Jeho úterní zastávka v pražské O2 areně byla jedním ze 300 posledních veřejných show, s nimiž se na turné nazvaném Farewell Yellow Brick Road jedna z největších světových hvězd loučí s padesátiletou koncertní kariérou.
Byl to koncert překvapivě krotký, vzdálený exhibicionistickým hříčkám a ironicky megalomanským gestům z minulých let. Vkusná scéna se zadní projekcí soustřeďovala pozornost na klavír a na toho, kdo na něj hraje. Pár očekávaných převleků, obligátní růžové kalhoty, několikery brýle. Zdálo se, že zpěvák špatně chodí.
Pražské vystoupení přineslo jedno překvapení. Setlist byl sice většinou stejný jako na Eltonových ostatních letošních koncertech, avšak v polovině do něj zpěvák navíc přidal baladu Sorry Seems To Be The Hardest Word z roku 1976, kterou na turné uvádí teprve od začátku měsíce.
Tedy základních 23 skladeb a dva přídavky. Proti ostatním show se objevila ještě jedna drobnost: uprostřed rychle ubíhajícího dvouapůlhodinového koncertu Elton John ku prospěchu věci přehodil pořadí balad Believe a Daniel.
Písně zlatého fondu
Stejně jako na předchozím pražském vystoupení, které se na stejném místě uskutečnilo v listopadu 2016, byl večer volně rozdělen na tři bloky. První, v němž dominovaly skladby z prvních desek, až překvapivě ukazoval, že Elton John ve věku mezi dvaceti a třiceti lety nebyl zase tak velký "popíkář", za kterého jej považovali ortodoxní rockeři - měl co říct i tehdejšímu ambicióznímu žánru prog rock.
Druhou část programu tvořily vyhlášené balady a známá instrumentálka Funeral For A Friend. Nemohla chybět ani Candle In The Wind, avšak Elton John nevolil její slavnou verzi, věnovanou anglické princezně Dianě, ale tu původní, která pojednává o americké herečce Marilyn Monroe.
A pak přišlo finále složené z největších hitů, silně inspirované kořeny moderní populární hudby, hlavně rokenrolem. Sad Songs, Crocodile Rock nebo The Bitch Is Back, to jsou písně zlatého fondu světové populární hudby, které po celém světě zvedají posluchače ze sedadel.
Přídavek byl jasný - Your Song neboli Angorská kočka, jak se této romantické písni u nás odjakživa říkalo podle výborné verze Karla Gotta, a závěrečná Goodbye Yellow Brick Road. Ta rezonovala ducha loučení, obsaženého jak v názvu aktuálního turné, tak v celkové atmosféře koncertu.
Čtvrtinu programu tvořily písně právě ze stejnojmenného alba Goodbye Yellow Brick Road, vydaného roku 1973. Naopak z diskotékového období začátku 80. let minulého století zaznělo jen I'm Still Standing - hodně se lišilo od zbytku programu - a I Guess That's Why They Call It The Blues, obě z alba Too Low For Zero, vydaného roku 1983.
Nejnovější písní bylo Believe z roku 1995, k němuž zpěvák připojil silně emocionální komentář o tom, jak tehdy v době, kdy byl úplně na dně, našel smysl života v založení nadace pro boj s AIDS.
Naopak nejstarší položkou večera byl excelentně provedený Border Song, který se roku 1970 stal Eltonovou první písní, jež se umístila v žebříčcích.
Soustředěn na klavír
Ve dvaasedmdesáti už každý má pěvecký vrchol za sebou a trochu se to projevilo také na výkonu Eltona Johna.
Kdysi nádherně klenuté melodie zpěvák spíš vykřikoval, než by se s nimi mazlil, což se projevilo například v parádním čísle Don’t Let The Sun Go Down On Me. Paradoxně mu to dalo lehce neurvalý rockový akcent.
Co chybělo na zpěvu, nahradil Elton John jako klavírista. Dalo by se říct "pojízdný klavírista", protože s praktikáblem, na němž bylo umístěno křídlo, se pohyboval po celé scéně.
Pravidelní návštěvníci jeho koncertů vědí, že Elton si v programu vždy najde prostor, aby se pochlubil brilantní hráčskou technikou. Aby zbytečně nerozhodil publikum toužící po největších hitech, obvykle volí méně známé skladby ze začátku kariéry - tentokrát to byly Indian Sunset a Levon, obě z alba Madman Across The Water vydaného roku 1971. A obě byly největším zážitkem letošního koncertu.
Eltonův rok pokračuje
Angličan tentokrát přijel se šestičlennou doprovodnou kapelou, v níž byli kromě bubeníka dva hráči na různé rytmické nástroje. Protože také klavír, od nějž se hvězda večera zvedla jen při děkovačce, je úderný strunný nástroj blízký bicím, soubor disponoval mohutnou rytmickou energií, která zvláště rychlejší skladby hnala vpřed.
Hvězdou mezi doprovodnými muzikanty byl dlouholetý Eltonův spoluhráč, jednasedmdesátiletý perkusista Ray Cooper, který dovedl upoutat pozornost svou tváří přísného anglického profesora a muzikantskými kousky.
Elton John
O2 arena, Praha, 7. května
Zastínil tím i Matta Bissonettea, basistu považovaného za jednu z největších světových osobností, jinak také bratra slavnějšího bubeníka Gregga.
Bylo to důstojné loučení, Eltonův rok ale běží dál. Už 30. května se v českých kinech objeví životopisný film o Eltonu Johnovi nazvaný Rocketman s Taronem Egertonem v hlavní roli. Bude stejně úspěšný jako nedávná Bohemian Rhapsody o jeho blízkém příteli Freddiem Mercurym?
