Recenze - V rámci festivalu Struny podzimu bylo v Praze dvakrát uvedeno jedno ze základních děl hudebního divadla - kompozice významného a těžko zařaditelného Heinera Goebbelse Schwarz auf weiss (Černé na bílém).
Bez přehánění se jednalo o jednu z nejočekávanějších premiér sezóny. Když se spojí významné dílo s novým nastudováním a netypickým prostorem, vzniká dojem příslibu čehosi nového. Přestože je Goebbels uznávaným tvůrcem soudobé hudby a hudebního divadla, jeho vlastní inscenační práce byla představena českému publiku pouze jedinkrát, inscenací Die Befreiung des Prometheus.
Třináct let staré Schwarz auf weiss osciluje mezi hudebním divadlem a scénickým koncertem. Bylo uváděno prakticky po celém světě a dočkalo se výtečného obrazového záznamu. U nás se ho rozhodl nastudovat Komorní orchestr Berg ve spolupráci s režijním duem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) v náročných prostorách bývalého vyhořelého kina ve Veletržním paláci.
Klacky pod nohy hudebníkům
Skladba stírá pomyslnou tradiční čáru mezi koncertem a divadlem. Místo herců tu vystupují hudebníci jako postavy a ocitají se v nesnadné roli, neboť jim autor nachystal několik překážek: většina z nich se musí naučit hrát aspoň částečně na jiný nástroj a během představení je jim ztížena možnost se navzájem vidět, čímž je záměrně narušena smluvená plynulost interpretace.
Též nesedí na židlích, naopak jsou ve stálém, až choreografickém pohybu po scéně, někteří hrají kostky na krytu cembala, dvě hudebnice provozují badminton, dále se tu mašíruje, recitují se díla Heinera Müllera, Maurice Blanchota a E. A. Poea.
Nejde ale o prvoplánovou provokaci, spíše o cílené rozšiřování možností hudebního divadla. Goebbelsova scénická kompozice v sobě zahrnuje nejen hudbu, pohyb a pravidla pro jevištní akce hudebníků, ale i pro osvětlení, netypické užití nástrojů nebo amplifikovaných předmětů (zmíněné badmintonové rakety anebo čajová konvice, jejíž pískání je součástí skladby).
To vše doplňuje ještě nahrané čtení Poeova textu v podání zmíněného německého dramatika Müllera, který těsně před uvedením skladby zemřel; Černé na bílém tak lze číst i jako rozloučení s přítelem. Nic zde ale není formulováno přímo, Goebbels nechává svobodu k vlastnímu výkladu. Nicméně smrt, šoa, rozloučení se zemřelými, sám akt psaní anebo komplikovaná role dirigenta jsou "jistými" tématy.
Normální čajová konvice
Hudební jazyk díla Schwarz auf weiss se pohybuje v rozmezí od rytmicky důrazné soudobé hudby s užitím samplovaných nahrávek přes atonální výboje až k divokému jazzovému big bandu. Eklektickou "západní hudbou" se proplétá i nahrávka zpěvu synagogálního kantora anebo hra jedné z hudebnic na tradiční japonskou loutnu koto.
Nesourodost prvků, tradic a kontextů je zřejmá, přesto vše tvoří dohromady sice proměnlivý, ale kompozičně precizně strukturovaný celek. Hudebníci se navíc většinu partů musejí naučit nazpaměť; autor jim v mnoha momentech už pohybem znemožňuje hrát z not. Psychologie v tomto typu divadla nemá místo, hudebníci jsou součástí kompozice a je od nich vyžadována nejen přesnost, ale také schopnost "být na scéně".
Vlastní verzi skladatele je možné vidět na DVD, kde všechny úkony skvěle naplňuje frankfurtský Ensemble Modern, který je jedním z nejváženějších těles pro interpretaci soudobé hudby. Není to jen otázka jejich profesionality, ale i dlouholetých zkušeností s interpretací soudobé hudby, práce s novými kontexty a velká náročnost vůči sobě samým.
Zatímco v Česku může čajová konvice nebo hrající si muzikanti působit jako novum a šok, pro důležitá tělesa soudobé hudby se jedná o jednu z dalších možností chápání hudby. Skladatelé po druhé světové válce začali objevovat hudební svět i za hranicemi klasických nástrojů nebo kompozičních návyků.
