Wayne Shorter zemřel tento čtvrtek ve věku 89 let, oznámila rodina. A pro jazz je to srovnatelná ztráta, jako když roku 1991 odešel jeho spoluhráč Miles Davis. Zbořili nesčetně hranic.
Stejně jako v trumpetistově případě je Shorterův vliv nevyčíslitelný údaji, jako že získal 12 cen Grammy. Samozřejmě zkomponoval skladby typu Footprints, dvanáctitaktového blues v 6/4 rytmu s opakující se basovou figurou, které se zařadily mezi takzvané jazzové standardy a dnes je hrává už několikátá generace muzikantů po světě. Shorter obecně poznamenal to, co vnímáme pod pojmem jazzová kompozice. Zároveň představoval jednu z posledních žijících spojnic s poválečnou historií této umělecké formy: počínaje žánry zvanými bebop a hardbop, kdy muzikanty ještě svazovala přísná pravidla a jednotné oblečení, přes uvolňování forem v 60. letech a zrod jazzrockové fúze z následující dekády až po pozdní etapu. V ní Shorter s kvartetem hrál nesvázaný, moderní jazz blízký komorní hudbě.
Mladší generace ho poznaly jako bytostně tvůrčí, zvídavý typ. Na pódiu blažený jako Buddha, mimo něj dětsky hravý, vyjadřoval se v zenových hádankách, alegoriích a aforismech. Mluvil o naplňování potenciálu v člověku. O potřebě riskovat, ochotě věřit či nutnosti zdolávat překážky. Vysvětloval, že jedinec se nemá omezovat daným stavem věcí. Na dotaz, zda raději koncertuje v USA, nebo Evropě, odvětil, že člověk si nesmí nechat diktovat podmínky prostředím. Šířil jazz, který nezní jako jazz. Od spoluhráčů nebyl zvědavý na cokoliv naučeného. Jeho vrcholná tvorba připomínala permanentní hledání, procházky do neznáma.
Kombinace zájmu o staré sci-fi filmy, komiksové superhrdiny, kvantovou fyziku a buddhismus občas ústila k nečekaným situacím. Jako když Shorter v tričku s logem Supermana usedl před misku s ovocem a nahlas přemýšlel, jak asi pomeranče voní banánům: možná důkaz, jak moc bylo saxofonistovo myšlení prorostlé s improvizací. Kdo jeho osobitý způsob vyjadřování přijal, spatřil v něm logiku blízkou poezii, neustálé pokoušení představivosti, popírání zavedených vzorců, snahu dělat věci jinak. A řeči byly nakonec druhotné. Všechny abstraktní úvahy Shorter uváděl do hudební praxe.
Syn svářeče a pracovnice kožešnictví z města Newark ve státě New Jersey odmalička maloval. Vychodil střední uměleckou školu. Klarinet si opatřil jako patnáctiletý a brzy s bratrem hráli bebop ve školní kapele. "Na stojan si místo not demonstrativně rozkládali dnešní noviny, aby dali najevo, že mají až tak aktuální zvuk," píše novinářka Michelle Mercer v Shorterově knižním životopisu Footprints.
Mladík pokračoval studiem hudby na Newyorské univerzitě, povinnou vojenskou službu absolvoval až po skončení korejské války v roce 1953. První profesionální zkušenosti sbíral u klavíristy Horace Silvera. Obrážel newyorské jazzkluby v čele s Birdlandem a brzy se spřátelil s tenorsaxofonistou Johnem Coltranem, který v něm vycítil příbuzný směr. Párkrát spolu cvičili z učebnic pro harfu nebo violoncello, aby si rozšířili techniku a obzory. "U Coltranea vám od prvního okamžiku bylo jasné, že tenhle chlap nedělá hudbu, aby prodal víc desek. Vždy se snažil o nemožné a úlitby nepřicházely v úvahu," vzpomíná v knize Shorter.
První zásadní etapu načal roku 1959, kdy se přidal k Jazz Messengers bubeníka Arta Blakeyho, jedné z nejznámějších jazzových kapel rozvíjejících styl hardbop. Prošli jí hvězdní saxofonisti jako Benny Golson či Hank Mobley, jenže ten měl čím dál vážnější drogový problém. Shorter zaujal jeho místo a poprvé v tomto ansámblu uplatnil své skladby. Díky výdělku si mohl dovolit pronajmout vlastní byt ve čtvrti Harlem. A jazz zažil ještě na vrcholu slávy, krátce předtím, než do USA vtrhla takzvaná britská invaze neboli kapely Beatles a Rolling Stones.
