Na jeviště přichází pětašedesátiletý Američan v maskáčových kalhotách a červeném tričku. "Tahle muzika je jenom pro vás. Nikdo tenhle koncert neprožije jako vy," avizuje renomovaný newyorský skladatel, saxofonista či hudební vydavatel John Zorn a důrazně žádá posluchače, aby dnes nic nenatáčeli, nefotili.
Následně bere do ruky altsaxofon a začíná hrát s vlastním kvartetem. Po čtvrthodině je ale konec, muzikanty na pódiu střídá jiná sestava a Zorn od této chvíle zastává roli jakéhosi punkového konferenciéra.
Během necelých pěti hodin na jeviště uvádí 14 různých sestav spojených s jazzovou, avantgardní či alternativní newyorskou scénou. Všechny, každá po svém, hrají Zornovy skladby z pár let starého cyklu nazvaného Bagately. Odsud název večera: Maraton bagatel.
Je to víc než megalomanský koncert děl jednoho muže, pokud maraton, pak spíš přehlídka jinakosti než vytrvalosti.
Jak to uchopit
Bagatel, což jsou krátké kompozice příležitostného charakteru, autor v tvůrčím návalu vytvořil několik stovek. S názvy se neobtěžoval, skladby jen očísloval: v Praze jich zazněla zhruba padesátka.
Byly převážně atonální, navazující na odkaz takzvané Druhé vídeňské školy, poválečné moderny, skladatelů vážné hudby jako Antona Weberna nebo Györgye Ligetiho. Charakterizovaly je ostré přechody, spousta rozjezdů a zastavení, hravé pasáže, různé pojetí dvojhlasů - a především míra svobody.
Třeba bagately interpretované duem violoncellistů Erikem Friedlanderem a Michaelem Nicolasem zněly komponovanější, strukturovanější, bližší komorní vážné hudbě. Naopak trio klavíristy Briana Marselly od Zorna patrně dostalo jen stránku notového zápisu s tématem - a vše ostatní improvizovalo.
John Zorn prý bagatel napsal 300, ale klidně jich mohl vytvořit dvakrát tolik: posluchači neodcházeli s tím, že by si zapamatovali nějaký motiv, broukali si melodii, na to Zorn nehraje. Víc mu záleží na nevypočitatelnosti, nekonvenčnosti, a hlavně pojetí.
Komplikované, nepravidelné shluky not jinak znějí v podání swingujícího jazzového tria Briana Marselly, jinak v podání dvou akustických kytar Gyana Rileyho a Juliana Lage, jejichž příležitostné flamenkové pasáže připomínají někdejší koncertní setkání Paca de Lucii a Johna McLaughlina z 80. let minulého století. A úplně jiné to je, když se bagatel chopí garážové trio jménem Trigger. Tři mladí Američané se postarají o nejhlučnější část večera a jejich syrový projev, na pomezí žánrů hardcore a punk rock, do publika vysílá příval energie.
V tom tkví půvab akce: John Zorn do Prahy záměrně přivezl tolik hudebníků, aby dosáhl pestrosti, ukázal, jak různé skupiny nástrojů a sólistů odlišně uvažují o materiálu, který před sebe dostanou.
Někdo, jako kytarista Marc Ribot, celou dobu kouká do not. Kytarista Dave Fiuczynski si zvuk nástroje zpestřuje takzvaným wah-wah pedálem a bagately podbarvuje beglajty šestnáctinových not, jako by hrál funky.
Naopak klavírista John Medeski, usazený za opravdovými Hammondovými varhanami s takzvanou Leslie bednou, pomocí pedálů na svém nástroji vytváří šlapavé basové linky a pravou rukou dodává barvy připomínající gospelovou muziku černých amerických kostelů. Další sestavy využívají bebopové jazzové výrazivo nebo lehké názvuky klezmeru.
Protože se na pódiu rychle střídají a každý ze 14 souborů jinak hraje, jinak uvažuje, posluchač nemá pocit opakování. Na koncert se nemohl připravit: kvůli Zornovým zákazům dosud bagately nikdo nezaznamenal a nevyvěsil na síť, první studiové nahrávky vyjdou teprve na podzim.
Plynutí času
Každý si z toho odnáší trochu jiný zážitek, protože málokdo vydrží od sedmi večer takřka do půlnoci přibitý na židli. Jedni pravidelně odcházejí na cigaretu před Forum Karlín, kde vznikají pestré hloučky diskutujících a posluchači z jazzových kruhů si vyměňují postřehy s lidmi z alternativní scény - Zorn vábí oba tábory.
Leckdo se ze židle po čase zvedne a pohybuje se po sále, testuje akustiku, hledá známé tváře. Využívá toho, že jsou otevřené dveře a bagately lze poslouchat také od baru v zadní části sálu.
V pozdních hodinách už některé zmáhá únava, a tak pod balkony Fora Karlín posedávají opřeni o sloupy nebo poslouchají se zavřenýma očima, rozvalení jak širocí tak dlouzí na podlaze.
Každému plyne čas trochu jinak: někdo přijde až po hodině, jiný se vyleze provětrat o přestávce a překvapeně zjišťuje, že venku byla mezitím průtrž mračen. Ve vzduchu je cítit joint. A plynutí času dokumentuje také klavír, který se v průběhu večera rozlaďuje, až při vystoupení pianistky Kris Davisové klinká jako opotřebovaný barový nástroj.
