Londýn - Módní a hudební vizionář? Objevitel a manažer první britské punkové kapely? Malcolm McLaren, jež zemřel v New Yorku ve čtvrtek ráno ve věku 64 let, by nejraději vstoupil do dějin jako velký manipulátor. Svět ho zná jako manažera Sex Pistols, ale jeho otisk do historie populární hudby je mnohem větší.
"Buď dětinský. Buď nezodpovědný. Buď neuctivý. Buď všechno, co tato společnost nenávidí," zapsal si Malcolm McLaren životní krédo do deníčku už v době, kdy studoval na výtvarné škole. O pár let později se z těchto hesel staly základní kameny punkové horečky, kterou zažehlo jeho kvarteto Sex Pistols.
Byli to kluci, kteří se poflakovali kolem jeho módního butiku SEX, který vlastnil se svojí tehdejší partnerkou Vivienne Westwood v londýnském King's Road. McLaren jim našel zkušebnu, oblékl je do svého oblečení se svastikou na rameni a infikoval je láskou k syrovému rock'n'rollu, který si zamiloval při pobytu v New Yorku. V roce 1975 do jejich čela postavil Johna Lydona, kterého přejmenoval podle prohnilých zubů na Rottena.
"Nechceme dělat hudbu, ale chaos," prohlašovali hrdě Pistols v rozhovoru pro New Musical Express na začátku roku 1976 a jejich první singl Anarchy in the U.K. z listopadu stejného roku byl první názornou ukázkou punkové filozofie v praxi. Jen týden po vydání na sebe poštvali média, když v televizním rozhovoru zasypali hostitele Billa Grundyho sprškou sprostých slov.
Bulvární Daily Mirror o skandálu referoval na první stránce pod titulkem Hnus a vztek - a Malcolm McLaren si mnul ruce. Negativní publicita udělala z jeho kapely přes noc hvězdy a další úder naplánoval na oslavu čtvrtstoletého výročí panování britské panovnice Alžběty II. Singl God Save The Queen způsobil takový poprask, že z čísla jedna UK Chart ho dostaly až podvodné machinace firmy sestavující žebříček.
Nemáte někdy pocit, že jste byli podvedeni?
McLaren byl náruživý přívrženec francouzské anarcho-marxistické skupiny Situacionistická internacionála a Sex Pistols pojal od počátku jako svůj pokus, jak narušit společenské status-quo. Nějak přitom nepočítal s tím, že členové kapely mají i vlastní ambice. Sex Pistols se mu začali drolit pod rukama už v době, kdy vydali jediné regulérní album Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols.
O tři měsíce později jim McLaren - prý za trest - zařídil turné po americkém buranově. "Nemáte někdy pocit, že jste byli podvedeni?" prohlásil Johnny Rotten na posledním koncertě v San Francisco, a ukončil tak nejslavnější éru Sex Pistols.
Členové kapely a McLaren si pak dlouho nemohli přijít na jméno a každá strana příběh Sex Pistols vyprávěla po svém. Ve filmu The Great Rock 'n' Roll Swindle dokončeném v roce 1980 je McLaren zobrazen jako geniální manipulátor, který používá Rottena a spol. jako loutky v prohnilém světě médií.
Snímek The Filth and the Fury z roku 2000 obrací perspektivu a z McLarena dělá směšnou postavičku neschopného manažera, naopak hlavními hrdiny jsou členové kapely. Oba filmy paradoxně natočil stejný režisér Julien Temple.
McLaren později vysvětloval punk jako kolosální marketingový podvod, na který se chytilo příliš mnoho lidí. "Kdyby lidi kupovali ty desky jenom kvůli hudbě, punk by byl už dávno mrtvý," prohlašoval v The Sunday Times v roce 1977.
Ať už bylo jeho propojení módy, rebelie a hlučného rocku jen geniálním dílem zneuznaného konceptuálního umělce nebo odráželo něco hlubšího v britské kultuře konce sedmdesátých let, Sex Pistols způsobili v hudbě revoluci.
Pop jako pornografie
Ani podivný konec Pistols nevzal McLarenovi vítr z plachet. Po chvilkovém odpočinku v pařížském exilu se vrátil s dalšími nápady, jak aplikovat v popu svoje bláznivé nápady. Z členů kapely Adam And The Ants, s níž se rozešel kvůli jejímu frontmanovi, sestavil nový projekt - Bow Wow Wow, do jehož čela postavil tehdy třináctiletou zpěvačku Annabella Lwin.
Chaotický post-punk Bow Wow Wow propojil s africkou rytmikou do pozoruhodného inovativního amalgámu, který udělal pro média ještě zajímavější provokativním zdůrazňováním sexuality jejich nedospělé zpěvačky. Na obaly desek ji nechal fotit nahou a v písních orgasticky vzdychat.
Místo roztrhaných triček od Viviene Westwood je oblékl do pirátských mundůrů a posluchače vyzýval, aby si desky Bow Wow Wow kopírovali na prázdné kazety. Když se kapela konečně proslavila, McLaren je věren svým ideálům opustil.
V osmdesátých letech si McLaren z punkového étosu vypůjčil především romantickou ideu, že hudbu může dělat každý. A tak jako svůj vrcholný konceptuální čin udělal hvězdu i ze sebe samotného.
Ve světě hudby byl pořád velkou celebritou a vždycky se našel někdo, kdo chtěl zafinancovat jeho nápady. V roce 1982 si u vydavatelství Charisma vydupal smlouvu na velmi volně definovaný projekt, ve kterém chtěl zkoumat "lidové tance světa". Do party přijal popového producenta Trevora Horna a vydali se na etnomuzikologickou výpravu kolem světa. V New Yorku ho nadchl hip hop a rozhodl se ho spojit s hudbou, kterou nahrál v jižní Africe nebo Karibiku.
Muž, který nenáviděl pop
Výsledkem bylo album Duck Rock vydané pod jménem Malcolm McLaren & The World's Famous Supreme Team. Deska obsahovala hitový singl Buffalo Girls, který je dnes považovaný za jeden z prvních britských hiphopových počinů (a je jednou z prvních skladeb vůbec, jež obsahuje scratching).
Posilněn úspěchem se vrhnul na elektronickou hudbu a operu, jež spojil na albu Fans, a stal se tak určitě prvním producentem, který dostal do popových žebříčků árii z Madame Butterfly. Na konci osmé dekády natočil ještě funkové album Waltz Darling.
V devadesátých letech o sobě dal vědět sentimentální deskou věnovanou Paříži (s často omílaným singlem Paris Paris, ve kterém zpívá Catherine Deneuve). Na začátku tisíciletí se šířily zprávy, že se plánuje ucházet o pozici starosty Londýna, ale do politiky nakonec nikdy nevstoupil. V naší dekádě ještě stihl produkovat film Fast Food Nation a vystavit několik svých děl ve velkých světových galeriích.
"McLaren považoval hudbu za úpadkovou uměleckou formu a obzvláště pohrdal popem," píše v knize Rip It Up britský hudební publicista Simon Reynolds. "Jestli měl pro něj nějaký význam, tak jen jako základ pro další umělecké aktivity."
V postavě Malcolma McLarena si pop podává ruce s konceptuálním uměním, a v tom je skutečným žákem Davida Bowieho. Díky lidem jako on - excentrikům s uměleckými ambicemi a filosofickým vzděláním - je populární hudba o něco zábavnější místem.
Nakonec na muže, který nenáviděl pop, toho v tomto oboru dokázal hodně.