Právě s Messengers, kteří vystupovali ve sladěných oblecích a jejichž show končívala převzatou, díky mohutným perkusím divácky vděčnou skladbou A Night in Tunisia, poprvé objel svět. Zažil Paříž, kde na ně přišel slavný jazzový pianista Bud Powell a pak se o půlnoci s enigmatickým přáním o soukromý koncert zjevil v Shorterově pokoji. Zažil také Alžírsko na vrcholu boje o nezávislost. Dle pamětníků na zkoušku Messengers doléhala střelba z hor. Muzikanti žádali, aby bylo vstupné dost nízké, že přijdou i místní. Když pořadatel odmítl a dorazili samí bílí Francouzi, kapela to v půlce vystoupení zabalila. "Dámy a pánové, z důvodu přetrvávající nerovnosti nemůžeme pokračovat," oznámili a jeden po druhém začali opouštět jeviště. Kolonisté po nich házeli předměty, kontrabasistovi poškodili nástroj a dost možná muzikanty před lynčem zachránil praktikující muslim Art Blakey, když je s koránem v podpaží vyvedl až k autu.
Naprostý přelom přišel roku 1964. Wayne Shorter vyměnil Messengers za místo v takzvaném druhém kvintetu trumpetisty Milese Davise, už tehdy široce uznávaného, stylotvorného hudebního revolucionáře. V sestavě s klavíristou Herbiem Hancockem, kontrabasistou Ronem Carterem a bubeníkem Tonym Williamsem se začal zbavovat konvencí a zajetých způsobů. Stal se vedle Davise hlavním komponistou souboru, počínaje hned titulní skladbou alba E.S.P.
Mohutně podporováni Davisem, jenž jim atypicky nedával příliš doslovné instrukce, posouvali jazzovou improvizaci na hranu: až do takové míry, kdy ji od naprosté otevřenosti dělily jen struktura a rytmus. Obrácení zavedených postupů naruby ilustruje šestnáctitaktová titulní skladba alba Nefertiti z roku 1968, kde ani Shorterův saxofon, ani Davisova trubka nesólují. Pouze expresivně variují opakovanou melodii, zatímco pod nimi improvizuje rytmická sekce.
"Po těch letech u Arta Blakeyho chtěl Wayne zjevně hrát volněji, ale zase ne úplně. Vždycky jsem ho vnímal jako někoho, kdo experimentuje s formou, ale nikdy formu zcela nezavrhne," napsal v autobiografii Davis, který se ovšem nedožil Shorterovy poslední sestavy.
Zároveň už v polovině 60. let zahájil Wayne Shorter nebývale plodnou sólovou dráhu u vydavatelství Blue Note. V rychlém sledu natočil bohatou sérii alb v čele s mimořádnými Juju nebo Speak No Evil. Jejich význam v čase stoupal.
Na přelomu dekády jako jediný z kapely zůstal, když Miles Davis přitakal elektrickým nástrojům a začal hledat průniky s rockem, funkem nebo africkými rytmy na přelomových deskách In a Silent Way a Bitches Brew. Měnila se doba: společenský diskurz v USA válcovaly válka ve Vietnamu, afroamerické hnutí za občanská práva či vražda Martina Luthera Kinga. Také s vědomím, že jazz ztrácí na významu u nejmladší generace, šel Davis vstříc populární kultuře. Právě v reakci na jeho elektrifikovanou kapelu, aby byl slyšet, si Shorter rozšířil barevný rejstřík a poprvé výrazněji zapojil sopránsaxofon, na němž si postupně vyvinul hluboce osobitý tón.
Davis náhle předskakoval rockerům jako Neilu Youngovi. Hrál na hippie festivalech typu Isle of Wight a hudebně prošlapal cestu žánru zvanému fusion. Shorter směr sdílel, ale už po svém: s vídeňským rodákem, pianistou Joem Zawinulem, a českým emigrantem Miroslavem Vitoušem na kontrabas založili Weather Report, jednu ze zásadních sestav jazzrockové éry, naplno využívající možnosti tehdejších klávesových nástrojů a konvenující celkovému psychedelickému naladění doby. Její sláva se ještě prohloubila, když basu přebral k funku a groovům ochotnější Jaco Pastorius.
V dalších letech stihl Wayne Shorter leccos. Účinkoval na deskách jazzu nakloněné písničkářky Joni Mitchell nebo rockové kapely Steely Dan, jejíž vrcholná kompozice Aja vrcholí jeho tenorsaxofonem. Natočil silné album se zpívajícím brazilským kytaristou Miltonem Nascimentem. Nebo, to už bylo v 90. letech, slabší nahrávku s popovými ambicemi High Life, produkovanou baskytaristou Marcusem Millerem.
