Recenze - Smrt jednoho z rodičů je moment, v němž se obyčejně život definitivně láme z dětství do dospělosti. Když v roce 2012 zemřela americkému písničkáři Sufjanu Stevensovi jeho matka, nekonfrontovalo ho to ale jen s jeho vlastní smrtelností, ale především se musel definitivně vyrovnat se záhadou, kterou pro něj jeho biologická máma Carrie celý život představovala.
Když mu byl jeden rok, rozhodla se, sužovaná psychickými potížemi, že by nikdy nemohla být dobrou matkou, a své dítě opustila. Se synem se sice občas stýkala, pro Sufjana ale zůstávala hlavně jakýmsi tajemným přízrakem, a její spektrální existence tak nemohla skončit ani s její smrtí. Album Carrie & Lowell je jeho způsob, jak najít v celém příběhu nějaký smysl anebo alespoň částečné smíření. Nebyl by to ale Sufjan Stevens, aby jeho velmi osobní příběhy nedostaly obecnější rámec meditací nad životem, smrtí a vírou, která jeho tvorbu rozkročenou napříč hudebními žánry spojuje.
Označit totiž Sufjana Stevense za folkového písničkáře je poněkud zjednodušující; hudebník pocházející z Detroitu a žijící delší dobu v New Yorku tuto škatulku totiž už dávno přerostl. V jeho diskografii sice najdete nahrávky plné intimních kontemplativních balad (Seven Swans, Michigan), ale obsahuje také elektronické experimenty (Enjoy The Rabbit) nebo ambiciózní opusy barokního popu, jako je deska Illinois, která ho v polovině minulé dekády proslavila i mimo nezávislou scénu.
Zatím poslední nahrávka The Age of Adz z roku 2010 v sobě spojovala všechny pomyslné cestičky jeho hudebního vývoje a výsledkem byl eklektický mišmaš na hranicích avantgardy, elektronické hudby a popu, který celkem očekávaně rozdělil fanoušky i kritiku na znepřátelené tábory lásky a nenávisti. Sufjan Stevens se ocitl na útesu své kreativity a na své sedmé studiové desce vlastně nemohl udělat nic jiného než se vrátit k jednoduchému folkovému zvuku svých raných desek. Na novince Carrie & Lowell tak většinu času zní jen Sufjanův hlas a jeho kytara či bendžo. Nic víc. Maximálně v pozadí hučící větrák z brooklynské kanceláře jeho labelu Asthmatic Kitty, kam v létě chodil nahrávat nový materiál.
Bez ozdob
Nejslavnější písničky Sufjana Stevense jako Casimir Pulaski Day nebo The Dress Looks Nice on You stojí na průzračných melodiích, které jako by se jen tak nenuceně zjevovaly ze vzduchu, odkud je stačilo utrhnout. Sufjan je přednáší skoro šeptem, aby nenarušit jejich křehkou existenci. Pokud jste propadli kouzlu jeho něžného písničkářství, pak Carrie & Lowell je přesně ta deska, kterou nemůžete nemít rádi. Jedenáctka písniček destiluje to nejlepší z jeho autorského rukopisu, jenž je ale zbavený všech nadbytečných ozdob, které na něj na posledních deskách tak rád věšel.
Stevens je jednoduše génius úsporných balad a ve spojení s meditativním tématem desky nemůžou být výsledky jiné než absolutně devastující. "Všichni jednou zemřeme" zpívá Sufjan v písni Fourth of July pojaté jako dialog s umírající matkou a v Should Have Known Better rekapituluje letmé a často traumatické vzpomínky na matku z dětství a z veršů "Když mi byly čtyři možná pět, zapomněla nás ve videopůjčovně" mrazí v zádech. Ať už ale sestupuje do sebepalčivějších vzpomínek, v jeho hlase nikdy nenajdete teatrální emoce; Sufjan Stevens si za každou cenu uchová svoji kamennou tvář jako "folkový Buster Keaton" a dramata nechává čistě na interpretaci posluchačů.
