Keith Richards z kapely The Rolling Stones, eminentní kytarista rockového věku a architekt mnoha stěžejních písní 20. století, se dnes dožívá pětasedmdesáti let, vzhledem ke všem těm proroctvím těžko uvěřitelným. Ale: nabitým revolverům, do jejichž hlavní civěl, vždy nějak uhnul, před všemi policisty pláchl a ze seznamu osobností, které mají všechny předpoklady záhy zemřít, byl pro dlouhou nečinnost v této věci vyškrtnut.
Byť už má biblicky rozvětvený rod a tvář, jež s postupující erozí vrásek tvrdne jako skála, dál se směje od ucha k uchu. Příští rok s kapelou znovu vyrazí na turné po USA, kde za 14 večerů zahrají dohromady milionu posluchačů. Kdo letos slyšel Rolling Stones v pražských Letňanech, ví, že pořád je oč stát. A jestli to turné bude poslední? Richards od roku 1966 konzistentně odpovídá: "Možná."
Představivost podněcující kytarista je od pohledu persona, jejíž zjev zavdává mýtům. Už zdálky chřestí noži, náramky a náušnicemi. Oblečen romanticky jako zbojník nebo korzár, vystupuje zvláštně sladěn v pirátských šátcích, hedvábných kapesnících, blůzách a botách z hadí kůže. Na prstě výhružný prsten s lebkou, mezi prsty cigareta.
Pokaždé vypadá, jako by vylezl z nějaké loupežnické sluje nebo připlul na korábu s lebkou a zkříženými hnáty ve znaku, což je metafora s Richardsem zvlášť často spojovaná.
Historka ostatně usvědčuje kytaristu z četby Stevensonova Pokladu na ostrově, v němž se to piráty hemží: "Bylo to v Mexiku 80. let. Pár dnů před svatbou jsme se s nastávající pohádali. Vyběhl jsem za ní, v černém kabátu a o berlích, do sádry se mi zadíraly kaktusy. Křičel jsem a hnal ji do pouště jako Dlouhý John Silver…"
Hlava jde kolem z výčtu drog, jejichž užívání Richards v průběhu dekád přiznal: koks, tráva, hašiš, heroin, peyotl, meskalin, amfetaminy, barbituráty, benzedrin, speed, methadon, uklidňováky, povzbuzováky plus asi tucet dalších. Existuje dokonce výpočet, že v době závislosti na heroinu si žilou pustil látky bratru za 200 milionů korun.
Ale zázrakem mu to vždy prošlo, třeba jako po policejní šťáře v americkém státě Arkansasu, kde všechny předměty doličné na poslední chvíli spláchl do záchodu, čistý jako lilie se drze vyfotil se soudcem a tisku později vzkázal: "Nikdy jsem neměl problém s drogami. Vždy jen s policisty."
Trvanlivost, jakou projevuje vzdor všem nebezpečím a diagnózám, Richardsovi získala respekt mladší generace a té starší je zdrojem nepřetržité útěchy, zvláště každému, kdo se ne a ne rozloučit s nějakým drobným návykem.
Pravda, těch Richardsových ubývá: drogy nechal drogami před desítkami let a naposledy minulý týden oznámil, že přestal pít, o čemž světová média referovala s mírnou skepsí. Ta je namístě, neboť Richards o sobě celý život s chutí záměrně šíří skandální zvěsti, mystifikuje a přehání, aby posilnil svou pověst muže stojícího na hraně zákona, a pokud možno popírajícího zákony fyzikální.
V průběhu dekád tak kolovaly "zaručené" zprávy: při zátahu na Richardsův dům byla jeho milenka Marianne Faithfullová zastižena v kompromitující pozici s tyčinkou Mars v rozkroku. Závislosti na heroinu se kytarista zbavil kompletní transfuzí krve. Vydržel devět dnů nespat. Zdemoloval hotelový pokoj a televizor prohodil oknem. Po manažerech z nahrávacích společností házel nože. Střelbu z koltu cvičil na lustrech a golfových míčcích.
V poslední dekádě k legendám přibyla ta z Richardsovy knižní autobiografie Život: "Zasadil jsem anglický dub, abych tátův popel rozprášil kolem. Jak jsem zvedl víčko té krabičky, jemný prášek z jeho popela dopadl na stůl. Nemohl jsem ho jenom tak smést na zem, tak jsem po něm přejel prstem a zbytek jsem nasál do nosu. Popel popelu, otec synovi."
Co z toho se kdy skutečně stalo, už je druhotné, a zvláště dnes není prostor pro pochyby. To by tak hrálo, rozbíjet Richardsovy mýty zrovna na jeho narozeniny.
