| Garbage - Not Your Kind Of People (STUNVOLUM) |
Pomalu už po dvaceti letech nastává čas na velký comeback alternativního rocku první poloviny devadesátých let. A než se nám objeví první opravdu úspěšná neo-grunge kapela, užijeme si nepochybně několika návratů někdejších hrdinů. Protože ale z těch nejlepších přežila jen hrstka, budou to hlavně epigoni. První na řadě jsou Garbage, kteří před sedmi lety odporoučeli po neslavné desce Bleed Like Me i následné hitové kolekci. Zpěvačka Shirley Manson (ehm, žádný příbuzenský vztah s Marilynem) si musela nechat zajít sen o sólové desce (Geffen prý naznal, že je moc temná) a Butch Vig si mezitím vylepšoval cash flow produkcí posledních desek Green Day a Foo Fighters.
Spojovat Garbage s alternativním rockem devadesátých let je ošemetné, kapela ve vzpomínkách zní tvrději než ze samotných archivních desek. Navíc vždycky byli spíše popovou kapelou převlečenou do rockového hávu zkušenými producentskými triky Butche Viga. Když se ale rozjede první track z comebackové desky Not Your Kind of People, stejně vás překvapí, jak moc mají teď blízko k současnému pop-rockovému střednímu proudu. Úvodní Automatic System Heat nebo singl Blood Poppies opravdu zní jako písničky, které ve své laboratoři píše Dr. Luke pro Avril Lavigne, Kelly Clarkson nebo Katy Perry. (Jen ty kytary jsou trochu hlasitější.)
Obviňovat Garbage z pokusu protlačit se do rádií popového formátu není úplně fér, jen se podívejte, jak industriální vložkou sabotovali hitovku I Hate Love. Sugar na druhou stranu by si rádiovou rotaci zasloužila, ale obávám se, že ani v Americe už nezbylo moc rádií, kteří by něco takového hráli. Druhá polovina desky je také agresivnější (Man On A Wire, Battle In Me) a Garbage si zároveň zachovávají svůj chladný zcizující sound. O budoucnosti kapely ale stejně nevíce řekne závěrečná skladba Beloved Freak, ve které se pětačtyřicetiletá Mansonová vyzpívává ze svého náctiletého vzteku. Devadesátková úzkost je pryč, mnohem děsivější zjištění je ale to, že slibovaná dospělost a zmoudření nikdy nepřišli.
| Marilyn Manson - Born Villain (Cooking Vinyl) |
Posledních několik let nebylo o americkém šok-rockerovi Marilynu Mansonovi příliš slyšet. Desky se moc neprodávaly a široko daleko žádní senátoři nebo představitelé církve, kteří by proti škůdci americké morálky vytáhli do spravedlivé války a pomohli mu tak trochu s propagací. Manson se dokonce rozešel s velkou nahrávací společností a své osmé album vydává na nezávislé značce (Cooking Vinyl), což by se také dalo interpretovat, že jeho éra je definitivně u konce. On sám to ale raději interpretuje jako nový začátek a mluví o šanci, kterou mu osud přichystal. „Když jsem začal natáčet album, rozhodl jsem se, že už nechci být tím, kým jsem byl," nechal se dokonce slyšet.
Hudebně je to zatím spíše zbožné přání, osmá deska Born Villain se nese v známých vodách industriálního glamu metal s jasným puncem konce devadesátých let. Přesto na ní Manson zní jako znovuzrozený a těžko si nevšimnou energie a vitality, kterou oplývá. Desce sedí tučný, agresivní zvuk, v textech cituje Shakespeara, Baudelaira i řecké mýty a daří se mu i žánrové veletoče od nestydatého glam rocku v Slo-Mo-Tion, přes bluesem nasáklou Lay Down Your Goddamn Arms až po chladnou elektroniku v Children of Cain, které ho vrací k jeho milovaným Nine Inch Nails.
Album uzavírá „balada" Breaking The Same Ground a povedená coververze You're So Vain s hostujícím Johnnym Deppem jako bonusem desky. Stařičkým hitíkem Carly Simon o sebestřednosti možná vzkazuje Manson posluchačům, že se pomalu učí pokoře. I díky ní natočil nejlepší album za hodně dlouhou dobu. Všimne si toho ale někdo i bez skandálů a šokujících klipů?
| Keane - Strangeland (Universal) |
Na romantický klavír bohužel nemá copyright Jiří Malásek, jinak by to asi museli Keane dávno zabalit. Na poslední desce Perfect Symmetry si zkusili experimentovat se synth-popem, ale spíše než řízená kariérní sebevražda to s odstupem vypadá jako PR manévr, který jim teď umožňuje ohlásit velkolepý návrat ke kořenům. A od prvních tónů nové desky Strangeland je jasné, že to rozhodně není výstup na cizí zemí, ale výlet po staré známé bezpečné krajině s rozněžnělým klavírem, stadionovými refrény a romantickými vzdechy.
Zpěvák Tom Chaplin by byl rád - když už ne Freddiem Mercurym - tak aspoň Brucem Springsteenem nebo Winem Buttlerem z Arcade Fire, místo toho ale spíše připomíná Gary Barlowa z Take That. Mnohem horší je ale zjištění, že deska nemá ani jeden opravdu velký hit ve stylu Somewhere Only We Know. A tak kromě temného momentu v Black Rain posluchače na desce asi nic nepřekvapí. Což je vlastně správně - Keane jsou kapela pro lidi, pro které jsou Coldplay už moc experimentální Se Strangeland nám nalévají čistého vína - ve válce o rádiový playlist míří do stejného teritoria jako Susan Boyle. A nutno dodat, že strategie vyšla, protože album vede už druhý týden albový žebříček ve Velké Británii.
