Minimalistická elektronika graduje až do nenápadných chorálů, jak si Stevens zmnožuje hlas: neroste však do síly, naopak je z něj cítit bezmoc, odevzdání, tápání. Píseň vypráví o ztrátě víry a pětačtyřicetiletý muzikant své pochyby na desce ještě několikrát zopakuje.
Součástí požitku z jeho hudby bývá luštění biblických odkazů a jejich výklad v dnešním světle. Novinka není výjimkou. Text skladby The Ascension odkazuje ke knize Kazatel, jejíž slavný úvod tvrdí, že "všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas". Něco takového Stevens ale přijmout nechce a vzápětí jakýkoliv smysl popře ze stejného zdroje, "neboť všechno pomíjí".
Nejde tady o Boha, ale o budoucnoust, ve kterou je stále těžší věřit. Křesťan Sufjan Stevens nahrál tíživé album o deziluzi z amerického snu, rozplývajícího se v mlze post-faktické doby a všech krizí pod stávajícím prezidentem.
Oproti předchozí niterné desce Carrie & Lowell z roku 2015 - kde posílal dopis na rozloučenou své zesnulé matce a snažil se alespoň po její smrti napravit poraněný vztah - tentokrát zpěvák zachycuje všeobecnou náladu nejen liberální Ameriky, tedy pocit vytrácejícího se smyslu a pravdy. Doslova tu zpívá: "Budou nás terorizovat novým zmatkem".
Obdoba románů
Jeho osmá studiová nahrávka The Ascension postrádá velký příběh, působí sloganovitě jako příspěvky na sociálních sítích. V diskografii Sufjana Stevense je to něco neobvyklého.
Folkový písničkář pochází ze scény křesťanského indie-rocku (zkráceně "chrindie"), odjakživa tíhl k folku a hudební novináři jej řadili k takzvané freak-folkové scéně nultých let vedle například Devendry Banharta.
Stevens na sebe nejprve upoutal pozornost dvojicí desek Michigan a Illinois z let 2003 a 2005. Daly se poslouchat jako kroniky doby, míst a drobných osudů. Michiganský rodák se ponořil do archivů a zpíval o historii států i jejich mýtech: v písních se objevily biografie Abrahama Lincolna, úpadek průmyslového Detroitu, pozorování létajících talířů, supermanovské město Metropolis, místní pábitelé i sérioví vrazi.
Při dokumentování států si písničkář počínal podobně velkolepě jako fotograf Robert Frank, když na cestách v 50. letech zachycoval příběhy pro cyklus Američané. Zároveň jsou Stevensova alba obdobou velkých amerických románů od Francise Scotta Fitzgeralda po Jonathana Franzena pro 21. století - však při psaní zužitkovává zkušenosti z četby či kurzů tvůrčího psaní. Nadšené recenze na hudebním serveru Pitchfork a jinde pak zajistily, že každá další Stevensova nahrávka bude událost a trvá to dodnes.
Rozsudek nad světem
Dle původního plánu mělo následovat 48 dalších nahrávek věnovaných zbývajícím americkým státům, což se posléze ukázalo jen jako marketingový trik. Místo toho Stevens začal přepisovat čínský zvěrokruh experimentální elektronikou, zhudebnil biblické příběhy, hrál s orchestrem, natočil několik desek vánočních koled nebo vesmírnou operu o planetární soustavě, komponoval pro balet.
Za dvě dekády se jeho fanoušky stali raper a herec Donald Glover nebo italský režisér Luca Guadagnino, k jehož filmu Dej mi své jméno ostatně Stevens nahrál titulní song - byl nominován na Oscara pro nejlepší filmovou píseň a introvertnímu hudebníkovi otevřel ještě širší publikum.
Současná situace, kdy se stále méně lidí na něčem shodne a internetem hýbou konspirační teorie, si však žádala změnu tvůrčích postupů. "Dělám to už 20 let a kolik jsem už napsal osobních písní o truchlení, sebepodceňování a žalu, kde jsem soudil především sám sebe? Teď chci vynést rozsudek nad světem," popisuje Stevens v rozhovoru pro časopis Atlantic.
Nová deska The Ascension nejenže postrádá jednotnou dějovou linku, Stevens také odhodil banjo a celou nahrávku udělal na laptopu. Zaprvé proto, že po vystěhování z brooklynského studia neměl po ruce nástroje, a zadruhé proto, že se digitální pípání hodí k tématu - rychle se šířícímu zmatku v době technologií. Není to žádné sci-fi, ale jednoduše naše současnost.
