"Nevadí mi smrt, jen umírání / Tyhle dva roky byly strašný peklo, ale už jsou pryč," zpívá klidným hlasem písničkář Aran Epochal na albu nazvaném Sanitas Animae.
Jeho skladba Jizera je druhá ze 109 položek benefiční kompilace na podporu neziskové organizace Sananim. Ta místo oslav 30 let loni prožila kritický rok. Řešení krizí má ale naštěstí v popisu práce: pomáhá drogově závislým s návratem do života. A pokud má Aran Epochal pravdu, "dva roky pekla" jsou lehce za polovinou.
V pražských sadech Na Skalce není poznat, že jen o blok níž hučí jedna z nejrušnějších komunikačních tepen v metropoli. Kousek od klidného jezírka sídlí největší nízkoprahové zařízení na území Česka, tedy bezplatná sociální služba dostupná všem, kteří to potřebují. Smíchovské Káčko, jak tady skromnému kontaktnímu centru všichni familiárně přezdívají, je přitom jediným podnikem tohoto druhu, který během pandemické krize nezavřel ani na jediný den. Závislost víkendy nectí, dovolenou si nebere.
Zaměstnanci museli zásadně změnit organizaci práce a hygienická nařízení jim zasáhla do již tak napjatého rozpočtu. Právě jemu má alespoň symbolicky ulevit kompilace, jež je ke slyšení a koupi za dobrovolný příspěvek na serveru Bandcamp.
"Také jsme o nás chtěli dát vědět, navíc prostřednictvím kultury a muziky, která je lidem ze Sananimu velmi blízká," vysvětluje Amrit Sen, zpěvák kapel Michael’s Uncle a Thanx, který po vlastní drogové zkušenosti přešel na druhou stranu a přibližně 12 let už pracuje v pomocných službách. Kompilaci sestavil s Davidem Peškem, který smíchovské Káčko vede.
Z muzikantů v Sananimu pracuje také Petr Kumandžas, zpívající baskytarista z pražské skupiny Jolly Joker & The Plastic Beatles of Universe, v minulosti tu působil i zpěvák Dan Horyna z metalových kapel Merlin a Vitacit.
"Sám jsem si podobných kompilací koupil spoustu," vysvětluje David Pešek, který je hudebním nadšencem a coby vysloužilý DJ má doma rozsáhlou sbírku vinylů.
"Hudba je univerzální jazyk, takže mě napadlo, že by mohla být dobrým způsobem, jak destigmatizovat téma drog a lidí, kteří je užívají rizikově, žijí na ulici a tak podobně," vysvětluje muž, který velkou část profesního života usiluje o to, aby společnost byla ochotna vnímat drogovou závislost i jinak než jako esenciální zlo.
Pešek mluví o "kultivaci soucitu", díky terapeutickému vzdělání v jungiánské psychoanalýze se snaží najít příčiny závislosti, které bývají hluboko v duši. "Někdy říkáme, že opakem závislosti není střízlivost, ale schopnost být ostatním nablízku a udržovat zdravé vztahy, ať už rodinné, partnerské, přátelské, nebo jiné," objasňuje.
Vyšli nám vstříc
Album Sanitas Animae, což latinsky znamená zdraví duše, je šestihodinovou hudební sondou ohledávající spíš tvrdší a kytarové polohy současné české alternativy. Vznikala bez žánrového vymezení, výběr zúčastněných muzikantů nicméně odráží okruh přátel obou dramaturgů, na něž se organicky nabalovali další.
Bez nároku na honorář přispěly kapely Povodí Ohře, Květy, Kill the Dandies!, Please the Trees, písničkáři Vladimír Merta nebo Vlasta Třešňák a mnozí další. Figuruje zde také několik jmen ze zahraničí.
Vznik kompilace inicioval nástup pandemie, který zastihl český stát žalostně nepřipravený. "V prvních měsících jsme od státu nedostali jedinou roušku, prostě nic," krčí rameny Amrit Sen, podle nějž ze státních rezerv obdrželi 12 tisíc roušek až čtyři dny před koncem prvního nouzového stavu, tedy loni v květnu. Tak jako většina republiky si museli ochranný materiál šít a shánět po vlastní ose. "Pracoval jsem z domova a oslovoval výrobce a různé party po celé republice," vzpomíná Sen s úlevou, že mu mnozí z oslovených vyšli vstříc.
