Rozhovor - Maskovaný písničkář Kittchen na sebe upozornil apokalyptickým lo-fi popem svého debutu Menu, za nějž si vysloužil třeba nominaci na objev roku v cenách Vinyla. O dva roky později už není jeho identita taková záhada a domácí zvukové kutilství vystřídal čitelnější zvuk, Kittchen ale i na svém druhém studiovém albu Radio zůstává velkým originálem.
V textech jsme pořád ve světě po konci světa, který ale tentokrát nenápadně splývá s tím naším, a Kittchen jako písňový autor je sebevědomější a odvážnější. Navíc má po boku bubeníka a producenta Tomáše Neuwertha (Umakart, Nierika), který jistí jeho záda v ambientních experimentech (Berlin), Youngovských kytarových dronech (Praha) i v celkem standardních alt-rockových skladbách (Holka).
Jestli byl debut důkazem, co všechno se může stát, když se frontman vcelku tradiční indierockové kapely pustí do bláznivého dobrodružství, v němž převrátí na hlavu všechny svoje autorské návyky, RADIO je dotažením experimentu do svého logického konce. Zvuky kuchyňských přístrojů Kittchen nahradil silnými písničkami, které si ale zachovaly kouzlo svébytné estetiky „do-it-yourself" použitím samplů. V titulní skladbě se zvuk dopadajícího tenisové míčku promění v perkusivní element, jinde se efektované kytarové riffy proplétají s úryvky z výukových kazet němčiny.
Svůj debut vypustil Kittchen na web jako free download a i Radio je dostupné zdarma www.kittchen.cz, hudebníka ze severočeských Doks ale fanoušci mohou podpořit různými částkami, anebo si rovnou koupit vinyl. Na kompaktu bude album dostupné jako příloha nového čísla časopisu Full Moon.
Aktuálně.cz: Stejně jako loňská remixová kolekce DEZERT vyšlo i RADIO první květnový den. Byl to záměr vydat to zrovna v tento den? Není to zrovna hudba pro milence.
Kittchen: Já mám data a výročí rád. Možná to souvisí s tím, že si je špatně pamatuju a že se blbě orientuju v tom, co bylo před dvěma lety, co už před čtyřmi. Takže když jsem MENU dokončil k prvnímu máji 2011, byl jsem rád, jelikož takové pěkné datum se pamatuje samo. Navíc má Máchovo jezero, kolem kterého se děje většiny písniček první desky točí, k prvnímu květnu silnou a přirozenou vazbu.
Písničky na DEZERT začaly pomalu přicházet někdy na začátku dubna 2012, takže jsem měl k dispozici bezva termín. A když se ukázalo, že RADIO nestihneme v klidu dokončit před koncem roku, že vlastně bude chtít trochu víc péče a času, byla volba vydání jasná. Teď si ty roky můžu pamatovat podle desek.
A.cz: První album provázel apokalyptický příběh, který na tom druhém v rozmlžených obrysech pokračuje. Jak naznačuje název alba, písně propojuje motiv rádia jako spojnice civilizace. Lidi dneska už rádio moc neposlouchají a radši si zapnou MP3 přehrávač. Znamená to, že se rozpadá civilizace?
Víš, že bys měl mít rádio na baterky ve svém evakuačním zavazadle? V případě atomové katastrofy bys pak díky němu mohl dostávat pokyny a zprávy. A samo sebou i různé útržky z jiných stanic, kusy přednahraných zpráv. To mě fascinovalo, představa, jak se nad temnou krajinou plnou popela šíří éterem vlny vysílání.
A někde hluboko ve tmě občas najdou zapojený přijímač a u něj někoho, kdo poslouchá. Tak jsem si přál, aby ta deska zněla. Proto mi přišlo super ji poprvé pustit celou na Rádiu 1. Protože ve stejnou chvíli pár lidí sdílelo stejnou hudbu a třeba i podobný pocity.
