Exkluzivně o U2: Jsou jako diamant, říká jejich stín

Pavel Turek
2. 12. 2007 20:25
Rozhovor s autorem knihy U2 o U2 Neilem McCormickem
Bono s autorem knihy U2 o U2 Neilem McCormickem
Bono s autorem knihy U2 o U2 Neilem McCormickem | Foto: Portál

Praha - Autor výpravné knihy U2 o U2, novinář Neil McCormick, je ten typ entuziastického vypravěče, který se rád poslouchá - a ví, že když mluví, tak dává přednášky.

Předního kritika a přispěvatele Daily Telegraphu, který se členy U2 chodil na stejnou střední školu, si Bono vybral poté, co si přečetl jeho knihu I Was Bono's Doppelganger.


O knize: U2 vyprávějí o U2 už i v češtině

McCormick v ní popisuje svoje hudební aspirace a ironicky líčí, jak si Bono splnil vše, po čem toužil on sám. V osobním kontaktu ale tenhle pán nepůsobí ani za mák zhrzeně. 

Proč jste se rozhodl právě pro formu "vlastními slovy" - bez vypravěče i narativního komentáře?
Nápad na knihu vzešel od U2. Hlavně Bono cítil, že je potřeba, aby existoval nějaký dokument o tom, jak pracují a o co usilují, měl pocit, že je neprávem napadán v mnoha interview. A můj koncept byl postavit to jen na  vyprávění. Věděl jsem, že když budu mít čtyři hlasy U2 plus managera Paula McGuinesse, podaří se mi narativní linku dostat.

Ono by to asi nebylo ani tak dobře prodejné...
Co si budeme povídat, pokud někdo sahá po knize o U2, chce znát jejich slova a ne nějaké kritické analýzy. Ale pořád je to moje struktura, jsem neviditelný vypravěč, který ty hlasy orchestruje. Vnáším tam napětí a kontrapunkty, zároveň jsem se snažil, aby vespod byl pořád přítomný humor. Přitom z toho velice jasně - teda doufám v to! - vyvstane, jaké to jsou osobnosti.

Obal knihy U2 o U2
Obal knihy U2 o U2 | Foto: Portál

Oni čtyři musí být na jednu stranu dost vyhranění, ale zároveň na mě U2 působí semknutě jako želvy ninja už proto, že nikdy neprošli personální obměnou.
Jsou to pořád naprosto stejní kluci, které jsem viděl hrát v tělocvičně u nás na škole,;  a už tehdy byla ta dynamika znát. Představuju si je jako diamant ve tvaru jehlanu. Bono je na špici, je iniciátor, plný entusiasmu, hnací síla, ale také netrpělivý. Velice netrpělivý, chce se stále pohybovat vpřed a tím vše žene. Táhne je.

Zato Edge...
...je velmi klidný a posedlý detaily, hudební génius U2, on dokáže dát Bonovým nápadům tvar. Pravě pouto mezi nimi je kreativní silou U2.

Larry?
Ten tvoří základnu, která všechno drží pohromadě. Pochopitelně je to funkce bubeníka na pódiu, ale odráží se to i v chodu kapely. Je něco jako morální a etický pilíř, klade na sebe i na ostatní spoustu nároků, ručí za to, že se kapela nevychýlí tím či oním směrem.

Foto: ČTK

A Adam...
... má hned dvě funkce. Představuje divoký element, hudebně je nejméně školený. Adam nehraje jako normální basák, vymýšlí si a zkouší, tím pádem nutí Edge přizpůsobovat kytaru jeho base. Na lidské bázi je velice klidný gentleman, který ručí za to, že kapela spolu vyjde. On urovnává spory a působí jako socializační prvek.

Daly by se v kariéře U2 vystopovat milníky a klíčové okamžiky, které nesouvisí s  alby?
Podle mě první klíčový okamžik byla Edgeova investice do echo efektu - to osvobodilo jeho hru na kytaru, vymanilo ho to z pozice průměrného kytaristy punkové kapely a otevřel se mu celý vesmír. Dokázal echo využít tak jako nikdo jiný v historii! Když ho vidíte naživo, někdy máte až pocit, že tu hrají tři nebo čtyři kytaristi najednou. Hraje v harmoniích, jemně ťuká do strun a zní to jako bouře.

A úplně nehudební?
Moment, kdy se pro svět stali něčím víc, než jen obyčejnou rockovou kapelou, byl Live Aid v roce 1985. Přispěla k tomu náhoda. V publiku měli hodně fanoušků z Irska, ale pořád to nebyla nijak výrazně populární kapela, proto taky hráli brzo odpoledne. Bono měl velkou chuť vyrazit a dotknout se publika, navázat s ním kontakt, jenže to bylo poprvé, co U2 hráli na stadionu. Takže mu trvalo věky, než se dostal k prvním řadám - a než to celé uběhnul, jejich set skončil a kapela nezahrála podle plánu ani hit Pride (In The Name Of Love). Jen sedm minut improvizovali, koukali na sebe, nevěděli, co se děje a najednou byl konec.

