Rozhovor - O tom, že hudba a obraz patří k sobě, bude už počtvrté přesvědčovat festival Lunchmeat, který znovu propojí zajímavé zástupce současné progresivní elektronické hudby s inovativními vizualisty. Letos se festival přestěhoval z tradiční smíchovské Meetfactory do bývalého kina Veletrhy v podzemních prostorách Veletržního paláce přímo v centru Prahy a svůj program soustředil do jediného dne, kterým je pátek 26. dubna.
Hlavním tahákem koncertního večera je anglický hudebník Chris Clark, stálice inteligentní taneční hudby a dlouholetý reprezentant labelu Warp. Jeho koncert doplní svou „site-specific" instalací uznávané turecké vizuální studio NOHlab, držitelé ocenění mimo jiné i z festivalu Ars Electronica. Ke slyšení ale bude i jedna z nejoriginálnějších postav současné bass music Fantastic Mr. Fox či ruský objev Long Arm. Na druhém pódiu se přestaví středoevropští beatoví konstruktéři Karaoke Tundra, FNTM, Stratasoul či Illex Aside.
Chris Clark debutoval v roce 2001 albem Clarence Park nazvaném podle parku ve svém domovském městě St Albans v anglickém Hertfordshire. Následné desky Empty Bones of You a Body Riddle uvedly agresivnější podobu jeho elektronické hudby vycházející z anglického bleep techna přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale i hip hopu či metalu. Chladné defektní beaty, samplové smyčky a riffy zvláštně efektovaných syntezátorů na desce Turning Dragon z roku 2008 stvrdili Clarkovo postavení jako jednoho z nejinovativnějších producentů současné elektronické hudby.
Loňská Clarkova deska Iradelphic nicméně hudebníka poslala do poněkud nečekaných vod elektronického písničkářství a na jeho dosud striktně sólových nahrávkách se objevili i hosté jako třeba Martina Topley-Bird známá z raných Trickyho desek. Pro hudebníka, jehož tvorba až doposud zněla jako záznamy sexu porouchaných robotů, to byl překvapivý krok, který ale - jak sám vysvětluje v našem rozhovoru - jen organicky navazuje na to, jak hudbu vlastně vždycky dělal.
Aktuálně.cz: Byl jsem docela překvapený, když jsi v jednom rozhovoru prohlásil, že hudební žánry, které tě formovaly, byly hip hop, rave a metal. Vlastně to ale docela sedí, hlavně na tvoje raná alba. Čím přesně tě tak ovlivnil metal?
Clark: Nebyl jsem úplně ten největší metalák, ale miloval jsem Panteru, Slayer a Cannibal Corpse, což jsou kapely, které mi dodnes připadají fascinující. Miluji energii metalu, bicí na deskách Cannibal Corpse jsou úžasný, stejně jako názvy jejich tracků. Ale tyhle věci jsem vždycky poslouchal společně s hip hopem nebo taneční hudbou. Přijde mi, že na světě je příliš mnoho hudby na to, abychom se zavírali v jednom žánru a odmítali poslouchat cokoliv jiného. Navíc metalisti vždycky nosili ty nejdementnější bundy a celkově se oblékali jako idioti. Ale vycházel jsem s nimi vždycky dobře.
A.cz: Vydáváš svoje věci na Warp Records, což je samozřejmě zásadní label pro vývoj elektronické hudby posledních dvaceti let? Necítil jsi zodpovědnost, když ses jim upsal?
Už je to fakt dlouho a tehdy jsem byl mladý a věci jsem nebral tak vážně. Prostě jsem to vzal jako hotovou věc a řekl si: „No tak, sakra, mám tady nějakou práci, tak se do ní pustím."
A.cz: V nulté dekádě Warp otevřel svoje brány i kytarovým kapelám jako Maximo Park, !!!, Grizzly Bear. Jak jsi tuhle celkem radikální změnu vydavatelské politiky vnímal ty?
Miluji Grizzly Bear. Jejich basák toho ví hodně o produkování a nahrávání desek. Přemýšlel jsem o tom, že bych ho oslovil, aby nahrál moji hru na klavír. Pořád ještě používá klasické pásky a má přístup do hodně zajímavých míst, kde se dá nahrávat hudba. Nicméně jsem se ještě neodhodlal k tomu, abych ho oslovil, ale možná to jednoho krásného dne udělám. Ale abych se vrátil k té otázce - Warp se prostě pořád vyvíjí. Chápu, že pro puristy elektronické hudby to byl docela znepokojující tah, ale to mi třeba přijde úsměvné.
A.cz: Co říkáš na současnou popularitu taneční hudby za oceánem?
Nenávidím tyhle Deadmause a další Američany. Ve vší úctě, ale hudba, kterou dělají je otřesná. Celá tahle komerční scéna je zatraceně divná a to, co se tam děje, jde úplně mimo mě a nechci s tím mít nic společného.
A.cz: Tvoje poslední deska Iradelphic byla ve znamení celkem radikálního otočení kormidla směrem k akustickým nástrojům a vokalistům, což je něco, co bych si ještě před několika lety se jménem Clark nikdy nespojil. Nechci se okatě ptát, proč taková drastická změna, spíše mě zajímá, jaké na to byly reakce lidí, kteří se kolem tebe pohybují?
Samozřejmě si s mými blízkými kamarády povídám o své hudbě, ale pro lidi, kteří mě zblízka pozorují delší dobu, to zase tak dramatická změna nebyla. Není pravda, že bych najednou objevil klavír a další „opravdové" nástroje. Ve své hudbě používám klavír už patnáct let, je slyšet v první skladbě mého prvního alba Clarence Park. A spoustu materiálu z Turning Dragon jsem napsal s kytarou v ruce.
A.cz: Svoje desky sis vždycky celé kompletně dělal sám, tentokrát má ale na Iradelphic hosty jako je třeba zpěvačka Martina Topley-Bird. Jak moc zásadní pro tebe bylo, že sis nechal vpustit někoho dalšího do své hudby?
Byla to pro mě velmi příjemná zkušenost a užíval jsem si to, že nejsem ve studiu sám. A určitě bych rád s nějakými vokalisty zase spolupracoval.
A.cz: Do Prahy přijíždíš jako hlavní hvězda festivalu Lunchmeat, který překračuje hranice mezi vizuální a hudební tvorbou. Jak moc je pro tebe důležitá vizuální složka vystoupení?
Je to určitě hodně důležitá věc. Dříve jsem na pódiu využíval vlastně jen laptop, teď sebou vozím mnohem víc nástrojů, takže je na co se dívat. Ale když se k tomu přidají distortované kyselinové vizuály, ze kterých se lidem rozteče mozek, o to líp.
A.cz: Tvoje vystoupení je koncipováno jako koncert, ne jako DJ set. Kolik z toho, co hraješ je improvizované?
Ty modulární části setu jsou vesměs všechny improvizované. I pro mě je to zábavnější a analogové nástroje prostě zní naživo skvěle. S nimi nikdy moc nevíš, co se stane v nejbližší chvíli, což je další hodně zábavná věc. Budu hrát i skladby z desek, ale obvykle v jiných verzích a upravené pro kluby.
A.cz: A co skladby z Iradelphic? Předpokládám, že klavír si sebou nevezeš?
To opravdu ne (smích). Mohl bych od pořadatelů chtít, aby mi sehnali Steinway (značka luxusního klavíru, pozn. red.), ale protože na poslední desce je klavír jen v jedné skladbě, asi by to ode mě bylo trochu hysterické.