Jinak se nám civilizace asi fakt tak trochu rozpadá. Takové ty velké kotvy mizí nebo slábnou. Náboženství, politika, televize, rozhlas... tyhle kolektivní věci se drolí. Už ani ty velké kapely a jednotící hudební směry tolik netáhnou. Každý si můžeme najít to svoje vysoce individuální štěstí. Uvidíme, co by se stalo, kdyby na pár dní vypadl proud. Civilizaci dělí od chaosu devět jídel. To jsou tři dny. Nebo dva. I se svačinama.
A.cz: Jedním z poznávacích znaků Kittchen je jeho maska a s ní svázaný koncept anonymity. Řešil jsi, jestli s druhým albem z anonymity vystoupit, když už tvoje pravá identita vlastně zase taková záhada není? Anebo jsi spokojený s tím, že se z toho už vlastně stala hra, která baví jak tebe, tak i posluchače?
Ke Kittchenovi podle mě maska patří. Neměl jsem to nijak zásadně promyšlené dopředu, prostě jsem si ji bral na první fotky a koncerty a říkal si, že se to nějak vyloupne časem. A než jsem se rozkoukal, stala se maska jedním ze symbolů projektu. A nejenom pro posluchače a diváky, ale i pro mne. Na koncertech si nastavím aparát, dám si drink, cigáro, pak na nás kývne produkční, já si nandám masku a jdeme hrát. Mlží se mi brýle, někdy víc, někdy míň. Po koncertě třeba chvilku prodávám merch, pak si sundám masku, převleču triko a je to, jsem zase civil. Vyhovuje mi to jasné oddělení rolí, vyhovuje mi soukromí, které mi maska poskytuje. Je to vážně zajímavý zážitek. Doporučuju.
A.cz: Přijde mi, že Kittchen má hodně písniček o lidech kolem sebe a o sobě vlastně nezpívá. Je Kuchař tedy spíš pozorovatel, než aby se dloubal v sobě? A je to záměrný nebo podvědomý proces při psaní? Souvisí to se zmíněnou anonymitou?
Je pravda, že i tak osobní a niterná písnička jako Půlka chlapa je vyprávěná a vztahovaná k někomu jinému. Možná je to další tajemství masky, vymazání vlastní identity a soustředění pozornosti na ostatní. Je fakt, že hodně vyprávím cizí příběhy. Ale pořád je to asi dost dloubání ve vlastním jídle. Ona nakonec většina postav, o kterých zpívám, má moje vlastnosti, chyby a pochyby.
A.cz: Skladba EXIT má refrén "Někam na sever, třeba to tam bude lepší", což mi přijde jako navázání na tematickou linku Priesnitz - Umakart (o kterých se ví, že je máš rád) a jejich generační eskapismus postavený na idealizaci útěku z města do přírody. Ovšem s tím velkým rozdílem, že v EXIT to zní, jako kdyby už ani nebylo kam utéct...
Jo, je to přímá vazba. Až jsem uvažoval o tom, že bych Jaromíra 99 poprosil, aby si ten refrén se mnou zazpíval. Ale pak to vyplynulo jinak a očividně to nebylo ani třeba. EXIT je těžká písnička, postavená na tom valivém beatu, který pro mě symbolizuje nekonečný pochod někam pryč. Od zničených měst nebo rozbitých vztahů někam, kde by to třeba mohlo být lepší. Je to ubíjející, táhlé, pomalé. Trochu Švejdík, trochu McCarthy. A hodně Kittchen. Další díl skládačky do toho příběhu, co mám v hlavě.
A.cz: Vazba na Umakart je i přes jejich bubeníka Tomáše Neuwertha, který s tebou novou desku nahrával. Znamená to, že Kittchen je teď regulérní duo? Jaká je přesně Tomášova role při tvorbě písniček?
Kittchen je pořád samotář, osamělý písničkář, komiksová postava. I s Tomem jsme se shodli, že budeme koncertovat ideálně ve dvou, ale že budu hrávat i sám, že je důležité zachovat i tenhle model. Ovšem na RADIU jsme pracovali jako normální duo. Já si většinou v kuchyni připravil písničky, takové polotovary, většinou ale už s textem a hromadou zvuků a nástrojů. Vlastně zněly dost podobně jako finální tracky z MENU. No a pak jsem vyrazil na Moravu, buď do Kopřivnice, nebo na Portáš. A tam jsme na písničkách pracovali dál.