Neil McCormick v době začátků U2
Neil McCormick v době začátků U2 | Foto: Portál

To vypadá spíš na fiasko.
Pochopitelně se kvůli tomu hodně pohádali, jenže z té události se stal symbol Live Aid - toho, jak někdo usiluje o spojení. A dalo to jasnou informaci, jací jsou U2. Všichni Bonovi pěkně zatopili, ale Adam na to řekl, že věřil jeho instinktu: věřil, že jako frontman dokázal porozumět té chvíli a uchopit ji. 

Jako kritik sledujete hudební scénu dlouho, jaké změny pokládáte za charakteristické pro dnešek?
Hodně mě překvapuje, že jsme v 21. století a aktuální hitparády znějí stejně jako před 20 lety. Narodil jsem se v roce 1961 a punk rock byla moje chvíle, v té době jsem si myslel, že za pár let budeme poslouchat nějakou vesmírnou hudbu - a to se nestalo. Pořád to zní, jako rock'n'roll. Na začátku devadesátých let jsi měl hip-hop, ambient...

... a rave.
To znělo jako nakročení někam, ale pak přišla Nirvana, Oasis a britpop.

Tím pádem se poprvé v dějinách populární hudby setkáváme s tím, že naprosto mizí prvek generačního konfliktu.  
V prvních letech rock'n'rollu to bylo výhradně o generačním vymezení a někteří lidé stále ještě cítí nostalgii po myšlence, že hudba je záležitost mládí a má být postavená v opozici vůči stáří. A vlastně na člověku, který napsal: "Doufám, že umřu dřív, než zestárnu." 

Foto: Reuters

Jenže Petu Townsendovi je dvaašedesát.
Ano - a pořád hraje  My Generation, jeho generace pořád poslouchá hudbu a dnešní generace dělá hudbu, která zní jako šedesátá léta. Musíme si uvědomit, že hudba je pro celý život. Není generačně vymezená, to byl jen záchvěv v padesátých a šedesátých, možná sedmdesátých letech. Dnes je evidentní, že hudba je pro každého.

A hlavně díky internetu a rozdrobenosti mediálních kanálů už nikdy nenastane tak masivní vlna, jako byl punk. Dochází k rozkouskování publika -  tudíž radikálové mluví už pouze a výhradně k podobně naladěným k skupinám publika. Omnikulturní éra skončila.

Takže budete i v opozici vůči hudebníkům, kteří se vztekají, že si lidé stahují jejich desky.
Chápu je. Otázka copyrightu je v centru hudebního diskurzu. Musíme najít nové mechanismy, jak odměnit tvůrce za jejich kreativitu. Jsme v období experimentů. Kupříkladu Radiohead požádali publikum, aby samo ohodnotilo jejich album a výsledek byl velkým zklamáním. Téměř dvě třetiny lidí lidí nezaplatily nic, ani penny. To je jasný signál, že když někdo může mít něco zadarmo, vezme si to.

Je to konec současné podoby nahrávacího průmyslu?
Mně osobně nebude vadit, když se z hudby znovu stane hobby. Lidé se bojí o budoucnost hudby, jenže de facto se bojí o budoucnost hudebního průmyslu, který pouhých sto let profituje na technologiích. Teď máme digitální éru a slyšíme pláč, že hudba prodělává. Není to pravda, prodeje alb klesají, ale nebývalý boom zažívají koncerty. Každopádně, jisté je to, že umění a hudba, na kterém záleží nejvíc, tedy umění od lidí, kteří potřebují tvořit, tu bude vždycky.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Fotbalový Liberec prodloužil smlouvu s kapitánem Mikulou

Fotbalový Liberec si pojistil služby kapitána Jana Mikuly. Osmadvacetiletý defenzivní univerzál prodloužil se severočeským ligovým klubem smlouvu o další dvě sezony. Slovan o tom informoval na svém webu.

"V Liberci jsem od začátku roku 2017, za tu dobu jsem si zde zvykl a jsem tady spokojený. Je tu dobrý kolektiv a já budu rád dál jeho součástí," uvedl Mikula.

"Miky je součástí Slovanu už pár roků a je dobře, že zůstává. Je to charakterově výborný kluk, který má zkušenosti a je poctivým fotbalistou. Je velmi zodpovědný v defenzivní práci, ale umí i zaútočit. Je také skvělým týmovým hráčem. Jeho další nespornou výhodou je univerzálnost. V defenzivě umí zahrát více postů, když nás tlačí bota při zranění některých hráčů," doplnil liberecký kouč Pavel Hoftych.

Mikula má na kontě 135 ligových startů a čtyři vstřelené branky. Nejvyšší soutěž hrál vedle Liberce také za Slavii Praha a Jihlavu.

Další zprávy