Pořadatelé nebyli narozdíl od proslulého barda a jeho kapely připraveni tak dokonale, a tak úvodní song Maggie's Farm, jež se poprvé objevil na desce Bringing It All Back Home před 40 lety, slyšela krátce po 20. hodině pouze ze dvou třetin zaplněná hala.

Stejně jako ostatní písně se nynější verze Maggie's Farm od té původní hodně liší, a to nejen tím, že v Praze autor nedržel kytaru, ale stoupnul si ke klávesám. Foukací harmonika a nezaměnitelný hlasový projev mu samozřejmě zůstaly. Skvěle sehraný i improvizující soubor složený ze dvou kytaristů, houslisty a hráčů na baskytaru a bicí dával skladbám správný říz. Vůbec nevadilo, když divák úplně nerozuměl textu, i samotná Dylanova muzika prostě funguje.

Po druhé písni Tell Me That It Isn't True fandové stojící pod pódiem vzdali pokusy o řádění jako na rockovém koncertě a nechali čtyřiašedesátiletého zpěváka v klobouku vyprávět jeden příběh za druhým. V hale zavládla komorní atmosféra, k níž přispěla i tmavě červená, citlivě nasvícená opona za pódiem a vkusné používání světelných efektů. Klubový náboj koncertu narušovaly jen bouřlivé ovace mezi skladbami a potlesky pro sólové výkony hudebníků. Vděčné publikum se dočkalo i takových hitů jako Lay, Lady, Lay, Summer Days či slavného popěvku Highway 61 Revisited. Na rozloučenou Dylan zahrál All Along the Watchtower a cestou do zákulisí ho provázel zasloužený děkovný potlesk sice ne zcela vyprodaného, avšak velmi slušně obsazeného hlediště Sazka Areny.

Dvě hodiny vydržel Dylan s Bandem hrát pro pražské obecenstvo a dokázal, že ještě má co říci. "Antipísničkářský" přístup ke komunikaci s publikem, kdy k němu během produkce nemluví a vyjadřuje se výhradně svými písněmi, nesedí každému, ale k Dylanovi již po desetiletí neodmyslitelně patří. Jestli je pro tento styl vystupování vhodná největší hala v republice, nechť posoudí každý sám.