Ve smutných písních jsem se našla. Máliková je objev slovenské hudby posledních let

Karel Veselý Karel Veselý
28. 11. 2019 15:46
Jako zjevení se před třemi roky objevila slovenská zpěvačka Katarína Máliková, jejíž neobvyklé písně míchají tamní folklor s jazzem a elektronikou.
Devětadvacetiletá Katarína Máliková pochází ze slovenské obce Polomka.
Devětadvacetiletá Katarína Máliková pochází ze slovenské obce Polomka. | Foto: Barbora Dolinajová

Její debutová deska Pustvopol získala slovenskou cenu Radio_Head, bodovala na konferenci hudebních exportérů Czech Music Crossroads a následující rok se dostala mezi třicet nejúspěšnějších nahrávek v hitparádě World Music Europe. Přes noc se Katarína Máliková proměnila v nejžhavější vývozní artikl slovenské hudby. Škatulka world music jí však začala být těsná, a tak se rozhodla vydat jinudy.

Její právě vydané druhé album Postalgia má blíž k epickému synth-popu severského střihu, je odvážnější a sevřenější. Jen Máliková zůstává stejně osobitá.

"Na tom udělat tenhle krok vlastně nebylo nic odvážného. Mnohem těžší by pro mě bylo natočit znova úplně stejnou desku," vypráví v pražské kavárně před svým vystoupením na ceremoniálu Ceny Paměti národa. "Chtěla jsem se zase vrátit k té Katce, která se nechce schovávat za folklor, k tomu děvčeti, které touží vystupovat sólově a zpívat svoje vlastní písničky." Od svébytných verzí lidovek ze svého domovského Horehroní k temnému popu o vyrovnání se se sebou samou.

"Už sa nedá ísť späť / pozriem sa do vnútra / a tam / sedí čierna šelma," zpívá na nové desce do triphopového beatu v uhrančivé písni Čierna šelma, která náladou připomíná ponurý horor. Jenže nejděsivější věci se obvykle skrývají uvnitř a Katarína Máliková se na Postalgii rozhodla je nahlédnout. "Když jsem desku dokončovala, zemřeli mi prarodiče a mně došlo, že to je definitivní konec dětství," říká o nahrávce, která ji přinutila přemýšlet o sobě a dosavadním životě.

Od lidovek k severskému synth-popu

Na debutu Pustvopol se před třemi lety vydala ke kořenům své lásky k hudbě a narazila na písně, které jí v dětství zpívala babička. Folklor, od něhož utíkala během studií vážné hudby a hry na klavír, stejně jako od příliš klidného venkova, se jí do života vrátil zadními dveřmi.

Po setkání s tvorbou skupiny Nebodaj, zpěvačky Lenky Dusilové nebo polského projektu Warsaw Village Band našla způsob, jak se osobitě vyrovnat s tradicí, která ji formovala.

"Nikdy jsem netvrdila, že dělám něco úplně nového, ale na Slovensku tohle zatím nikdo nezkusil. V téhle oblasti jsme docela zaostalí, i v muzikologii se dějí věci, které třeba v Polsku mají už třicet let," říká.

Album Pustvopol, jak ho Máliková předloni uvedla na Colours of Ostrava. | Video: Colours of Ostrava

Reakce na Pustvopol ale byly pozitivní, i od těch, kteří lidovou hudbu berou za posvátnou. Posluchači i odborníci vycítili, že tohle není laciný pokus, jak jen převléct nejznámější lidovky do nového kabátu.

Tak výrazný ohlas na debutovou desku Máliková nečekala, ale mohla díky němu přestat na plný úvazek učit děti v základní umělecké škole a začít se živit koncertováním. "Během pár měsíců se mi splnily všechny sny ohledně umělecké kariéry. Zároveň se mi ale děly nepříjemné věci v osobním životě. Bylo to velmi intenzivní a vyčerpávající období," vzpomíná na dobu, kdy se jí najednou otevřely nevídané možnosti.

Poznala své idoly, s velkou oblíbenkyní - norskou písničkářkou Susanne Sundfør - dokonce udělala rozhovor pro slovenský Denník N.

Právě zvuk severského synth-popu, který poslední roky boduje na alternativní scéně, Málikové udal směr, kterým se teď vydává na nové desce. Místo práce s kapelou nakoupila elektronické mašinky a v nově zbudovaném domácím studiu začala psát úplně jinou hudbu. Dalším zdrojem inspirace se jí stala předrevoluční slovenská muzika.

