Recenze - Ačkoliv nové desky neprodá asi ani desetinu toho, co legendární Play, může být Moby spokojen. Páteční headliner festivalu Sázavafest na svém vlastním labelu vydal po dlouhé době nahrávku, na které se zdá pevný v kramflecích a která spíše než pobavený úsměv vykreslí pokývání.
Wait For Me je dokonce dost možná nejlepší Mobyho nahrávka od dob jeho debutu Everything Is Wrong z roku 1995. Což je skvělá zpráva pro Mobyho a jeho fanoušky, které nestihl otrávit šablonovitými deskami 18 a Hotel.
Danajský dar
Pro zbytek světa to zásadní moment neznamená. Wait For Me nabízí příjemnou relaxační elektroniku, které se světem rozléhá až až. V rámci žánru slušný průměr, v kontextu Mobyho tvorby jednoznačně nadprůměr. Až je z toho smutno, co se stalo jednomu z nejslibnějších elektronických experimentátorů.
Vrcholu bezpochyby dosáhl před deseti lety právě multihitovou Play. Pro připomenutí: z desky, jíž se prodalo na deset milionů kusů, vytěžil osm velmi úspěšných singlů (Run On, Honey nebo Natural Blues).
Minimálně na komerční úspěch těžko kdy podobně naváže. Jenže je to právě Play a její fenomenální úspěch, co bylo příčinou Mobyho postupného úpadku. Podíváme-li se na všechno to tápání, které následně Mobyho (a posluchače) sužovalo, vychází z toho Play jako danajský dar.
S každou další deskou po Play ztrácel příznivce a těžko získával nové. I čísla prodejů hovoří jasně, stejně jako přinejmenším rozpačité kritiky. Pitchfork nijak nešetřil 18, když napsal, že i po třech letech nahrávání zní album jako narychlo spíchnuté bez jakékoliv vize či koncepce.
Vytěžit na mez únosnosti
Krom toho je Play spíše zajímavá tím, jak se strefila do nálady a potřeb doby. Ohlodáno na hudbu samu, není to zázrak. Většina melodií, které dlouho rezonovaly světem coby doprovod k reklamám, není dílem Mobyho: šikovně je samploval a nijak jiskrně, zato funkčně poslepoval se zasmyčkovanými zvuky.
Dobrý nápad vytěžený na mez únosnosti. Ostatně je zajímavé, že i jeho nejslavnější hit před Play, skladba Go!, stojí na samplu; Moby si vypomohl kouskem ze soundtracku k Twin Peaks.
Loňská nahrávka Last Time naznačila, že po deskách 18 (křečovitě překombinovaný pokus navázat na Play) a Hotel (zoufalý pokus resuscitovat eurodance) se Moby nakonec pomalu, ale jistě snaží obrátit do dob, kdy byl synonymem a nadějí překotně se vyvíjející elektronické scény.
Do dob, kdy Američanům servíroval experimenty na turné po boku Johna Acquavivy nebo samotného knížete geniálního hudebního zmatku Aphex Twina.
Návaznost na debut
18 a Hotel byly nezdařené pokusy dát lidem to, o čem si myslí, že po Play chtějí, a přitom dostát pověsti chameleona. Last Night i novinka Wait For Me znamenají návrat před Play, kdy mu 90. léta aplaudovala pro hudební a zvukovou vynalézavost.
Zatímco na Last Night se jednou přesněji, jindy ne tak povedeně vrací do času hédonistického minimalismu raných devadesátek, Wait For Me upomíná na ambientní experimenty, kterými pomohl definovat elektronickou scénu první poloviny 90. let.
Wait For Me jakoby navazuje na Mobyho nepřekonaný debut, prazvláštní nadžánrovou desku plnou nečekaných zvukových kombinací; desku, která se jednou v chemickém transu třese rytmem syrového ravu, jindy se halí do konejšivých zvukových hlubin.
Novinka je méně stylově a zvukově rozkročená, ale nabízí pohled na Mobyho sebevědomého a prostého křeče. Jako by znovu nemusel nikomu nic dokazovat; asi nejvíc připomene hypnoticky meditativní vedlejšák Voodoo Child.
| Čtěte také: Sázavafest startuje zahřívacím dnem a čeká rekord Mobyho bezradnost nezlomil ani hold starým časům Moby: Pořád pařím třikrát týdně do rána |
Album příjemně plyne, byť myslí spíše protéká a moc toho po něm nezůstane. Tvoří zvukovou výplň, svým způsobem vkusný bytový doplněk, ale je kompaktní a bez zásadních kvalitativních výkyvů, což byla další ze slabin poslední doby.
Plagiátor vlastního plagiátorství
Občas překvapí úspornými, zato poutavými aranžemi (Pale Horses), jindy vzbudí ovšem až soucitný úsměv, když hrábne do kláves, na kterých si už dvacet let nezměnil rejstřík, a vykreslí tytéž akordy v tom samém pořadí, jak to dělá odnepaměti.
Když k tomu přičtete profláklý vtípek s černošským samplem ve Study War, vychází z toho Moby místy jako plagiátor svého vlastního plagiátorství.
Klikatou a tenkou hranici, která se line mezi osobitým stylem, výsostnou jedinečností, jakousi typičností či zvukovou licencí a absolutní ztrátou soudnosti, Moby pokoušel už před Play, z níž pochopitelně hodně hrál i na Sázavafestu.
Naštěstí už se ji ale nesnaží potvrdit, vyvrátit či se vymezit vůči jejímu úspěchu a zvuku. Jeho nepřítelem ovšem zůstává neschopnost přestat občas vykrádat sám sebe.
Bylo by nicméně škoda, kdyby se muž, který byl ikonou eklektičnosti, navždy zasekl jako rozbitý gramofon a z obdivného přirovnání chameleon zůstala jen ironie a barva nudy.
Moby: Wait For Me. CD, 52 minut. Vydala firma Mute/EMI, 2009.