Druhé jméno z názvu desky (a postava z fotografie na obalu) patří zpěvákovu nevlastnímu otci Lowellovi Brahmsovi, který s ním v roce 1999 založil vydavatelství Asthmatic Kitty. Ačkoliv ho k němu neváže žádné biologické pouto, měl s ním Sufjan vždy nejpevnější rodinný vztah. V titulní písni alba rekapituluje otčímův pětiletý vztah s jeho matkou a smutek, který musel prožívat, když u ní propukla duševní nemoc. "Carrie, vrať se zpět, thorazinová kamarádko" zpívá v jeho osobě a v jedné sloce stíhá trousit odkazy na lék užívaný při schizofrenii, skladatele Rimského-Korsakova s obrazy z řecké mytologie i Bible. Pokud se vám chce, můžete k rozplétání aluzí v textech použít web Genius s bohatými anotacemi od fanoušků a písně, které na povrchu vypadají celkem prostě, tak dostanou ještě další poetický rozměr. Nic z toho ale vlastně není nutné - skladby Sufjana Stevense stejně dobře fungují i na té nejpovrchnější posluchačské rovině.
Pod kůží Sufjana Stevense
Smutný folkař s kytarou je samozřejmě jedno z největších klišé moderního popu. Vlna nezávislého rocku nového tisíciletí si tento model vzala za etalon autenticity a ten se v posledních letech rozšířil i do mainstreamu. A že jich aktuálně není na hudební scéně málo - od popového hrdiny Eda Sheerana až po projekt Sun Kil Moon Marka Kozeleka, jehož deska Benji točící se kolem smrti několika jeho příbuzných patřila ke kritikou nejoceňovanějším deskám loňského roku. Když se Sufjan Stevens rozhodl vrátit k písničkám obroušeným na kost, od nichž poslední roky tvrdohlavě prchal, bylo zde určité nebezpečí pádu do pasti předvídatelnosti.
S Carrie & Lowell vstupuje Sufjan Stevens poprvé ve své kariéře do stejné řeky, ze srovnání s klasikou Seven Swans (2004) či meditativními momenty kultovního alba Illinois se ale rozhodně stydět nemusí. Zkušenosti nabrané z výletů do světa moderní kompozice (soundtrack k multimediální instalaci The BQE) či hip hopu (předloňská deska Sisyphus s producentem Son Luxem a raperem Serenghetim) mu pomohly ještě vybrousit jeho autorský styl a písně navíc díky společnému tématu drží skvěle pohromadě. Srovnávat Sufjanovy desky je ošemetné, protože každá existuje ve svém zvláštním vesmíru - Carrie & Lowell je ale rozhodně jeho nejdospělejší a nejintimnější nahrávka. A vůbec poprvé u jeho desky máte pocit, že své posluchače vpouští do svého světa a dává nám nahlédnout pod kůži své masky.
"Odpouštím ti, matko, a toužím ti být nablízku," zpívá Stevens hned v první skladbě Death with Dignity, a ačkoliv se zdá, že svůj vztah s mrtvou má již vyřešený, zbytek desky se točí v kruhu výčitek a katarzí. Když mu rozhřešení nepřinesly světské radovánky (No Shade in the Shadow of the Cross), dostává se zpět ke své víře. Sufjan Stevens je jedním z mála hudebníků na nezávislé scéně, kteří se otevřeně hlásí ke křesťanství, jakkoliv to dnes není zrovna "cool". A nemusíte být nutně věřící, abyste chápali jeho vnitřní pnutí.
"Můj bratr má dceru a krása, kterou do tohoto světa přináší, je jako iluminace," zpívá Sufjan Stevens v Should Have Know Better a místo prodlévání v temnotě a zármutku nabízí naději. Ta je v křesťanské tradici důležitým prvkem chápání existence člověka na zemi, zpěvákovo poselství je ale samozřejmě srozumitelné i mimo náboženský kontext. Život jde dál a po setkání se smrtí jsme o něco dospělejší. A máme impuls k tomu, žít lépe.