Do procesu vstoupil Tom s čerstvým pohledem a hromadou zkušeností s nahráváním. A písničky jsme buď nechali, nebo přetočili, nebo něco přidali. Anebo, jako v případě skladby BERLIN, naopak skoro všechno vyhodili a nechali jen klavír, hlas a kousek demonstrace. A pak jsme se potkávali a psali si a na střídačku ladili zbytek.
A.cz: Debut MENU se nesl v duchu lo-fi estetiky, což byla, předpokládám, klasická "znouzectnost". Tentokrát se mi zdá, že se kutilství posunulo do abstraktnější roviny, že původ šumů a ruchů už nelze tak snadno rozpoznat...
Máš pravdu, zvuk první desky je fakt "znouzectnost". Využil jsem prostředky, které jsem měl v danou chvíli k dispozici. Ale když jsme se shodli s Tomem, že novou desku budeme dělat spolu, řekli jsme si taky, že rozhodně nechceme opakovat tenhle starý model.
Jednak už to napodruhé není taková legrace a jednak máme úplně jiné podmínky vzhledem k tomu, že Tomáš nahrávání rozumí, má v Kopřivnici krásné studio Animan, dobré mikrofony, kompresory a čert ví, co ještě.
Já jsem si svoje šumy a ruchy užil v první fázi domácího nahrávání a skládání. A pak jsme naopak zkoušeli přijít na to, co by které skladbě slušelo víc. Jestli tuhle syntezátor, támhle zvuk ze Stromovky, anebo celá sada bicích. Starý způsob práce by mi třeba neumožnil nahrávat kytaru a zpěv najednou, jako jsme to teď udělali v Pod Prahou. Máme teda jiné nouze a jiné ctnosti.
A.cz: Neměl jsi strach, že s přechodem z lo-fi na hi-fi Kittchen něco zásadního ztratí?
Strachy jsem asi před rokem nějaké měl. Ale pak se mi znova vrátila radost z té samotné práce, z toho procesu, kdy ze škvrkání a šumu vzniká písnička. Koneckonců, to, jestli nová deska někomu přijde moc lo nebo hi, opravdu není a ani by neměla být moje starost.
A.cz: Album zatím vyšlo v digitálním formátu s možností volby ceny, na CD jako příloha časopisu Full Moon a podle zájmu fanoušků by mělo být i na vinylu. Těší tě, že fanoušci chtějí mít tvoji hudbu na fyzickém nosiči?
To mě samo sebou těší. Překvapil mě zájem o vinylové MENU, mám radost, že lidi přispívají i na asfaltové RADIO. Desku chystáme určitě, i když nám už nikdo nic nepošle. Jenom později, až našetříme. Protože i pro mne je důležitý ten hmatatelný důkaz, že se něco stalo. Že to, co začalo před dvěma lety jako intimní a skrytá věc, se z jedniček a nul transformovalo na něco skutečného. Jinak bych tomu taky za pár let nemusel věřit.
Navíc ten obal, co pro nás vymyslela a připravila Michaela Verbová, je parádní. Strašně se těším, až budu ten velký žlutobílý čtverec držet v ruce. Navíc k desce bude přibalený ještě komiks od Toy Box.
A.cz: Když jsme u toho komiksu, tak jsem koukal, že máš za sebou pár stripů pro regionální noviny. Nepřemýšlel jsi, že by z postapokalyptického příběhu Kuchaře Kittchena mohl vzniknout regulérní knižní komiks?
Přemýšlel. Pomalu se mi v hlavě uzavírá příběh, který je částečně vyprávěný v písničkách, částečně v povídkách na blogu, jeden kus zpracovala právě Toy Box a jiný zase Martina Žižková v klipu HOLKA. Až se to uzavře všechno a budu mít trochu času, rád bych to všechno shrnul, sepsal, doplnil. A pak se uvidí.
