Lublaň (od našeho zpravodaje) - Tradičně se ve slovinské metropoli dařilo squaterům, a přestože jeden z největších squatů Tovarna Rog už nefunguje, město v srdci stále ukrývá velké autonomní kulturní centrum. Jmenuje se Metelkova mesto, od roku 1993 sídlí v bývalých kasárnách. Se skulpturami ze starých kol nebo motorů připomíná betonovou zahradu a představuje útočiště pro nejrůznější subkultury nebo LGBTQ+ aktivisty. V roce 2005 byla Metelkova prohlášena za národní kulturní památku a stát dnes spolufinancuje některé místní projekty, což oblast chrání před demolicí.
Metelkova se rozprostírá v sedmi budovách, kde jsou dnes hudební kluby. Ty se minulý měsíc staly dějištěm hudebního festivalu Ment. Ožila jím celá Lublaň, včetně koncertních sálů v Kinu Šiška nebo majestátním kongresovém centru Cankarjev dom, které v duchu socialistického modernismu navrhl architekt Edvard Ravnikar. Město se proměnilo v tavící kotel nejnovějších zvuků nejenom ze střední a východní Evropy, kde se setkával angažovaný rap v ukrajinštině s folkem a balkánským hyperpopem.
Lokální sebevědomí
Je paradox, že na Mentu se střetává nezávislá kultura DIY neboli "udělej si sám" s tou "korporátní". Lublaň si s tím ale umí poradit. Ment je showcaseový festival, což v hantýrce hudebního průmyslu znamená přehlídku kapel, které nejčastěji vysílají exportní kanceláře jednotlivých zemí, nebo je do programu prosadí jejich manažeři.
Na showcasy se sjíždějí lidé z branže od promotérů přes zástupce rozhlasových stanic a hudebních start-upů až po novináře. Uslyšíte tu výrazy jako speed networking nebo přednášky o tom, jak kapele nastartovat kariéru pomocí datové analytiky. Všemu tomuhle se ale lze jednoduše vyhnout, i když bez jedné dvou nevyžádaných vizitek v kapse asi nevyváznete.
Od prvního ročníku v roce 2015 si Ment vybudoval pověst výjimky na evropské showcaseové scéně. V týmu má lidi z Radia Študent i komunity okolo Metelkova mesto, program je pečlivě kurátorovaný, odolává tlakům exportních agentur, nebo je umí šetrně schovat do line-upu. "Každoročně se Ment snaží vybrat ty nejrelevantnější nové kapely a projekty," říká Jaša Bužinel z kurátorského týmu festivalu, moderátor Radia Študent a hudební novinář. "Soudě podle předchozích ročníků můžu říct, že festival má dobrý smysl pro předpovídání trendů - nyní vládne generace Z s trapem a popem a je na co se těšit."
Samozřejmě to neznamená, že na Mentu člověk nenarazí také na hudbu, která je přehnaně ambiciózní a zároveň prázdná. Dobrá zpráva ale zní: lze to poznat už z prvních basových tónů a okamžitě vyrazit jinam.
Ment se od konkurence liší především tím, že není uzavřený lidem mimo hudební průmysl a koncerty navštěvují zástupy posluchačů nejenom ze Slovinska, ale také sousedních zemí. To byl případ vystoupení Yves Tumor v Kině Šiška, dalším z lublaňských center nezávislé kultury.
Yves Tumor, kteří se vnímají nebinárně a oslovují jako oni, byli jedním z největších jmen letošního ročníku. Vystoupili ve vybaveném sále v prvním patře. Od roku 2010 účinkovali pod pseudonymy jako Shanti nebo Teams, spolupracovali s raperkou Mykki Blanco a dalšími jmény z experimentální elektronické scény.