Album má tíživou, až otupující atmosféru přímo úměrnou vyčerpání člověka, který čte zprávy a zároveň si uvědomuje svou bezmoc. Téměř všechny skladby - až na Video Game, jež se snad nejvíc blíží hitparádovému popu - drží víceméně stejné tempo, také proto je těžké vstřebat The Ascension na první poslech.
Hudebně připomíná desku The Age of Adz z roku 2010, kde Stevens fúzoval elektroniku s rockem. Novinka postrádá dřívější extatičnost a už vůbec nefunguje moment překvapení, kdy folkař zapne syntezátory a bicí automat. Oproti tomu je slyšet, že na The Ascension už si je s elektronickými beaty mnohem jistější, zvuk působí uhlazeněji a sebevědoměji. Což je ale nakonec možná největší minus: vytrácí se jisté kouzlo a zní to trochu sterilně.
K tomu písničkář opakuje hesla jako z plakátů: "Jsem budoucnost, definuj budoucnost" nebo "ukaž mi podobu radikálních snů". Nutně to zní trochu prázdně - jako hesla těch, které Stevens kritizuje.
"Rozhodl jsem se pro chytlavé fráze, klišé, figury z projevů. Zažíváme ztrátu důvěry v instituce, vlády, společnost, korporace," obhajuje se Stevens pro server The Quietus. "Cítil jsem, že nemůžu obsáhnout všechno, proto jsem se snažil všechno co nejvíc zjednodušovat."
Je pochopitelné, co ho k tomu vedlo a že už nechtěl sedět jen tak, ale jeho hudba byla paradoxně nejradikálnější tím, jak nebyla otevřeně politická. V záplavě naštvaných angažovaných desek z posledních let fungovala coby nastavené rameno a místo útěchy. Jeho písně byly nejsilnější, když odhalily lidskou křehkost a zranitelnost - jako se to na novince The Ascension děje ve skladbě Die Happy, kde Stevens jen s ozvěnou a mantricky opakuje do ambientního beatu: "Chci zemřít šťastný."
Více už nevěřím
Přestože Sufjan Stevens v písních o Americe nikdy nepřehlížel násilí a nerovnosti, byla z nich - snad díky víře nebo výchově rodičů - cítit hippiesácká naděje. The Ascension v tomto ohledu představuje podobný zlom, jaký zažila generace Woodstocku v sedmé dekádě: Léto lásky skončilo a přišla deziluze smíchaná s paranoiou po aféře Watergate.
"Zasekl jsem se v křížové palbě, které nerozumím," zpíval tehdy, roku 1978, Bruce Springsteen na desce Darkness on the Edge of Town o ztracených nadějích a nedůvěře. Podobná beznaděj a vyčerpání je dnes slyšet v hudbě natočené poté, co se Donald Trump stal americkým prezidentem: před dvěma lety kapela Low na albu Double Negative prohlásila, že "to není konec, jenom konec naděje" a vlna emo-raperů s narkotickým zvukem raději všechny problémy vnějšího světa tlumí Xanaxem.
V různé míře něco takového dnes zažívá Sufjan Stevens. Nejlepší z možných světů se pro něj rázem stal tím nejhorším. Ve třináctiminutovém singlu America, který novinku uvedl, zpívá: "Nedělej mi to samé, cos udělal Americe."
Elegickou skladbu - kde se konejšivá souhra harfy, smyčců, syntezátorů a nenápadné kytary promění v chaos, jako se rozpadly dřívější jistoty - nevěnoval nikomu napřímo. Napsal ji už v roce 2014, ale dnes zní prorocky a lze si libovolně doplnit adresáta: "Stydím se přiznat, že už více nevěřím."
Je tu dost prostoru promyslet, v koho a co posluchači skutečně věří. Společně s Die Happy a titulní písní jde o nejsilnější momenty alba, jen je nutné se k nim proposlouchat až na konec téměř půldruhé hodiny trvající nahrávky.
The Ascension ukazuje různé odstíny víry, od bezmezného okouzlení po pochyby po rozchodu. Na úkor prázdných frází tu ale schází drobnokresba a pozorovatelství, jichž je Sufjan Stevens mistrem. Zpívá o situacích, které jiní nechávají bez povšimnutí, v detailech však zachycuje komplexní lidský prožitek, situace, radosti i trápení. Škoda, že udělal několik kroků zpět a ve snaze postihnout emoce celé společnosti se ztratil.
Sufjan Stevens: The Ascension
Asthmatic Kitty Records 2020
