Praha - Přátelé a rodina se v deset hodin na pražském Žofíně naposledy rozloučili se zesnulým zpěvákem Waldemarem Matuškou. Po jedenácté hodině nasedli do limuzín a poté byl sál přístupný veřejnosti.
Vzpomínat mohli lidé až do osmi do večera. Převažovali fanoušci staršího věku, dorazili i mimopražští. Do 14. hodiny přišlo asi 1500 lidí, po půl čtvrté ale začaly skupiny příchozích houstnout.
Sami pořadatelé očekávali okolo 8 tisíc lidí, podle některých odhadů prý přišlo víc než dvanáct lidí. Ale například ČTK uvedla je číslo 2500.
Fronta se zpočátku táhla od vchodu na můstek spojující břeh se Slovanským ostrovem, v době největšího náporu měla přes 300 metrů. Uvnitř lidé pokládali květiny a fotografovali, ale k nelibosti ochranky posedávali i na židlích, které jsou už jen ve třetině sálu.
Podle některých médií byli fanoušci poměrně neukáznění, možná i proto, že je zmáhalo dlouhé čekání v teplém počasí. Lidé jsou v sále příliš dlouho, stěžovali si ti, kteří čekali ve frontě před Žofínem i několik hodin
"Vše proběhlo, jak mělo a jak si to Waldemar zasloužil," zhodnotil dopolední obřad pořadatel Martin Michal. Večer se vrátil s Matuškovou rodinou, kterou doprovodí ke zpopelnění těla. Urnu s ostatky rodina uloží na vyšehradském hřbitově v pátek v pravé poledne.
Byl jsi krásný, chytrý, vtipný
Dopolední soukromou část pro zvané hosty odstartoval příchod prezidenta Václava Klause, který přivedl vdovu Olgu Matuškovou. Pak zazněla píseň Nebeští jezdci a obřad zahájil Václav Postránecký.
"Byl jsi charakter. Ta tvá kudrnatá kštice. Byl jsi krásný, chytrý, vtipný. Milovali tě všichni. Dívky, ženy, stařenky, muži ... "Jaký div, že jsi některým lidem připadal špatně ovladatelný. Říkal jsi: Koho píseň zpívám, ten můj chleba jí. - Zakázali Tě v médiích. Tím víc jsi zářil spontánně u táboráků," řekl.
Krátké projevy přednesli Helena Vondráčková a Karel Gott. Ten zavzpomínal, jak ho Matuškův úspěch v začátcích inspiroval a tlačil dopředu. Ocenil, že si rytířsky "rozdělili" publikum, a připomněl i jejich slavný televizní duet ala Prodaná nevěsta. Nakonec mu zazpíval několik veršů z písně Když jsem já byl tenkrát kluk.
Jiří Suchý, který s Matuškou pracoval v Semaforu, pak jen "přečetl několik vět": "Obdivoval jsem zpěváky, kteří dokázali ke svému hlasu přidat i srdce. Takových je málo, velmi málo. A dneska je dokonce o jednoho míň."
Po něm svému otci poděkoval syn Waldemar a nakonec zazněly písně v podání K.T.O. a Olgy Matuškové: Aby nás Pán Bůh miloval, Když se ten tálínskej rybník a ve finále Sbohem lásko.
Při zvuku Terezy pak smuteční hosté kondolovali rodině. Byl mezi nimi i primátor Pavel Bém - Matušku právě ve čtvrtek ocenil magistrát pamětní stříbrnou medailí.
V zástupu kondolujících čekala i Jiřina Bohdalová, Pavlína Filipovská, Gott s manželkou či Yvonne Přenosilová.
Mnozí z příchozích přinášeli před začátkem obřadu symbolicky žluté květy, které takřka zaplnily pódium, někteří hosté měli i kovbojské klobouky a kožené vesty jako připomínku jeho country období s K.T.O.
Nejprv jen s pozvánkou
Matuška zemřel 30. května na Floridě, kde žil s rodinou. Příčinou úmrtí šestasedmdesátiletého umělce byl zápal plic a selhání srdce.
| Čtěte také: Zemřel Zlatý slavík a fanfarón Waldemar Matuška Připomeňte si frajeřiny Waldemara Matušky v jeho hitech |
Na oficiální přišlo 750 lidí, kteří se museli prokázat pozvánkou. Na poslední rozloučení dohlíželo "několik desítek členů ochranky poskytující služby světovým celebritám."
Přestože hlavní hudební roli hráli při rozloučení K.T.O., podle odborníků je to kapela, která je spjatá spíš se stagnací Matuškovy kariéry - kdy se rozešel s orchestrem Václava Hybše a přiklonil jen ke country, což jeho hudebnímu i hlasovému rozsahu neprospělo.
Dá se také předpokládat, že větší část lidí se také nešla rozloučit s Matuškou, který musel objíždět kulturáky, ale se vzpomínkou na zpěváka, který na začátku 60. let vyběhl na pódium a působil jako zjevení. Jeho charisma se ještě navzájem umocňovalo s tehdejším příchodem politické i kulturní svobody.
Měl "chuligánský" sex-appeal, uhrančivé oči, energii. Do pop-music i na scénu přišel se vzdorně neoholenými vousy, tuláckým banjem a jiskrou v oku. Ztuhlost režimu nenabourával svou angažovaností, ale spíš spontaneitou, muzikálností i prostořekostí.
Matuškův příběh je ale i příběhem českého národa a jeho vyjednávání s mocí. Invaze a sedmdesátá léta z flámy a fanfaróna udělala spíše chalupáře a kamaráda, který objížděl republiku na šňůrách za dozoru funkcionářů. Přesto měl pořád dost energie, aby vyčníval z normalizační zábavy.
Vyhlížet potulného pěvce
Když se s rodinou v roce 1986 rozhodli pro emigraci, pro některé už se mohl zdát součástí establishmentu; ale tímto gestem dal najevo, že už zatuchlost a kompromisy nehodlá snášet.
Lze jen spekulovat, proč se po listopadu nepokusil o velký návrat; kredit na to měl. Jeho epitafem tak zůstanou slova, kterými ho ve své knize Zpěváci bez konzervatoře v roce 1965 popsal Jiří Černý:
Co znamená Matuška pro hudebníky, je tedy zřejmé:
1. spojení hudebního a textového vyjádření
2. výrazný lidový typ
3. náladové rozpětí od tragiky až po komiku, od kovbojské stylizace až po nestylizovanou prostotu.
Co znamená pro posluchače, kteří si podobnými pojmy nelámou hlavu?
Poutavého, hlasem i rytířským zjevem mužného vyprávěče obyčejných příběhů a veselých historek, ale také divokých, vzrušených pověstí a dobrodružství. I ti nejprostší a nejzakřiknutější lidé se na ty dvě minuty, co písnička trvá, stávají hrdiny, tuláky, D`Artagnany, krotiteli divokých koní, spravedlivými mstiteli. Proto čekají v Rokoku, v Lucerně nebo u televizorů na Waldemara Matušku stejně dychtivě, jako před šesti sty lety jejich předkové vyhlíželi u bran města potulné pěvce.
Vždycky byly takové písničky, vždycky byli takoví zpěváci a vždycky se mezi nimi našel jeden nejlepší a nejpopulárnější ať už se jmenoval, jak chtěl.
Na celý text Jiřího Černého se můžete podívat zde:
