Barcelona – Ze středeční fotbalové euforie, kdy celé město řádilo v ulicích jak po osvobození, se vítězná nálada červenomodré metropole přenesla i na čtvrtek: zahajovací den festivalu Primavera Sound 09.
A jestliže noční pitky, dělobuchy odpalované z chodníků a vlajky klubu FC Barcelona vystrčené z oken jedoucích seatů a fiatů s sebou nesly i ten pozitivní fakt, že tu fandí muži i ženy, padesát na padesát, tudíž se rozmělňuje jakákoli agresivita, Primavera Sound 09 boří jiné ustálené klišé panující o hudebních fanoušcích.
V jakékoli odnoži současné hudby bylo až dosud vždycky přítomno alespoň drobátko ageismu. Vymezení se mladé generace proti předchozím, snaha buď ji svrhnout, nebo alespoň ztrapnit a usvědčit ji, že se mýlila. Nyní jsme se dostali do fáze, kdy to všechno přestává platit: scéna zrcadlená line-upem progresivního festivalu začíná ctít stáří a kromě vyhledávání nových jmen se soustředí na probouzení spících obrů.
Headlinery prvního čtvrtečního večera se totiž v absolutní většině staly kapely, které mají nejen kořeny, ale často i největší úspěchy zapuštěné v osmdesátých letech: My Bloody Valentine, Jesus Lizard, Yo La Tengo nebo dokonce The Vaselines.
Čtěte také:
Startuje Primavera. Festival těch, kdo mají rádi hudbu
The Horrors zahájili pomstu trendařů
Ale je to publikum a nové kapely citující jimi definovaný zvuk, které je znovu vytáhly z polozapomnění a donutily vrátit se znovu na stage. Jako kdyby jim řekli: „To nevadí, že nic novýho neděláte, kdo je zvědavej na ňáký revoluce, prostě přijďte a zahrajte to, co tenkrát. Bychom to taky chtěli vidět, i když jsme to nezažili.“
My Bloody Valentine přišli a přesně to udělali. Smetli bez lítosti tisícový dav pod hlavním Estrella Damm do chuchvalců naskládané skelné vaty. Nemluvě o pionýrech amerického undergroundu Jesus Lizard, kteří se po takřka desetileté pauze vrátili na scénu v původní sestavě a v Barceloně zahráli na pódiu spravovaném festivalem ATP.
Jakmile frontman David Yow vylezl ze zákulisí a prohlásil: „Vypněte ty kouřostroje, takový sračky tu nechci,“ bylo evidentní, kdo bude rozhodovat o příštích osudech publika shromážděného v malém údolí mezi industriální vyasfaltovanou plochou Parc del Fòrum a hladinou Středozemního moře.
Už během první skladby se rozběhem vypravil do publika a nechal se na vlnách rukou odnést daleko od pobřeží pódia: k velké nelibosti ochranky. O tu by se ale nemohl starat méně, a tak si to zkusil ještě jednou a ještě a ještě a ještě. S úsměvem hajzlíka, kterému prochází lumpárna.
David Yow se i po dvaadvaceti letech od založení Jesus Lizard stále projevuje jako nezkrocený predátor, jako dokola vítězící gladiátor, který ze sebe vydá absolutně všechno, a vy jen žasnete, jak moc toho je.
Jestli Jesus Lizard pojí s Nirvanou jeden dávný společný singl, pak skotští The Vaselines, kteří se v podvečer objevili na Rockdelux pódiu, by tu bez Nirvany nebyli vůbec. Popová kapela založená Eugenem Kellym a Frances McKee se stačila rozpadnout už v roce 1989 - tedy daleko dřív, než Kurt Cobain nahrál pro Johna Peela jejich dvě skladby, a dřív, než jejich Jesus Wants Me For a Sunbeam skončilo na MTV Unplugged koncertě Nirvany.
A teď tu stáli. Po dvaceti letech, na svém prvním open-air koncertě – a jako by nevěřili sami, co tu vlastně pohledávají, když si jejich úvodní Son of a Gun („tu skladbu od Nirvany“) začal zpívat tisícový dav.
Není divu, že v tomhle porouchaném a zkratovaném stroji času se nejvíc retro znějící kapelou čtvrtečního večera stali londýnské modelky The Horrors, kteří psychedelický shoegaze zkrvavili víc než My Bloody Valentine. Jejich setu navíc paradoxně prospělo, že se zpěvák Faris Badwan valnou část koncertu neslyšel a nechal se tím vztekem vést skrz skladby z nového alba Primary Colours. Tudíž byl dojem chycení ve sklepě bez oken – jen s jámou a kyvadlem – dokonalý.
Absolutním překvapením večera se ale stali cukroví Phoenix z Versailles – kapela, která to přes veškeré fedrování duem Justice dotáhla zatím jen na kompars ve filmu Marie Antoinetta. Phoenix ovšem pochopili svůj nezáviděníhodný status popařů uprostřed festivalu experimentátorů a alternativy a rozhodli se svoje skladby hrát, jako kdyby nebyli slušní kluci z turistické destinace, ale nasraní pankáči z Austinu v Texasu.
Klávesák střídavě obsluhoval i druhé bicí – což jejich obchůdkové melodie sunulo k brutalitě, vůči níž už se musíte vymezit. Zpěvák Thomas Mars si – ve srovnání s Davidem Yowem – nesměle vyrážel do publika. Jako kdyby jej někdo postavil do čela drsné kapely, ale už ho nenaučil drsná gesta.
I když skončil teprve první den Primavery, už teď je z jeho skladby zřejmé, jak moc se v hudbě za posledních deset let změnilo. A změnilo se především to, že se pořád něco nemusí měnit.