Na poslední desce Heaven To a Tortured Mind se od agresivních hlukových vystoupeních posunuli k rockové okázalosti a stylizovali do jakéhosi rockového ďábla z blízké budoucnosti, říznutého kulturami glam, queer a BDSM. Co ale na albu zní podvratně, na pódiu připomíná spíš parodii. Yves Tumor s kapelou celý koncert v Lublani zpívají na playback, tváří se unaveně a jen kytarista se při akrobatických kytarových sólech zbytečně předvádí. Výsledkem je spíš přehlídka rockových klišé.
Nedá se to srovnat s energií raperky a tanečnice Sahareyi, která dokonale ovládne publikum a mluví se o ní jako o největší naději. Její rap je skutečně globální: rodina má syrské kořeny, dlouho žila v Chorvatsku. V několika jazycích včetně angličtiny líčí zkušenost migrantky. Chvílemi se veze na vlně houpavého oldschoolového rapu jako v hitu Take Some Time a připomíná britskou raperku Little Simz, v písni Other Side však dělá odlehčený funk a frázuje jako Cardi B.
Překvapením večera je, když se po půlnoci - několik hodin po svém vystoupení - Sahareya objeví jako host českého elektronického hudebníka Václava Pelouška, jenž užívá přezdívku Toyota Vangelis. Inspiraci nachází v kýčovitém normalizačním popu, ale také v nejsoučasnějším hyperpopu stavícím na přehánění, absurditě a uměle znějících syntezátorech. Hlas si upravuje efektem auto-tune a ovládá ho pomocí MIDI zařízení připevněného k mikrofonu - dá se to přirovnat ke hře na trumpetu, jen noty vyhrává na vlastní hlas a je to působivé.
Peloušek s raperkou spolupracoval na skladbě Stones In My Body. "Sahareyu jsem poznal před rokem přes slovinského DJe Gab198 ještě v době, kdy nevydala žádné singly," vysvětluje. "Dělá energický globální rap, trochu jako M.I.A. nebo Cartel Madras. To nás inspirovalo vymyslet hyperpopový hit, kde je rap se silným arabským vlivem, ale taky slokou v chorvatštině. Song vznikl během dvou krátkých nahrávacích sessions, snad nejrychleji, co jsem zažil. Ten talent a energie, kterou má, je tam dost slyšet," míní.
Peloušek, jenž spoluvlastní firmu Bastl Instruments a staví modulární syntezátory, do Lublaně jezdí pravidelně. Do kontaktu s místní scénou se dostal díky umělecké rezidenci a poznal kolektiv Nimaš Izbire, pořádající klubové akce. Záhy začali spolupracovat na lublaňském grafickém bienále a Peloušek jednou nahrávkou přispěl na kompilaci Nimaš Izbire.
Na otázku, jak by charakterizoval zdejší scénu, si Čech pomáhá příkladem DJe Gab198, motoru právě kolektivu Nimaš Izbire. "Hraje hudbu nasycenou internetovými vlivy jako hyperpop, drain nebo glitchcore a propojuje to s balkánskými mutacemi a remixy," vysvětluje hudebník, že to v klubech vytváří atmosféru se silnou místní identitou a přiznanou provinčností. "Ta lokální specifičnost klubového soundu a sebevědomost, když lidé tančí na gabber a zpívají u toho turbofolk, mi u nás trochu chybí," říká. Gabber je specifická odnož žánru hardcore.
Podle Pelouška scénu kultivuje a dodává jí na sebevědomí také festival Ment, jenž nechává balkánské a východoevropské umělce hrát v nejatraktivnějších časech - což v západní Evropě rozhodně není běžná praxe.
Opatrný optimismus
Na letošním ročníku byla cítit naděje a pořadatelé ji při otevíracím ceremoniálu směřovali k nové vládě. Dubnové parlamentní volby ve Slovinsku vyhrálo liberálně zelené Hnutí Svoboda, jehož předseda Robert Golob tak porazil dosavadního premiéra Janeze Janšu ze Slovinské demokratické strany, někdy přezdívaného "slovinský Orbán". Nový předseda vlády symbolizuje změnu i pro kulturu zdecimovanou pandemií.