V záznamu Goebbelsovy verze Schwarz auf weiss není prázdného místa, po celý čas je vidět, jak dokonalý mechanismus byl schopen vytvořit, přestože důvod a analyzovatelné centrum většiny akcí zůstávají divákům utajeny. Goebbels přiznává, že daleko víc než produkce významů, interpretací a tezí jej zajímá otevírat fantazii. Navíc Černé na bílém vznikalo od začátku na zkouškách v improvizacích.
Když dva dělají totéž, není to totéž
Goebbels duu pomáhal nejen konzultacemi, ale i praktickými návrhy. Přesto jim ponechal značnou dávku suverenity v přípravě druhé verze Schwarz auf weiss. Vytvořit alternativní verzi již hotové inscenace, která má svá pravidla, je velká výzva, ale zároveň značné riziko v případě, kdy se režiséři nové verze nesnaží vytvořit jen jakousi repliku původního díla, jak se to děje při bezpohlavním a nedůstojném přenášením muzikálů po světě.
Nároky jsou velké - vstoupit do fungujícího světa, rozbít jej na kusy a pokusit se jej vybudovat na jiných základech. Dvojice Kukučka a Trpišovský si přizvala scénografa Jana Polívku, jenž si poradil s obtížnou dispozicí prostoru tím, že scénografii tvoří masivní stěna z geometricky, až neokonstruktivisticky srovnaných kartonových krabic.
Scéna umožňuje otevírání krabic, v nichž se ukrývají nástroje nebo magnetofon, zároveň si impozantní objekt zanechává dostatečnou míru abstrakce a vytváří jakýsi paralelní svět k tomu, co se děje před ním i v něm samotném. Nic nekomentuje ani nedává klíč k uchopení celku. Před scénografii - v níž je zabudováno i osvětlení a která umožňuje změnu geometrické kompozice papírové stěny - nastupují hudebníci v civilním oblečení. Spíše působí, jako kdyby šli na zkoušku.
Od prvního momentu je jasné, že se orchestr Berg úkolu zhostil zodpovědně, byť není někdy dostatečně razantní. Přestože není zcela profesionálním tělesem, hraje, jak má. Nastudování Bergu ve spojení se scénografií funguje velmi dobře; na rozdíl od režijní práce, která za původní verzí - bohužel je těžké nesrovnávat - v mnohém pokulhává.
Snad budou barvy kontrastní a syté
Většina scénických akcí je přímo inspirována původní verzí, ale nedosahuje její intenzity. Místo aby režiséři nabídli odlišnou vizi, představili jen slabší duplikát, ačkoliv jejich vlastní nápady mají sílu a nabízejí několik možných způsobů čtení (pomalé dávání dusítek pro dechové nástroje do prosvětlených boxů v krabicích může asociovat mnohé - například ukládání uren na hřbitově).
Samozřejmě, že se duo SKUTR muselo potýkat s problémy prostoru či kratší dobou na přípravu, ale i tak se z hlediska dosavadní tvorby dvojice (Nickname, Understand anebo Mistr a žák) jedná o ne zcela původní rukopis. Možná že podlehnutí Goebbelsovým nápadům není ničím jiným než aktem úcty a respektu. Celek pak nicméně vypadá jako naředěná verze původních nápadů.
Hlavní problém režie je však jinde. Berg sice dílo nastudoval velmi dobře, ale na jevišti působí zakřiknutě, bez potřebné odvahy opanovat prostor. Hudebníci deklamují texty bez razance, pohybují se chaoticky a rozpačitě i v momentech, kdy hrají velmi energický jazz a má z nich vyzařovat rozhodnutost.
Jenže na hudebních školách nikdo muzikanty pořádně neučí pracovat s tělem, s přítomností na jevišti a dávkou formálního herectví, které bývá v hudebním divadle i v operách potřeba. A tyto spodní proudy, jež na koncertech bývají obvykle ukryté, vystoupí viditelně na povrch v inscenaci pracující s tématem hudebního světa.
Přesto je potřeba pražskou inscenaci ocenit: vnáší do českého divadelního prostředí odlišný jazyk, než na jaký jsme z činoherních i operních divadel zvyklí. Dost možná se Berg ostřílí, bude vystupovat stejně samozřejmě jako Ensemble Modern a z rozpačitého díla vznikne celek, kdy nebude v kvalitě scénického dění převládat šedá, ale barvy kontrastní a syté.