Aby omezili riziko osobního kontaktu, při výměně injekčních stříkaček závislým začali v Káčku vydávat nějaké navíc. K nim přidávali nově respirátory a spustili vlastní testování. "Nejdřív jsme měli ty čínské testy z kapilární krve, a dokonce jsme se zapojili do výzkumu. Dlouho a pečlivě jsme sbírali anonymní data, načež jsme zjistili, že výsledky těch testů jsou dost nepřesné," líčí Sen.
Lavinový efekt
Na kompilaci plánovali sehnat jen deset dvacet písní, dramaturgie se ale začala řídit principem sněhové koule. "Když se to rozjelo, byli jsme nadšení. Brzy přišlo překvapení, že to neustává, a pak jsme si začali lehce trhat vlasy," směje se Sen a přiznává, že vytvořili "monstrum", které je při šestihodinové stopáži téměř nemožné poslechnout od začátku do konce. "Jednou jsem to zkusil. Pustil jsem si to o víkendu, ale stejně jsem po dvou hodinách přepnul do periferního poslechu a u zbytku si četl, vařil, uklízel a četl."
Přestože na albu jsou písně od kapel Michael’s Uncle i Thanx, jejich zpěvákovi Senovi je z výběru nejbližší ta, na níž se podílel jen jako doprovodný vokalista. Jmenuje se Světluška a jejím autorem je Jan Kozák řečený Rauch, který v centru Sananim dělá kontaktního pracovníka.
"Honza říkal, že má jen báseň a dva kytarové nápady. Prý nic, co by stálo za zveřejnění," vypráví Sen, který v příběhu Světlušky sehrál roli samozvaného produkčního. Kolegovi dodal kuráž a domluvil nahrávání v domácím studiu svého spoluhráče, kytaristy a zpěváka Petra Stanka. V jeho žižkovském bytě na jedno sezení vznikla hravá lo-fi píseň, která muzikální nedokonalost vyvažuje nadšením a ryzostí.
Black metal a Pán prstenů
David Pešek nad favoritem přemýšlí déle. Nakonec jmenuje úvodní, atmosférickou kompozici. Za tajemným pseudonymem Crown of Asteria se skrývá umělkyně Meghan Woodová z amerického Michiganu. "Je to směs folku, rituální hudby, ambientu a black metalu. Pro naši kompilaci složila track inspirovaný antickým řeckým svitkem," vysvětluje.
Při popisování své nejoblíbenější skladby Pešek plynule přejde k další, tentokrát té poslední. "Vetus Supulcrum je další z mnoha uměleckých inkarnací nadaného Nizozemce Maurice de Jonga," představuje svého oblíbeného muzikanta, který hrává také black metal. Na kompilaci však přispěl songem Nocturnal Worship of Infernality Under The Pale Moonlight spadajícím do okrajového žánru dungeon synth, v němž se mísí estetika Pána prstenů, Dračího doupěte, maskáčového oblečení a run.
Jakkoliv to spojení může znít bizarně, dungeon synth duní i českou kotlinou, kde se mu věnují projekty jako MHOR, Dunkelbot nebo Garadrak. "Je to hudba pro lidi, kteří mají rádi deskovku Dungeons and Dragons a kapely typu Summoning," usmívá se Pešek v odkazu na rakouské blackmetalisty, kteří v textech citují autora Pána prstenů J. R. R. Tolkiena.
Příběhy s dobrým koncem
Romantické světy a mytologie syntezátorového black metalu mohou poskytnout příjemný azyl před realitou, se kterou se v Sananimu setkávají každý den. Pandemie změnila život i lidem v nejnižších patrech společnosti. Na otázku, zda klienti pocítili úbytek pracovních míst či brigád, se Amrit Sen tváří spíš rozpačitě.
"Ulice jsou prázdné, nejsou tu cizinci, takže se v centru nedá žebrat," rozhodí rukama a upozorňuje, že menší pohyb lidí ve městě znamená méně vajglů na zastávkách. A zavřené obchody zase méně příležitostí k drobným krádežím. "Ale to mluvím o lidech, kteří žijí na úplném okraji. Jejich zoufalství často odpovídá životním podmínkám, v nichž se ocitli. Samozřejmě máme i klienty, kteří normálně bydlí a pracují, dělají brigády nebo žijí na ubytovnách a v azylových centrech," upřesňuje.
