Recenze - Pokud jste někdy zahlíželi na trendy, pokud jste se štítili jakékoli kapely, kolem které se zvířil hype, nyní nastal čas přiznat si, že jste se mýlili.
The Horrors, kteří před dvěma lety vylétli s albem Strange House, se na britských ostrovech stali okamžitě tou nejvíc „hot" věcí. Daleko víc než dvouminutovými, primitivními post-punkovými tracky a la Birthday Party fascinovali The Horrors svým zjevem.
Stačí si prohlédnout jakoukoli fotku z období Strange House a je evidentní, že pětice The Horrors by mohla dělat reklamu hned na celé kombo produktů: od strečových upnutých džínů přes extra strong řadu vlasového stylingu až po Perwoll Black Magic.
K tomu si přihoďte zájem lidí jako Chris Cunnigham, který pro kapelu natočil klip Sheena Is a Parasite. Nick Zinner z Yeah Yeah Yeahs a Jim Sclavunos (Bad Seeds, Grinderman) zase měli zájem produkovat nové skladby. Pro hudebně pravověrné povahy tu máte exemplární neautentickou kapelu floutků, které je dřív vidět než slyšet - a když je slyšíte, jen si uvědomíte, že neumí hrát.
Aktuální deska Primary Colours nicméně - v duchu černého humoru - ukázala, že to budou The Horrors, kdo se budou smát naposled. Nejenže jejich image byla natolik sugestivní, že v Londýně odstartovala celý styl nových gotiků následovaný kapelami jako Ipso Facto nebo S.C.U.M.
The Horrors, kteří nesli okrajovou nálepku sezonního trendy úletu, totiž v mezičase prodělali revoluci, jaké nejsou schopné ani skupiny publikem běžně považované za avantgardní. Kvintet sám na sobě zažil posun, kterým si prošla Británie osmdesátých lét - od diletantského post-punku k shoegaze a My Bloody Valentine. Oni si jen tenhle vývoj sjeli rychlostí přetáčení kazety.
Tak extrémní je rozdíl mezi zběsile epileptickou Sheena Is a Parasite a osmiminutovým hypno-rockem Sea Within a Sea, který předznamenal vydání Primary Colours. Hysterický vokál Farise Badwana se ukáznil do naléhavého curtisovského barytonu a komiksově extravagantní texty o masových vrazích vystřídala smrtelně míněná, nicméně civilní introspekce.
Sea Within a Sea graduje od klaustrofobie k psychedelické úlevě s tetelivými soundtrackovými klávesami, v nichž se prozrazuje takřka neviditelný - avšak pro album naprosto klíčový - producent Geoff Barrow.
Spojení šéfa ikony všech pravdařů Portishead se spolkem neurvalých modýlků zní nepravděpodobně i atraktivně, sotva si jej v duchu řeknete. Barrow ovšem The Horrors nijak neukecával k trip-hopové depce, akcentoval rozpíjející se inkoustové skvrny psychedelie, v nichž vězí zřetelné popsongy, a navíc dodal zvuku kapely hloubku, která k černé barvě patří.
Primary Colours je důrazná odpověď na otázku „Proč jsou White Lies kašpaři?" a také nejpřesvědčivější argument proti tradované tezi, že móda a trendy jsou jen nějaké od reality odtržené a pomíjivé jevy bez substance.
The Horrors se ve svém vykoumaném retro snažení vždycky brali vážně. Vtip je v tom, že na Strange House jste se jim mohli smát, jak byli s tou svou urputností komičtí. Primary Colours ale najednou musí brát vážně obě strany.
Přitom The Horrors nijak neustoupili ze své fintivé marnivosti. Ať je vám to jakkoli proti srsti, jednu z letošních nejambicióznějších nahrávek natočili trendaři.
The Horrors: Primary Colours. CD, 45 minut. Vydala firma XL Recordings, 2009.
