Kouzlo nové desky nazvané jednoduše Lanugo, 2019 jde popsat jednoduše. Obsahuje silné, výborně vymyšlené a nahrané písničky s přirozenými a srozumitelnými texty. A v jejich středu, v nitru dotažených aranžmá, obklopený promyšleným, až filmovým designem, ční výjimečný hlas a výraz zpěvačky Markéty Foukalové. S lehkostí a přirozeností nabírá takové odstíny, že by zasloužil cenu.
Kapela Lanugo vznikla před více než deseti lety na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka v Praze a dlouho trpěla syndromem talentovaných muzikantů z konzervatoře, kteří se spolu rozhodnou hrát, ale zůstávají zapikaní v bublině svých hudebních dovedností.
Na jejich muzice bylo formálně vždycky všechno až moc správně, a tak tu bublinu nedokázali odfouknout dál než před dveře jazzových klubů.
Novou nahrávkou, na níž pracovali pět let, to konečně prasklo. Ne že by to byl nějaký automatický lapač popularity, pozornému posluchači ale v kontextu české hudební scény skýtá nevšední zážitek.
Přes pozvolný začátek Lanugo až zákeřně rychle vtahují do nenapodobitelného hudebního světa, ve kterém "všechno vzniká a zaniká zároveň". Skladby se vyznačují nepředvídatelným vnitřním životem, gradují a padají ze zběsilých vrcholů do silných refrénů. Melodie mají nebývalou vnitřní sílu, pnutí, nervozitu i nečekaný vývoj. A přestože nahrávka je dramatická, dovede hřejivě obejmout měkkým, pohodlným zvukem, který přináší katarzi i zklidnění.
Velkou roli hrají texty, vztahové, ale vzdálené popovým šablonám a červené, růžové nebo softpornografické knihovně velké části současného popu. Lanugo pracují s odžitou všedností a každodenností. Jejich písničky jsou prosty pubertální limonády zkoušení a hledání. Rezonují s generací, které táhne na čtyřicet a jež si uvědomuje, že dospělost už přišla. Přesto se jí ještě nechce poddat.
"Drobky v peřinách a v deset klid, špína a do pračky, tak to má být. Všichni spí, jen já se probouzím: Kde domov můj?" zpívá Foukalová v singlu Rosetta o klidných nočních běsech.
"Malá holka se ptá, holka, co ve mně je schoulená. Jestli ji ještě znám, nebo jsem dávno dospělá," líčí napřímo v Holce. A ten rozpor, neustálý vnitřní souboj, který drží při životě a tak dobře vystihuje hudební i textovou povahu nové desky, potom Lanugo vtělují do refrénu předposlední skladby Motýl. "Hoří, stejně je mi chladno. Hoří, my musíme na dno," ozývá se v rytmu srdečního tepu a naléhavě vystavěné elektronické ambaláži.
Zpod rukou klávesisty Viliama Béreše, který je podepsaný pod většinou kompozic, v rychlé kadenci vybíhají hudební nápady, styly i odkazy a řetězí se do nepředpokládaných směrů. Přesto na sebe kapela tím, co dovede, nestrhává zbytečnou pozornost a nepřestává sloužit písničkám. A opravdu výjimečnému zpěvu Markéty Foukalové, se kterým stojí a padá.
Co do produkce jsou Lanugo dlouhodobě na úrovni nejlepšího, co se děje ve světě chytrého popu. Čtyřicet minut nové desky ukazuje, že nyní k tomu dospěli i skladatelsky. Povedlo se jim svou hudbu zprůhlednit, a přesto v ní zachovat dost záhadného.
Jejich album může docela dobře sloužit k úniku z reality stejným způsobem jako "nikotin a líh, zrcadlo a sníh", o kterých zpívají v písni Tajemství. Místy je v něm možná až příliš hysterie či přehrávání, ale utkané je ze zpochybňování vlastních jistot uprostřed časů zdánlivě dosaženého klidu. K tomu patří i touha všechno to vykřičet a pokračovat, jako by se nic nestalo.
I proto se hudební a textovou výpovědí Lanugu povedla jedna z nejsilnějších českých desek roku.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
Lanugo, 2019
Tranzistor Records 2019
