Dead Can Dance tančili se smrtí, Perry a Gerrardová propletli dříve oddělené hlasy

Velké vizuální efekty Dead Can Dance při koncertech nevyužívají.
Vystoupení Dead Can Dance předcházela perkusionistická "one-man show" člena jejich koncertní sestavy Davida Kuckhermanna.
Foto: Lukáš Bíba
Tomáš Seidl
25. 6. 2019 16:40
Nadšení vzbudila australsko-britská skupina Dead Can Dance včerejším beznadějně vyprodaným koncertem v pražském Kongresovém centru. V plyšovém prostředí někdejšího "Pakulu" uhrančivě propojila chrámovou obřadnost s orientálními rytmy či folklorními písněmi.

Skupinu s poněkud zavádějícím "smrťáckým" názvem - v překladu Mrtví mohou tančit - založili roku 1981 v Melbourne dva hudebníci s irskými kořeny: londýnský rodák Brendan Perry a australská zpěvačka Lisa Gerrardová. Za bezmála čtyřicet let existence pak prošli složitým vývojem, který byl zejména díky britskému hudebnímu tisku zahalen takřka ezoterickou aurou.

Lisa Gerrardová.
Lisa Gerrardová. | Foto: Lukáš Bíba

Žánrově nezařaditelná eklektická tvorba Dead Can Dance vždy fascinovala tím, s jakou lehkostí a zároveň muzikantským perfekcionismem spojuje žánry, místa, historické epochy i kultury. Dotýká se hudby starověké i moderní, světské i liturgické. Zároveň vstřebává ozvěny world music, především z arabských, afrických a balkánských oblastí.

Loni v listopadu Dead Can Dance po šestileté odmlce vydali deváté studiové album Dionysus, nazvané podle řeckého boha vína a nespoutaného veselí. Přestože bylo zahraniční kritikou přijato příznivě, včera z něj skupina zahrála pouze jednu skladbu, Dance of the Bacchantes.

Zbytek téměř dvouhodinového vystoupení, během něhož zazněly dvě desítky kompozic, přinesl průřez staršími alby včetně těch raných. V souladu s názvem turné A Celebration - Life & Works 1980-2019 tedy Dead Can Dance zvolili odlišnou koncertní dramaturgii než před sedmi lety, kdy po obnovení činnosti koncertovali rovněž v Kongresovém centru. Jádro jejich vystoupení tenkrát tvořily položky z tehdy nového alba Anastasis.

Včerejší vystoupení Dead Can Dance, kterému předcházela perkusionistická "one-man show" člena jejich koncertní sestavy Davida Kuckhermanna, zahájila pozvolna plynoucí skladba Anywhere Out of the World z alba Within the Realm of a Dying Sun z roku 1987. A právě katedrálově vyklenuté skladby z této nahrávky a jejího o dva roky staršího předchůdce Spleen and Ideal vyplnily téměř třetinu programu.

Z království zmírajícího slunce se Dead Can Dance posléze přesunuli hlouběji do minulosti, a to do pomyslné zahrady tajemných rozkoší. Nejstarší píseň In Power We Entrust the Love Advocated, která v Praze zazněla, pocházela z EP Garden of the Arcane Delights, vydaného roku 1984. V emoce čeřícím podání Brendana Perryho představovala jeden z vrcholů koncertu.

Brendan Perry.
Brendan Perry. | Foto: Lukáš Bíba

Brendana Perryho a Lisu Gerrardovou doprovázela šestice hudebníků: dva klávesisté, bubeník a tři multiinstrumentalisté, obsluhující především nejrůznější perkusní nástroje. Velký prostor dostaly zejména ve skladbě Yulunga (Spirit Dance) z šestého studiového alba Into the Labyrinth z roku 1993.

Zatímco spoluhráči Lisy Gerrardové a Brendana Perryho zůstávali v přítmí vzadu na pódiu, ústřední dvojice stála vepředu, nasvícena decentními reflektory. Žádné velké vizuální efekty Dead Can Dance při koncertech nevyužívají, pomineme-li barevné abstraktní obrazce, které se promítaly na plátno za zády hudebníků.

Brendan Perry střídal zelenou elektrickou kytaru s řeckým strunným nástrojem buzuki, jeho partnerka stála za neodmyslitelným osmapadesátistrunným instrumentem yang-ch’in. Na tuto čínskou obdobu cimbálu hrála bambusovými paličkami.

Nadšené reakce sklidily především její skladby Senvean nebo The Host of Seraphim, pěvecky kladoucí důraz na barvu a souzvuk slabik, nikoli na význam slov.

Skladba Children Of The Sun, jak ji Dead Can Dance hráli před šesti lety. | Video: KCRW

Od posledního pražského vystoupení Dead Can Dance se osmapadesátiletá zpěvačka změnila takřka k nepoznání. Jako by se někdejší éterická kněžka inkarnovala do podoby operní divy, vystupující v dlouhé splývající bílé róbě.

Dramatická síla jejího kovového kontraaltu je nadále fascinující, byť se v několika málo okamžicích zdálo, že z nebetyčných výšek do temných hloubek nepřechází stejně kontrastně jako dřív.

Dead Can Dance vždy lákalo vymýšlet nová aranžmá pro starší skladby a neprozkoumanými stezkami se vracet do stejných míst. Některé letité kompozice nyní získaly lehce odlišnou podobu než na deskách či dřívějších koncertech. Například krásnou irskou baladu z 18. století The Wind That Shakes the Barley, kterou a capella zpívá Lisa Gerrardová, tentokrát zahájilo a ukončilo sólo píšťaly. Její jemný svištivý zvuk jako by zhmotňoval onen titulní vítr, třesoucí ječmenem nad tělem zastřelené irské dívky.

Skladba Indoctrination (A Design for Living) zase oproti studiové verzi nabrala v "živém" podání údernější a rockovější vzezření, které v závěru umocnilo Perryho dlouhé kytarové sólo.

Dead Can Dance při včerejším koncertu v Praze.
Dead Can Dance při včerejším koncertu v Praze. | Foto: Lukáš Bíba

Lisa Gerrardová i Brendan Perry na prvních albech Dead Can Dance většinu skladeb interpretovali odděleně.

V současné koncertní podobě se ale jejich nezaměnitelné hlasy - jak dokládalo finále osudově drtivé skladby Xavier - stále častěji potkávají a prolínají. Doprovodnými vokály je znamenitě doplňuje skotská klávesistka Astrid Williamsonová.

Společným dvojhlasem ústřední dvojice odzpívala skladbu Autumn Sun od skupiny Deleyaman, jednu ze dvou coververzí, jež v Kongresovém centru zazněly. Tou druhou bylo teskné rozjímání Song to the Siren od amerického písničkáře Tima Buckleyho. Skladba souzní s melancholickými náladami Perryho vlastních songů, které zpívá podmanivě hlubokým hlasem novodobého trubadúra.

Dead Can Dance

Kongresové centrum, Praha, 24. června

Dead Can Dance mají po světě okruh oddaných fanoušků, ty české nevyjímaje. Bouřlivý aplaus, který od začátku koncertu následoval po každé skladbě, na konci základní části i po obou komorněji laděných blocích přídavků doprovázel i potlesk vestoje.

Americký spisovatel Kurt Vonnegut mladší v románu Jatka č. 5 před padesáti lety napsal, že "žádné umění se neobejde bez tance se smrtí". Včerejší vystoupení Dead Can Dance platnost jeho slov potvrdilo.

 

Právě se děje

Další zprávy