Postupně se vypořádal s několika tragédiemi: Wayneu Shorterovi zemřeli otec při autonehodě, bratr v důsledku prasklé aorty, čtrnáctiletá dcera po epileptickém záchvatu a manželka s neteří při havárii letu TWA 800.
Nečekané pozdně tvůrčí období zahájil takřka sedmdesátiletý. Roku 2001 založil akustické kvarteto s muzikanty o dvě generace mladšími. Hledal takové, kteří budou otevření, nepředsudeční a hudebně podnikaví. Panamský pianista Danilo Pérez, newyorský basista John Patitucci a bubeník Brian Blade z Louisiany vyrůstali poslechem jeho muziky u Milese Davise z 60. let. Teď rozvinuli a ještě dál posunuli tehdejší koncept kolektivní improvizace.
Chodilo se na ně trochu jako do divadla: před posluchačem se odvíjel abstraktní, přesto pomyslný příběh, vysoce sofistikované drama zdánlivě bez tvaru, rytmického či jiného jištění, a především bez hranic. Základ byl, že nezkoušejí, neboť nechtějí mít nic připraveného. Před vystoupením stojí v kruhu a meditují, Shorter jako mistr s učedníky. Přijdou na pódium, neřeknou ani slovo. Začnou improvizovat. A hrají třeba půl hodiny. Bez dělení na písně, vymezení rolí mezi sólistou, lídrem či skladatelem, bez rozpoznatelných motivů či střídání hlasů. Dobrodružně se hledají, často volnou asociací za sebe řetězí podněty. Spontánně reagují jeden na druhého a posouvají se smluvenými signály.
Jejich tvorba vyvrcholila v roce 2018 třídiskovou suitou Emanon natočenou zčásti živě, zčásti ve studiu s komorním orchestrem Orpheus. Nahrávku zveřejnili spolu s doprovodným sci-fi komiksem. Jinak ale studio za dvě dekády takřka nenavštívili.
"Wayne třeba donese desetistránkovou partituru, kde je jedna věc krásnější než druhá. Načež ukáže prstem a řekne: stačí těchhle osm taktů, zbytek hrát nebudeme," popisoval autorovi tohoto textu basista Patitucci, jak se učili jen úryvky. Kladli důraz na pohotovost, princip tady a teď, improvizaci stojící v základu jazzu. "Vše musí být intuitivní. Co se hrálo včerejší noc, dnes neexistuje," vyprávěl jindy v Praze bubeník Blade.
Příležitostí to zažít bylo několik. Poprvé přijel Wayne Shorter v listopadu 1995 do pražského Edenu ještě se sextetem užívajícím dvoje klávesy, z nichž syntezátory obsluhovala Newyorčanka Rachel Z. Pak už se vracel vždy s kvartetem: na jaře 2005 v Kongresovém centru mu předskakovali písničkář James Harries s klavíristou Emilem Viklickým. Tři roky nato přijal pozvání festivalu Pražské jaro do Rudolfina, kde se mohutně rozléhaly bicí Briana Bladea, a zároveň navštívil Marka Ebena v pořadu Na plovárně. Znovu roku 2013 zaplnil velký sál Lucerny, kde nejprve enigmaticky hvízdal téma skladby The Three Marias, načež kvarteto ve druhé polovině večera doplnilo pětatřicet členů orchestru PKF.
Naposledy před sedmi lety na brněnském Jazzfestu, kde úvodní kompozice trvala tři čtvrtě hodiny, už saxofonista hrál vsedě. Byť zdraví se mu zhoršovalo, smrti se nebál. "Pro mě je smrt i to, když dvacet třicet let zůstanete na jednom místě, nikam se nehnete a máte takový strach, že za celou tu dobu nevykročíte z cesty, ve které spatřujete zázemí a bezpečí," vyprávěl autorovi tohoto textu.
Poslední roky už kvůli třesoucím se rukám nemohl hrát. Své závěrečné dílo, operu Ifigenie uvedenou koncem pandemického roku 2021, dodělal na vozíčku za zřejmě vydatné pomoci přátel: kontrabasistky Esperanzy Spalding a architekta Franka Gehryho.
Jako jedna z posledních s ním mluvila jeho životopiskyně Michelle Mercer. "Je načase pořídit si nové tělo a začít odznova," oznámil jí buddhista. Ve čtvrtek nad ránem se Wayne Shorter odpoutal od toho posledního, co jej drželo při zemi.