Je pochopitelné, že úmrtí houslisty Didiera Lockwooda, jemuž se včera po dvaašedesáti letech zastavilo srdce, prožívají hlavně Francouzi.
Rodák z Calais svou zemi nikdy natrvalo neopustil, nikdy si natolik neosvojil angličtinu, aby ji upřednostnil před francouzštinou. Strávil nejvíc času na tamních pódiích, pro Elysejský palác sestavoval výukové osnovy. Ale hlavně navazoval na velkou tradici francouzských jazzových houslistů, kterou v meziválečném období založili Michel Warlop a Stéphane Grappelli, aby ji později do elektrifikované rockové éry přenesl Jean-Luc Ponty.
Lockwood nezpůsobil obdobnou "houslovou revoluci", jako když Grappelli začal hrát s kytaristou Djangem Reinhardtem nebo když Ponty natáčel s Mahavishnu Orchestra. Zato z obou světů vstřebal to nejlepší.
Díky klasické průpravě měl techniku i rychlost. Důkladná znalost jazzových harmonií mu pak dala improvizační svobodu, kterou Lockwood tolik vyzdvihoval. Často hovořil o "emancipaci houslí" od jejich tradiční funkce v klasické hudbě.
Tón a způsob, jímž na housle swingoval, byly jednoznačně jeho.
Na akustické nástroje hrál skvěle bebop i to, čemu Francouzi říkají jazz manouche, tedy cikánský jazz. A šestistrunné elektrické housle zase Lockwood po svém využíval v jazzrockových sestavách, nejslavněji v 70. letech jako člen skupiny Magma či později v kvartetu s kytaristou Mikem Sternem.
K houslistovým spoluhráčům krátce patřil i slavný český rodák, klávesista Jan Hammer - mezi sběrateli dodnes koluje vinylová nahrávka jejich koncertu z festivalu Montreux roku 1980.
Zatímco v raných jazzrockových letech Lockwooda zajímalo hlavně zkreslení zvuku, později experimentoval s pedály či krabičkami tvořícími umělou ozvěnu. To, co hrál na housle, si chytal do smyček, případně na koncertech pouštěl předtočené samply - mořských vln s křikem racků, afrických perkusí, ambientních ploch.
Když pak v takové kulise s houslemi zamířil do publika a hrál lidem do očí, první řady musely mít pocit, že se staly součástí nějakého new age rituálu.
Lockwood měl tímto směrem trvale nakročeno. Jakkoliv si kupříkladu uvědomoval, že "nikdy nebudu hrát jako Ind", v novém tisicíletí zkusil odvážnou fúzi východní a západní muziky. S indickým hráčem na tradiční strunný nástroj vínu Raghunathem Manetem, jenž ve volných chvílích tancoval, hráli silně hypnotickou muziku, vzdáleně připomínající kapelu Shakti kytaristy Johna McLaughlina.
Jiné Lockwoodovy projekty měly až muzikologické parametry, jako když s kapelou Les Violons Barbare vyhledával a seznamoval různé předchůdce či vzdálené příbuzné houslí z dalekých kultur - bulharskou gadulku nebo mongolský morinhoor.
Pro to všechno by se ale nemělo zapomínat, jak podmanivý byl Lockwood v "obyčejném" jazzu, jak působivě hrával v komorních polohách. Na první straně jeho desky New World z 80. let se nachází krásný duet s klavíristou Gordonem Beckem zvaný La Manufacture De Sucre Engloutie. A přímo nakažlivá radost z muziky prýštila ze souhry Lockwooda s pianistou Michelem Petruccianim.
Dobře znali Didiera Lockwooda také Češi. Prvně přijel ještě jako mladík roku 1984 na pražský Mezinárodní jazzový festival, půlrok po sametové revoluci pak s Václavem Havlem a pozdějším francouzským ministrem kultury Jackem Langem v Praze zahajovali takzvaný Svátek hudby.
V dalších desetiletích následovaly koncerty v Plzni a Brně, kde houslistu na klavír doprovodil jeho bratr Francis Lockwood, nebo zastávka na festivalu v Bechyni.
Nejvíc však utkvěla dvě vystoupení na Pražském hradě - roku 2002 ve zdejší jízdárně, to byl ještě prezidentem Václav Havel, a osm let nato ve Španělském sále už za éry Václava Klause.
Tak nějak se sešlo, že oba koncerty Lockwood pojal coby poctu svému učiteli Stéphanu Grappellimu. Ten kdysi v dvacetiletém členovi takzvaně progrockové formace Magma spatřil talent a začal ho s sebou brát na koncerty. "V Paříži je mladý houslista jménem Lockwood. Zatím je ještě v ulitě, ale on ní z vyleze," vyprávěl Grappelli v dobových rozhovorech.
Lockwoodovi svou přímluvou otevřel cestu na jazzovou scénu. Právě díky Grappelliho doporučení začal mladý houslista doprovázet bubeníky Tonyho Williamse či Daniela Humaira a záhy podepsal smlouvu s Polygramem. V jedenadvaceti letech debutoval v newyorské Carnegie Hall.
Přestože na fusion nezanevřel - později se jí věnoval třeba ve vlastní sestavě Surya -, Lockwoodovi už se v jazzu zalíbilo.
Zejména v osmdesátých letech natočil několik výtečných alb. V Americe se o něm hodně mluvilo díky desce Out of the Blue z poloviny 80. let, která v tehdy vlivném časopisu Down Beat dostala tři hvězdičky. Údajně se pak po Lockwoodovi sháněl dokonce i veliký Miles Davis. Když ale spoluhráči mladého Francouze včas nepřivedli, elektrické housle na jeden track Davisovy desky Tutu natočil Polák Michał Urbaniak.
Z Lockwoodova amerického období dodnes zůstává skvělá nahrávka New York Rendez-vous.
Jak se blížilo nové tisíciletí, byl Lockwood čím dál všestrannější. Zajímal se o indickou hudbu, zkomponoval houslový koncert pro orchestr, dokončil operu na libreto spisovatele Georgese Perece. Napsal živopisnou knihu Profession jazzman. Vytvořil učebnici houslové improvizace a na jihu nedaleko od Paříže založil hudební školu.
Jako respektovanou osobnost ho vyhledávali i dávno hotoví hudebníci - třeba hvězda klasické hudby Maxim Vengerov přerušil kariéru, aby u Lockwooda měsíc studoval improvizaci.
Studentům prý Lockwood kladl na srdce, že "naše hudební vesnička se rozrostla", že v globalizovaném světě by muzikant měl znát i základy afrických nebo indických rytmů. V rozhovorech hlásal, že dnes "hudba patří celému světu".
Donedávna absolvoval okolo stovky koncertů ročně. Pak mediálně trochu zmizel, hovořil o potřebě vnitřní očisty a intenzivnějšího sepětí s muzikou.
"Největší potěšení pro mě je, když mi ta hudba při hraní fyzicky vstupuje do těla," říkal a na dotazy, kolik hodin denně cvičí, krčil rameny, že prý vůbec. "Čím méně se přepínám a čím méně cvičím, tím lépe mi to pak hraje," tvrdil překvapivě.
Obavy po svém rozpoložení rozptýlil teprve koncem uplynulého roku, kdy po devíti letech vydal autorské album nazvané Open Doors - opět skvělé, natočené s triem vynikajícího italského klavíristy Antonia Faraòa, s nímž již spolupracoval dříve.
Na turné s Open Doors měli vyrazit letos; to už se bohužel nestane. Didieru Lockwoodovi se teď otevřely dveře jinam.