Ale odečtěme všechny svršky, zapomeňme historky: pořád zbývá Richardsova prostopášná povaha, utvrzelá celoživotním vzdorem vůči establishmentu, mravům i očekáváním.
Generační priority jeho kapely Rolling Stones dodatečně vystihlo heslo sex, drogy & rock’n’roll. Hlasití, vlasatí, nabitou muzikou i vyzývavým způsobem života ztělesňovali svobodu, individualitu, nezávaznost, a v dobách vrcholících protestů roku 1968 podněcovali společenský neklid. Mnohým zásadně poznamenali život, včetně účastníků slavného koncertu Rolling Stones na pražském Strahově roku 1990, který stvrdil pád komunismu a naplnil krásnou legendu, že rocková hudba tu svobodu také skutečně přináší.
Richardsovy poklesky a pády, střety se zákonem, jehož strážcům zdrhal snad na všech kontinentech, jsou oslavou právě takové svobody: povzbuzením, ať se člověk "nedá", společnosti ani režimu, ať zůstává svůj, po svém se rozhoduje, smýšlí, chová. Ať nedbá odsudků, zvyklostí ani doby, neboť, ukazuje Richards, je možné to všechno přežít, ustát a ještě v pětasedmdesáti letech dál žít jako dítě, které nedospělo, o to rozpustilejší, oč sešlejší navenek.
Lze se přít, zda je pro muže Richardsova věku patřičné, aby stále chodil v tričku s nápisem "Nerentgenovat" a na dotaz, co pije, odpovídal, že "radioaktivní odpad". Ale snad nikdo kytaristovi neupře, že se u toho celý život náramně baví, ba že je až nakažlivý svou láskou, k životu stejně jako hudbě.
Na té samozřejmě záleží především, neboť muzika je předivem, které Rolling Stones drží pohromadě už 56 let. Zde je také Richardsův opravdový vklad: ve způsobu, jakým coby kytarista rytmický, nikoliv sólující, vstřebal odkaz elektrického chicagského blues 50. let a na jeho základech se spoluhráči vystavěl svého času - samozřejmě vedle Beatles - nejpopulárnější hudbu 20. století.
V Richardsových vzpomínkách na dospívání čteme věty jako "Kamarádili jsme se jen s těmi, kdo měli správné desky" nebo "Nemohla se do toho přimotat holka, jestliže jsme si chtěli poslechnout nového B. B. Kinga". Byla to absolutní oddanost, vždy hlavní hnací síla Rolling Stones.
Napodobováním raného rhythm-and-blues a černých bluesmanů, od Chucka Berryho po Muddyho Waterse, osvojil si Richards postupně jedinečný timing: letmý cválavý pohyb mezi akordy, spodní rytmy synkopované jako z klavírního boogie-woogie, cit pro to, kdy nehrát nic a kdy do strun naopak zhurta hrábnout, jako bičem prsty perkusivně prásknout přes hmatník. Richardsova kytara je tím dodnes rozpoznatelná po pár taktech a nepotřebuje efekty.
Později se přidala pro Richardse stěžejní hra v takzvaném otevřeném ladění, s jednou strunou na kytaře odstraněnou a dalšími podladěnými, čímž dosáhl neobvyklých souzvuků typických pro nejznámější písně Rolling Stones jako Brown Sugar, Jumpin' Jack Flash nebo Gimme Shelter.
Ty ovšem zároveň stojí na převážně Richardsových melodiích a riffech, nosných, úderných, okamžitě zapamatovatelných. A kolem toho vždy byla spousta skupinové práce. Nejprve s tragicky zesnulým Brianem Jonesem, později šikovným Mickem Taylorem a nyní už desítky let s Ronniem Woodem na koncertech Richards důkladně splétá kytarové hlasy. Vzájemně se doplňují, přebírají riffy i drobné vyhrávky: vytváří mohutnou masu zvuku Rolling Stones.
Co Richardsovi popřát k pětasedmdesátinám? I piráti musí někde kotvit. Od chvíle, kdy tam s kapelou začátkem 70. let minulého století natočil album Goats Head Soup, se kytarista zvlášť rád vrací na Jamajku. Osvobozen od cizích zraků, uvolněn marihuanou a kolébán rytmy reggae, přilnul tam postupně k rastafariánům.
Ve své autobiografii popisuje letní noci v jamajském nevěstinci, barák samý balkon, podloubí a zrcadlo. S kytarou a lahví vodky zde Richards vždy zapluje do kteréhosi pokoje a nad ránem budí spoře oděné dívky, aby na nich otestoval nejnovější melodii.
Je za tím, jako za všemi historkami Keitha Richardse, jistě trocha skutečnosti i nadsázky. Přejme mu co nejvíc takových hezkých bezčasí.