V posledních měsících klientům začaly vycházet pozitivní testy na koronavirus. Člověk závislý na drogách a žijící na ulici přitom těžko covid vyleží doma a v izolaci vydrží jen těžko. "Do covidárií a speciálních hotelů jim ve spolupráci s terénními pracovníky a psychiatry vozíme substituční preparáty a léky. Museli by prodělávat absťáky na opiáty nebo na benzodiazepiny, což je velký problém. Zvlášť když tam nejsou zdravotníci," jmenuje Sen jeden z mnoha úkolů, které jim pandemie přihrála.
David Pešek dodává, že klienti se díky stabilizaci mohou soustředit na jiné věci než jak sehnat další dávku. "Často si najdou práci, energii věnují pozitivním změnám ve svých životech."
Kromě nových služeb smíchovskému Káčku přibyli také klienti, kterých běžně registrují přes 4000. Někteří přijdou jednou za rok, jiní několikrát týdně. "Začali k nám chodit lidé, kteří využívali terénní programy nebo centra, jež na rozdíl od nás kvůli pandemii zavřela. Policie teď navíc ‚vyčistila‘ okolí hlavního nádraží a Václaváku, takže se na Prahu 5 přesouvají noví lidé, kteří vlastně noví nejsou," vysvětluje Sen zvýšenou fluktuaci drogově závislých.
Sananim jim poskytuje všechny myslitelné druhy pomoci, od výměny injekčních stříkaček přes vzdělávací kurzy až po lékařskou a psychickou pomoc. V Káčku je také stále možné dát si čaj nebo sprchu, promluvit s psychologem, dočasně pozastavili pouze skupinové aktivity. Každodenní prací pomáhají drogově závislým minimalizovat rizika vůči sobě i okolí, v dlouhodobém plánu se snaží je nasměrovat do léčby a k návratu do běžného života.
"Týdně od nás do léčby odchází přibližně dva klienti. My je ale pouze podporujeme, informujeme a doprovázíme," vysvětluje Sen. Nástup do léčebny si každý musí vyřídit sám, v Káčku obstarají e-mailovou komunikaci nebo vystaví doporučení.
Drogám v ústrety
Dobrých konců viděl Amrit Sen mnoho a sám jeden prožil. Do české kulturní krajiny se zapsal jako zpěvák Michael’s Uncle. Hlučná kapela založená roku 1987 si nejdřív udělala jméno živočišnou a agresivní hudbou, precizními výkony i nesmlouvavým postojem ke komunistickému režimu. Následně je ale strhl proud bohémské dekadence porevolučních let.
"Pak přišly holky, taky flašky, kořky, to bylo dobrý / Ale pak do toho přišly drogy," rozpomínali se Michael’s Uncle na náhlou svobodu první poloviny 90. let. "Tak jsme si trochu pos*ali život," nezapomněli dodat v titulní písni alba Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev.
Nahráli ho roku 1995 bez Amrita Sena, který se tou dobou motal po narkomanských bytech a nic jiného ho nezajímalo. Vokály místo něj odzpíval a do kytar vizionářsky odrapoval Petr Stanko.
O svém drogovém životě mluvil Sen otevřeně, v posledních letech se ale rozhovorům na toto téma spíš vyhýbá. Má pocit, že už řekl dost. Jen při vydání kompilace udělal pár výjimek.
Vyrůstal v době, kdy "co nešlo do žíly, nebyla droga". V patnácti letech začal užívat opiáty, v sedmnácti přidal pervitin a bral do jednadvaceti. V té době založil rodinu a znatelně sešlápl brzdu, přesto se s drogami potýkal do 39 let. Na první léčbu nastoupil v roce 1993 a vydržel něco přes půl roku. "Krátkodobá terapie bez intenzivního doléčování mi nestačila. Myslel jsem si, že to mám jinak než ostatní," vysvětluje, proč to nevyšlo.