Atmosféra je podobná, jako když na festivalu Ostravské dny nové hudby před šesti lety odehrál téměř šestihodinový koncert klavírista Philip Glass se svým ansámblem.
Kořeny zornovského maratonu lze hledat právě v atmosféře newyorských bytů konce 60. let minulého století, kam se, jak v Ostravě vzpomínal Glass, na hudební maratony chodilo v libovolný čas a interpreti počítali s tím, že posluchač se v průběhu vystoupení odejde navečeřet a za dvě hodiny se vrátí - nebo si mezitím zdřímne.
Ještě jiné to pak v Praze měli muzikanti, trávící většinu času v zákulisí, klábosící nebo popíjející víno v šatnách. Protože na turné se vypravili společně a bagately v těchto dnech uvádějí také v dalších metropolích, už asi tvoří komunitu. Mnozí Zorna dobře znají a jeho hudbu hrají roky.
Zorn jako dirigent
Hybatele toho všeho bylo v průběhu večera opakovaně vidět, jak soustředěně poslouchá z kraje pódia Fora Karlín, aby na něj vždy včas vyběhl a představil další účinkující.
Zorn byl charismatický. Když mu technici během prvního vystoupení zkoušeli změnit osvětlení, hned se ohradil. "Tohle není žádná zku*vená show, my hrajeme hudbu!" vzkřikl.
Zhruba v půli večera kdosi odměnil výkon na jevišti sténavým kvílením ze zadních řad. "Ochranka! Postarejte se o toho chlapa," žertoval Zorn.
Pohotový byl také při představování muzikantů, které ráznými gesty instruoval, kam se na pódiu postavit. "Nechceme vidět tvůj zadek, ukaž ksicht," nabádal kytaristu Willa Greenea. A když na jeviště před jedenáctou večerní přivedl trumpetistu Petera Evanse, slíbil, že "zahraje, aniž by se jedinkrát nadechl", což vzhledem k Evansově specifické hráčské technice nebyla až taková nadsázka.
Jako altsaxofonista se John Zorn představil jen v úvodní sestavě, kvartetu Masada, které vzniklo v první polovině 90. let, v totožném složení již koncertovalo roku 2001 na pražském festivalu Alternativa a od té doby mezi jeho muzikanty - zejména Zornem a trumpetistou Davem Douglasem - vzniklo hluboké porozumění.
V závěru večera si Zorn roli účinkujícího zopakoval, byť už jen jako "dirigent". Ze židle divokými gesty instruoval trio v čele s kytaristou Marcem Ribotem. Divokými, chňapavými, odmítavými či povzbudivými pohyby ruky signalizoval další vývoj skladby nebo důrazy. Jediná škoda, že zrovna muzikant Ribotova formátu nedostal víc prostoru než závěrečnou čtvrthodinu.
Slabší účast
Teprve uplynulé dny po koncertě ukázaly, že každý, kdo to zažil, odcházel s jinými pocity. Někdo vyzdvihuje sólový set Japonky Ikue Mori, která od svého Macbooku ze Zornových skladeb stvořila svébytný, prudce autorský svět elektronických zvuků, ruchů a efektů.
Leckdo je nadšený ze sólového vystoupení trumpetisty Petera Evanse, který patero bagatel spojil do jednoho technicky náročného proudu. Někomu učaroval takzvaný Nova Quartet, který už Zornovy kompozice před sedmi lety natočil a kde jinak špičkový bubeník Kenny Wollesen netradičně hraje na vibrafon.
Další vychvalují duet houslisty Marka Feldmana s klavíristkou Sylvie Courvoisierovou, která si nástroj preparovala a levému rejstříku klaviatury tím propůjčila lehce kovový, až cembalový zvuk.
Mimořádná byla jejich druhá improvizace, ve které Courvoisierová levou rukou opakovala hravý motiv trochu jako od Chicka Corey, zatímco Feldman gradoval táhlé pasáže s krásným vibratem, završené několika flažoletovými tóny a úsekem hraným pizzicato.
Samozřejmě se našli tací, kdo Forum Karlín zklamaně opustili - stejně jako ti, kdo druhý den náruživě googlovali všechny ty talentované muzikanty, z nichž mnozí v Praze účinkovali poprvé.
John Zorn: Bagatelles Marathon
(Pořádalo Prague Music Performance)
Forum Karlín, Praha, 20. června
Maraton skladeb Johna Zorna se tu s největší pravděpodobností nebude opakovat: pořádající festival Prague Music Performance tím českou metropoli přesto na chvilku přiblížil standardům Labské filharmonie v Hamburku nebo Philharmonie de Paris, kde se stejná akce uskutečnila dřív.
Zatímco třítisícový hamburský sál byl ale vyprodán, do Fora Karlín dorazilo odhadem 500 posluchačů. Organizátoři proto na poslední chvíli zlevnili vstupné z 2800 na 2200 korun, což pochopitelně špatně nesli ti, kdo si lístky pořídili s předstihem za plnou cenu. Pokud přesto přišli, snad také u nich nakonec převážila radost, že tohle mohli zažít.
