Gräfenhainichen – Letošní ročník Meltu má podtitul The Dirty Dozen podle dvanáctého ročníku – protože kdyby se to bralo podle pravdy, tak po dvou dnech a jednom slejváku, kvůli kterému nemohli vystoupit Moderat, je špinavců asi tak dvacet tisíc.
Dramaturg sobotní Converse Main Stage si zřejmě řekl: Dám dohromady nejrůznější podoby toho, na co jsou lidé schopni tančit, a uvidím, jak to dopadne. Úvodní brooklynští Amazing Baby sice nebyli ani příliš úžasní, ani příliš taneční, spíš je zajímá britská kytarová scéna konce osmdesátek – ale pro dokreslení scény šéfované MGMT a Yeasayer to bohatě stačilo.
První škubání davu vyvolala až sólová kapela Erlanda Øye – The Whitest Boy Alive. Erland ji založil poté, co přesídlil z Norska do Berlína, a je to jedna ze skupin, která během let s Meltem srostla. Rok od roku se stěhují z menších pódií na větší a letos je poprvé pustili na hlavní.
Bude vám asi znít podezřele, když řeknu, že Nor hraje skvělé funky, ale je to nejblíž pravdě. V skromném obsazení kvartetu ovšem naprosto nemají zájem blížit se preciznosti (a sterilitě) žánru, kam to třeba táhnou Monkey Business. Erland všechno drží na úrovni loungeového easy-listeningu barové kapely.
Ani v improvizacích a instrumentálních pasáží se kapela nepouští do valení taneční funky hmoty, spíš všechny party destruují a se škodolibou záměrností, tak vlastně nutí všechny tanečníky vypadnout z rytmu a chvíli zůstat bezradně stát.
„Užívejte si - jde o to užívat si,“ volal Erland z pódia, a pak vyloupli jukeboxovou coververzi skladby Out of Space od Prodigy. Mohli by hrát na podnikovém večírku, Eurosongu, laciné svatbě nebo hlavním festivalovém pódiu a nikde by kupodivu nepůsobili nepatřičně.
Pravý opak platí o Animal Collective, které kamkoli byste šoupli, vždycky by platili za exoty. Tak i na Meltu: vpasovaní mezi The Whitest Boy Alive a francouzské poprockové Phoenix, které následovali a celý večer uzavřeli – s přehledem jako vždycky – Bloc Party.
Došlo k nádhernému střetu mezi publikem, které nechtělo nic než tančit, a představou, jež o tanci chovají Animal Collective. Jejich festivalové vystoupení se prakticky rovnalo podzimnímu koncertu v pražské Arše. Těžiště tvořily skladby z Merriweather Post Pavilion, snad jen naschvál v ještě indiánštějším provedení.
Byla bžunda sledovat publikum, jak chce tancovat – strašně moc chce – a trio koumáků za stolky s bílými ubrusy, jako kdyby se z nich stala hotelová obsluha, jim k tomu nabízí všechnu psychedelickou okrasu, ale ne a ne jim dát čitelný beat.
Nicméně tahle přetahovaná s davem Animal Collective vyšla. A všechny germánsky blond Nšo-Či s čelenkami jim to sežvejkaly jako pemmikan.
| Čtěte také: Hedonistickému chaosu na Meltu vévodí ženy Fever Ray se kolébá na hladině nespavosti Animal Collective zní jako současnost v zip filu |
Kontrastu vystavili pořadatelé i Fever Ray, když její zádušní meditace pustili na Gemini Stage hned po rozjetých newyorských dance-punkových !!!, kteří by vás byli schopni nafouknout héliem jako balónek a vypustit k obloze.
Nasadit po nich severskou urbanistickou mši znamenalo, že Karin Dreijer musela první třetinu svého setu tahat všechny zpátky dolů k zemi a pak zase do jiných sfér. Když mezi kapely, které musíte jenom poslouchat, zasadíte jednu taneční, vždycky to rozsvítí. Blbý ale je, že opačně to neplatí.
Koncert Fever Ray by se dal popsat vizualitou jejich scény, kterou zaplnily střídavě blikající pokojové lampy, před nimiž stála Karin a čtveřice hudebníků. Sice byli nasvícení, ale nebyli v těch kostýmech z Alenky za zrcadlem zřetelní.
Celá scéna - vizuálně precizní – se vlastně vědomě vzpírala pohledu. K Fever Ray musíte mít a jít zatraceně blízko, abyste dostali všechno, co se z jejího mixu šamanství a synthpopu dá vytáhnout.
Jenže Melt je v tomhle ohledu příliš velký Cirkus Berousek, který vás smýká od disca k discu a od Xboxu k soutěži s keckama Converse, než aby na něm vyznělo něco tak subtilního a maskovaného.
