křehkost. Do Česka tedy přijeli ve správnou dobu a na správné místo.
