Londýn, Praha - Londýnská olympiáda je aktuálně všude a postupně se dere i do hudebních žebříčků. Anglickou hudební tradicí prolnutý zahajovací ceremoniál, v jehož rámci zněly věci od The Who, přes Beatles, Sex Pistols, Davida Bowieho až současníky Tinie Tempaha nebo Fuck Buttons, ohromil natolik, že soundtrack k němu už je v několika zemích nejstahovanější položkou v multimediálním obchodě iTunes.
Na jedničku to dvojalbum nazvané Isles of Wonder: Music For the Opening Ceremony of the London 2012 Olympic Games dotáhlo v Británii, Francii, Belgii a Španělsku. V Americe se drží na páté pozici a globálně mu v iTunes patří osmé místo.
Deska v digitální podobě vyšla v okamžiku, kdy páteční zahajovací ceremoniál skončil. V průběhu páteční noci a soboty si jí koupilo na deset tisíc lidí, čímž se soundtrack stal třetím nejúspěšnějším digitálním albem minulého týdne v Británii. Fyzicky vyjde až poté, co olympiáda 12. srpna skončí.
První disk nedrží pohromadě
Dvojdisková nahrávka samotná je nicméně jen skromným výtažkem z celého ceremoniálu. Ten oslavoval britskou kulturu jako celek. Ve čtyřhodinové show nechyběl Shakespeare prezentovaný jeho současným popularizátorem Kennethem Branaghem, došlo i na Williama Blakea, Tolkiena, Flemminga, Rowlingovou. Boyle se snažil zahrnout vše důležité a prezentovat kulturní Británii jako bohatý celek složený z mnoha rozdílných fragmentů, což platí i o hudební složce.
Od základních kamenů britského rocku (The Who, Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin), k punku (Sex Pistols, The Clash), nové vlně (New Order), synthpopu (Eurythmics), rave horečce devadesátek (Prodigy, Underworld) až po britpop (Blur), z něj vycházející kytarovky (Arctic Monkeys) nebo grime (Dizzee Rascal, Tinie Tempah).
Ne že by skladby přímo kopírovali genezi britské hudby, prostě se ale v ceremoniálu objevili. Plus k nim ještě připočtěme kousky výrazných jednotlivců jako Bowie, Oldfield nebo Clapton. Všeobjímající průlet se nezastavil snad jen u heavy metalu.
Kompilace k "ostrovům zázraků" je však na prvním disku velmi stručná a nejednotná - od Boylova oblíbeného folk punkového písničkáře Franka Turnera skáče k chorální tradici, Londýnskému symfonickému orchestru vzpomínajícímu na Elgarova Nimroda, až po mladý grime Dizzieho Rascala či mainstreamem reinkarnovaný soul Emeli Sandé.
První polovina tak přesně symbolizuje to, čeho se všichni obávali, když Boyle začal odhalovat své megalomanské plány. Tedy že sbírka nebude držet pohromadě (což se však zahájení podařilo).
Soundtrack národa
Druhá, rámovaná songem Galvanize od Chemical Brothers, se zase nese na vlně taneční horečky a její naprostá většina pochází přímo od hudebních ředitelů ceremoniálu Underworld a drum'n'bassového producenta Lincolna Barretta známějšího pod pseudonymem High Contrast. Ten si kromě vlastní tvorby a remixů právě skladeb od Underworld pohrál i s hitem Where the Streets Have No Name od U2.
Poměrně vtipně pak v této společnosti působí synťákoví Pet Shop Boys a David Bowie se svými Heroes, jakožto nepřímý odkaz k někdejším ikonám tanečního parketu. Opačným směrem v čase a pohledem na cestu, kam britská elektronika došla, je grimová vsuvka od Wretche 32 a hypnotických hlukařů Fuck Buttons.
Rick Smith (polovina dua Underworld) si v bookletu přiloženém jako soubor pdf klade otázku, zda je možné vytvořit jakýsi soundtrack národa, když už jediné město je schopné dát světu natolik rozdílné hudebníky jako Edward Elgar a Fuck Buttons. Sám si odpovídá, že není, a proto se ve výběru hudebníků řídil srdcem a volil ty, jejichž zvuk v současné produkci stále rezonuje.
Zatím první olympijská kompilace je však jen dozvukem mnohem větší události, upomínkovým předmětem jedné show. I o digitální suvenýr je v olympijské horečce zájem, jakmile však bude oficiálně k dostání i záznam ceremoniálu, obsahově chudší hudební dvojdisk trochu ztratí svůj smysl (nikoliv ten ekonomický). O zájmu svědčí třeba i ilegální „čísla" z portálů typu Pirate Bay. Tam je o video zájem zhruba třicetinásobně vyšší. A nemyslím si, že by důvodem byla jeho prozatímní absence v iTunes.