Když se do léčebny o deset let později vracel, dělal vše pro to, aby to bylo naposledy. Další užívání by nepřežil. Přišel o kapelu, život měl v troskách, narodil se mu syn a nechtěl ztratit i jeho. "Všechno jsem se snažil dělat víc než na 100 procent," popisuje své odhodlání. V komunitě strávil 23 měsíců, čtyři roky se doléčoval. "Terapeuti i klienti, s nimiž jsem se léčil, mi pomohli s životním restartem. Nevracel jsem se, začínal jsem od začátku," vzpomíná Sen s vděkem i pokorou.
Právě doléčování bývá pro mnoho klientů kritickou částí procesu. Někteří ho podcení, jiní se mu vyhnou. Už je nechrání zdi léčebny, fungují ve společnosti, dochází na terapie a postupně se vrací do života. Tématem už není abstinence, ale každodennost komplikovaná minulostí.
Ve vší opatrnosti
Amrit Sen se do Michael’s Uncle odvážil vrátit až po čtyřech letech, "a to se vší opatrností," zdůrazňuje. "Věděl jsem, že nemám na to hned po léčbě vlítnout do bigbítu," líčí pozvolný návrat k milované muzice. Do kapely znovu nastoupil za jasně stanovených pravidel a navzdory všem pochybnostem chemie mezi spoluhráči pracovala pořád skvěle. "Přátelství, společný feeling a drive, to všechno přežilo a zůstalo," usmívá se.
Životní souhra zafungovala i během posledního a beznadějně vyprodaného koncertu, který Michael’s Uncle odehráli ve strahovském klubu 007 předloni v listopadu. "Říkal jsem si, že čím jsme starší, už to takový nebude. Ale jako bys luskl prstem. Měl jsem pocit, že jsme spolu hráli naposledy předevčírem," popisuje pár zkoušek před návratem na pódium.
Amrit Sen od roku 2014 zpívá také v hardcorepunkové kapele Thanx, která se ale rovněž odebrala do hibernace. Loni na jaře chtěli ve studiu nahrát rozlučkové album, kromě covidu je ovšem zbrzdila autonehoda bubeníka. Nyní se natáčení nenápadně blíží. Album mají doprovodit tři poslední koncerty v Olomouci, Ostravě a Praze. "Ty kapely definitivně nezanikly, ‚jen‘ nehrají. Muzika mě provází stále a asi to tak zůstane, moji favoriti jsou ale dnes rodina a Káčko," shrnuje Amrit Sen.
Mám se moc fajn
Před nástupem do léčby nepracoval, než ale ztratil kontakt s realitou, prošel spoustou profesí a u některých vydržel i dlouhá léta. Živil se jako skladník, manipulační dělník, prodavač, rozléval drinky v rockovém klubu Kotelna, který vznikl krátce před revolucí v pražské ulici Na Poříčí. Jako DJ hrával v Bunkru, pořádal koncerty a vydával desky na své značce Rock Against Totality Records.
V novém životě zkoušel kdeco, osud ho ale přirozeně nasměroval k práci s drogově závislými. Postupně si dodělal školu, začal v pomocných službách, absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik a prošel organizacemi Magdaléna i Sananim, kde už zůstal. "Obě se staly součástí příběhu mého uzdravování a uzdravení, to se nezapomíná," vysvětluje.
"Mě sem přivedla náhoda," doplňuje stručně David Pešek, podle kterého však náhody neexistují. "Dotkl jsem se smysluplné práce, tak jsem u ní zůstal," říká.
Oba vloni prožívali hudbu především díky kompilaci Sanitas Animae. Ta mohla být protříbenější, počet písní je ale zřejmým důkazem chuti pomáhat. A možná stojí na začátku čehosi většího. "Mně by se to hrozně líbilo," usmívá se Pešek nad představou další kompilace, ideálně na vinylu. Na něco takového je ale brzy, a především chybí peníze. Záležet bude také na úspěchu aktuálního alba.
Na desce Sanitas Animae se jim podařilo skloubit své povolání s vášní pro hudbu. Nad otázkou, zda při práci nějak pomáhá vlastní drogová zkušenost, Amrit Sen dlouho přemýšlí. "Za nejdůležitější považuju jistotu, že se člověk může ze závislosti uzdravit a žít spokojený, šťastný život. Vyšlo to, a dá-li Pánbůh, letos oslavím osmnáctý rok bez drog a chlastu. Mám se moc fajn," usmívá se.