Skladba De Profundis z nového alba Kataríny Málikové. | Video: Slnko Records

Nostalgie po budoucnosti, která nepřijde

Tvorba Kataríny Málikové je poznamenaná touhou vynášet na světlo věci, které jsou nám skryté, ale tvoří naši součást. Během příprav druhé desky tuto "mentální archeologii" aplikovala na vlastní minulost. "Začala jsem sbírat svoje oblíbené předměty z dětství a postupně jsem se dostávala do kontaktu s každou Katkou v tom či onom období a povzpomínala si na všechno, kým jsem byla a co jsem zažila," vysvětluje.

Pomohlo jí to konfrontovat i nepříjemné věci v životě a výsledkem bylo jisté smíření. Najednou se nebála zazpívat matce některé drásavější písně odhalující temnější tvář. Projevuje se to i na novém albu. "Jsem teď mnohem otevřenější, nebojím se už projevit, křičet, ukázat temperament," říká.

Na desce je takových momentů několik - třeba úvodní Ústa, poskládaná jen z vrstev jejího hlasu, střídají něžné momenty s expresivnějšími. Píseň Vodník má zase výraznou elektronickou linku a text se poeticky vyrovnává se ztrátou důvěry v druhého.

Kontrast ztišených melodií a hutných beatů dobře odráží Málikové povahu. "Jsem mix úplného introverta a extroverta a tyhle dvě polohy o sebe občas třou. Snažím se teď nastavit životní styl, který by obojí nějak vyvažoval a pomohl mi přežít," vypráví, že na desce je zapsané také nepříliš pozitivní období posledních let. "Nutnost postavit se na vlastní nohy, první velké zklamání v lásce, smrt blízkých lidí - není to nic, čím by si neprošel leckdo v mém věku, ale já tyto věci prožívám snad až příliš intenzivně."

Skladba Vodník z nového alba Kataríny Málikové. | Video: Slnko Records

I proto je asi dominantní náladou alba smutek, což odráží název. Postalgia je novotvar, kterým Máliková chtěla glosovat něco, co přijde po nostalgii. Pak ale zjistila, že termín už se používá pro "nostalgii po budoucnosti, kterou jsme si vysnili, ale nikdy se nestala". Podle ní je to ztracená budoucnost její, ale také Slovenska nebo celé planety - úzkostný pocit, že možná už nebude žádné další zítra.

Smutek kulminuje v závěrečné písni, kterou je Nešťastná nedeľa, skladba z třicátých let minulého století také známá jako "maďarská píseň sebevrahů". O tísnivé melodii ve své době kolovaly městské legendy, že se po jejím poslechu několik lidí zabilo. Hlas Málikové je tady obalený smyčci, ale tragický patos nahrazuje něčím jiným - hrdina oplakávající smrt své milé už ztratil poslední zbytky rozumu a jeho příběh má působit víc děsivě než tragicky. "Ve smutných písních jsem se našla, ale nechci sklouznout do nějaké temné pózy," říká.

Obal alba Postalgia.
Obal alba Postalgia. | Foto: Slnko Records

Jestli album nabízí naději, pak v písni Skrytý, minimalistickém love songu, jehož kratičký text je jako haiku evokující víc pocit než význam. Hned následný rádiový singl De Profundis nás ale zase stáhne do pochybností a výčitek - "Nepatria mi aj tvoje omyly! / Počúvaj moje varovanie! / Nenechávaj ma v tom samú!". Tady je pro změnu cítit vliv sakrální hudby, která také formovala tvorbu Málikové.

Je těžké představit si nějaký žánr, který by se na Postalgii nějakým způsobem neotiskl. "Takhle můj mozek pracuje," směje se zpěvačka.

Na dotaz, jaká bude další deska, zatím kroutí hlavu, že neví. V současnosti pracuje na filmové hudbě, svém zatím největším projektu tohoto druhu, a těší se, že bude trochu v jiné pozici než při psaní vlastních písní. Po Postalgii se ale může vydat kamkoliv. I bez berliček folkloru a world music zůstává nejzajímavějším vývozním artiklem slovenské hudby.

Katarína Máliková: Postalgia

Slnko Records 2019

 

Právě se děje

Další zprávy