"Jsem si tím stoprocentně jistý," potvrzuje hudební novinář Jaša Bužinel, který se zaměřuje na elektronickou muziku. "Část týmu nové ministryně kultury Asty Vrečko pochází z nezávislých hudebních kruhů a mají zkušenosti s alternativou. Velmi doufám, že se to projeví v podobě větší systematické podpory ze strany vlády a lepšího porozumění populární hudbě a klubové kultuře, která je výraznou součástí slovinské kultury jako celku," říká.
Další hudební novinář Luka T. Zagoričnik, který edituje hudební magazín Odzven a dříve byl dramaturgem Radia Študent, je o něco střízlivější. "Měli bychom být opatrně optimističtí," říká muž s více než dvacetiletou zkušeností v oboru. "Hudební průmysl na Slovinsku, jestli tomu tak vůbec můžeme ještě říkat, nejprve zdevastovala předchozí pravicová vláda a poté lockdowny během pandemie," vysvětluje, proč lidé od nové vlády čekají hodně. Včetně toho, že zlepší pracovní podmínky pro umělce dlouhodobě žijící v nejistotě ohledně svého zaměstnání a bez záruky pracovních poměrů. Cestou ke zlepšení by mohlo být transparentnější a efektivnější spolufinancování kultury včetně hudby.
"V tak malé zemi jako Slovinsku je underground provázaný s mainstreamem a vzájemně se ovlivňují. Blíží se velmi nejistý podzim, a proto je dialog s vládou a její kroky ještě potřebnější než dřív. Nicméně osobně se nebojím, protože naše undergroundová scéna, kde leží veškerá umělecká svoboda, byla vždycky tvrdohlavá a odolná," říká Luka T. Zagoričnik.
Důkazů svéhlavé tvorby ze Slovinska bylo na festivalu Ment dostatečně. Jedním z předních jmen dnešní undergroundové scény se stalo folkové trio Širom, které tvoří Samo Kutin, Ana Kravanja a Iztok Koren. Svou hudbu popisují jako "imaginární folk" nebo "folk z paralelního univerza" - nejsou sice etnomuzikologové, ani však nepoužívají folk jako "cool" prvek, na který lákají západní publikum. Na Mentu představili své boční projekty: Kutin s Kravanjou jako duo a Koren samostatně.
Multiinstrumentalista a kytarista Iztok Koren má smysl pro intenzivní emoce a umí je vytvořit s minimem prostředků. Vedle Širom hraje v post-rockové kapele ŠKM Banda a noise-industrálním projektu Hexen Brutal. Nedávno vydal sólové album Lonely Hymns and Pillars of Emptiness u londýnského labelu Takuroku, spojeného s prostorem pro experimentální hudbu Café Oto v anglické metropoli.
Při vystoupení na Mentu střídal Koren kytaru s banjem nebo podomácku vyrobeným strunným nástrojem, napětí budoval repetitivními dlouhými tóny a plochy dotvářel terénními nahrávkami. V jeho hudbě je cítit inspirace americkým kytarovým primitivismem, který osvěžil tradiční blues z delty Mississippi postupy evropské avantgardy. Něco podobného je cítit ve stylu Iztoka Korena, jen jeho tvorba čerpá emoční hloubku z řeky Mura protékající Slovinskem.
Jeho koncert patří vedle vystoupení divokého projektu Lenhart Tapes z Bělehradu k zážitkům, které se vryjí do paměti. Vladimir Lenhart hraje z walkmanů a manipuluje s kazetami: jednou to připomíná deformovaný turbofolk, jindy slyšíme muslimské náboženské zpěvy nebo podivné zvířecí dialogy. Naživo ho doprovází zpěvačka interpretující balkánské lidovky.
Celé to vypadá jako scéna z filmu Emira Kusturicy, jen se na něj díváte pozpátku a na televizi s rozladěnými barvami. Je to matoucí, zábavné, paradoxní i vzrušující - jako celý festival Ment.
