reklama
 
 

Recenze: Sex, drogy a rokenrol pořád stačí. Nové album české skupiny Lucie se povedlo

9. 11. 2018 10:51
Bude to znít jako banální informace, ve skutečnosti se v ní ale skrývá vše podstatné: Robert Kodym, David Koller, Michal Dvořák a PBCh natočili novou desku skupiny Lucie. Po šestnácti letech od té poslední, po roce příprav ve zkušebně a přibližně osmi měsících studiové práce.

Osmé album nazvané Evolucie, které je ode dneška v prodeji, lze právem označit za nejočekávanější na letošní tuzemské scéně. Pro posluchače je podstatné jediné: kapele se navzdory názvu povedlo vrátit čas a obhájit svoji současnou existenci.

Lucie je faktorem či metou, ke které se stále vztahuje většina velkých "hráčů" českého mainstreamu, a její status dlouhou pauzou ještě vyrostl a zmohutněl. Album Evolucie ukazuje, jak pevnými, chemickými vazbami je rukopis Lucie propojený s velkými egy a osobnostmi v kapele - i to, že důvod, proč jeho kouzlo dosud zůstalo nenapodobitelné, nebyl jen otázkou doby devadesátých let.

Nová deska začíná písní Takhle tě mám rád, pod níž je podepsaný PBCh. Jakkoliv bylo diskutabilní, zda se právě z ní má stát první singl, coby "otvírák" funguje dokonale. Svižným tempem, odkazy na Davida Bowieho a náladou okamžitě vtahuje posluchače do důvěrně známého světa. V něm je stále místo pro velkorysé patetické melodie i tvrdé rockové kytary, zvukové experimentování a těžko napodobitelnou poetiku textů. Sice často sestávají se známých a již slyšených stavebních kamenů, ale neiritují. V ostnu často mají háček, který dovede "udělat" písničku.

To je ostatně i příkladem druhého singlu Nejlepší, kterou znám, pod nímž je hudebně podepsaný Oskar Petr - o slova se, jako na většině desky, postaral Robert Kodym. V pompézní rockové baladě se smyčci a gospelovými zpěvy je vměstnána esence hitparádového úspěchu Lucie. Včetně dvojsečného refrénu "Když stříbro měníš v cín, pak láska v heroin se změní."

V dnešní době bude těžko kontroverzní jako někdejší na kokain odkazující píseň Medvídek z konce 90. let. Ukazuje ale, že také v překalkulovaných časech popu z excelových tabulek Lucie zůstává věrna své bezostyšnosti. A že jejím prazákladem je stále neotřesitelný triumvirát: sex, drogy a rokenrol.

Tuto skladbu navíc zdobí kytara, která "zní jako od Bon Jovi", protože ji pod dohledem producenta Guns N’ Roses skutečně hraje Phil X, kytarista Bon Jovi. Deska natočená z větší části v nouzovských studiích Sono u zvukaře Pavla Karlíka však působí od prvního poslechu tak přirozeně a povědomě, že ji zahraniční hosté spíš zdobí, dobarvují. Stejně jako třeba česká zpěvačka Lenny, schovaná v doprovodných vokálech skladby Chtěli jsme lítat.

Dalo se čekat, že nové album Lucie bude fantastické po zvukové stránce, kapela si vždy dávala záležet na technice, preciznosti a pompéznosti. A Evolucie je skutečně velkou poprockovou nahrávkou, která "hraje" potichu i naplno. Je na ní slyšet velkorysá produkce a naštěstí také dobře vyvážená snaha naplnit očekávání, a přitom vybočit z mantinelů.

Píseň Nejlepší, kterou znám napsal Oskar Petr, text vytvořil Robert Kodym. | Video: Brainzone

Důležitější než technické detaily je ovšem vnitřní svoboda, se kterou se Lucie stále docela bezohledně pohybuje v hudbě jinak určené pro masy, jako by nikdy neskončila 90. léta minulého století.

Ta svoboda je osvěžující. Zmatlané milostné vyznání Davida Kollera v písní nazvané Sex 3 - "Chci už být ve tvém klínku" - v dnešní době možná bude pranýřováno kvůli přílišnému "chlapáctví", je to ale hlavně hudebně ambiciózní a textově zábavná skladba bez přetvářky. A navíc v nečekaném okamžiku hudebně vyroste neomaleně zkresleným saxofonovým sólem Vratislava Brabence z kapely Plastic People of the Universe.

Podobně neurvale působí jiná Kodymova skladba Peněžena: "Přijela na schůzku a měla ovulaci. A vlasy přes blůzku, jen tak pro informaci". Podobné okamžiky názorně připomínají tu Lucii, která měla úspěch i proto, že se nikdy moc nepatlala se sdělením.

V tomto ohledu jsou vrcholem nové desky Fénixovy slzy, skladba, jejíž text Robert Kodym údajně napsal po požití lahvičky marihuanového extraktu, jenž se má dávkovat po kapkách.

Dadaistický refrén se sloganem "Hula hula hula hej" a text s verši jako "Ve společnosti ho*en poslouchal jsem Bacha, v plášti šarlatovém jachachachachacha" ukazují, že i když je členům Lucie přes padesát, neztratili nic z někdejší hravosti a pošetilosti. Bez ní by rocková hudba na této úrovni působila pateticky.

Nová deska začíná písní Takhle tě mám rád, pod níž je podepsaný PBCh. | Video: Brainzone

Lucie hudebně čerpá z minulého století, právě díky cynismu a ironii ale také na nové desce zůstává relevantní současnou kapelou. Má neoddiskutovatelnou schopnost napsat hit a vzápětí ho něčím znevážit.

Zábavného kontrastu hudebníci využívají také u vážnějších témat, než jsou love songy nebo "zhulenecká" vyznání. Třeba když optimismem a nadějí naplněnou melodii songu s všeříkajícím názvem 1968 doprovází trpký text: "Tanky se blíží, už přátelé jdou, je půlnoc a show začíná. Bílý maj' kříže, motory řvou, krev barví statní vlajky, vržou balalajky tmou."

Lucie: Evolucie

Lucie: Evolucie

Brainzone 2018

Lucii se nepodařilo až do konce udržet obdivuhodný a strhující tlak z úvodu nového alba. Přesto je Evolucie působivou comebackovou deskou. Kapela se nepolekala vlastní minulosti, naopak z ní chytře čerpá a bez cavyků dělá, co jí vždy šlo nejlépe. Jsou tu velké hity, opravdu divné okamžiky, spousta nostalgie, rozmanitost, skvěle využité sbory a silné písně, které okamžitě působí povědomě a přirozeně.

Když se vrátíme na začátek: Robert Kodym, David Koller, Michal Dvořák a PBCh natočili novou desku skupiny Lucie, na které dělají to co vždy, ovšem v roce 2018. Výsledek rozhodně nezklame.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.

autor: Honza Vedral | 9. 11. 2018 10:51

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama