Před několika roky na ni vtrhnul coby kytarista a zpěvák hlučného experimentálního tria Squall, se kterým vydal album How Things Work. Pod hlavičkou projektu Atlantic Cable, kde tvoří jediný pevný bod obsazení, pak loni nahrál poloakustickou desku Darwin Avenue, na níž spojil rozvrzané blues a tradiční country s texty o madame Curie, geologii a mezihvězdném prostoru.
Co tě přimělo popadnout kytaru?
V sedmnácti jsem poprvé a naposled něco ukradl. Vyšla tehdy krásná biografie Boba Dylana, ale stála asi třicet dolarů. A já ji čmajznul. Bylo to fakt něco. V létě jsem si pak koupil levnou kytaru a naučil se pár akordů. A pak za to můžou taky Iron Butterfly a jejich In-A-Gadda-Da-Vida.
Dylan nedávno vydal novou desku. Jaká muzika tě v poslední době zaujala?
Poslouchám tak tři čtyři nové desky za rok, víc nedokážu vstřebat. Club 59 od Deverovy chyby je velice dobrý, nová Masha Qrella, někdo mi taky poslal album Jolie Holland. Těším se na nového Jerry Lee Lewise, na ty jeho duety.
A na jaké muzice jsi vyrostl?
Táta měl rád dudáckou muziku, máma měla jednu desku Mothers of Invention. Ale protože jsem vyrůstal na farmě, kde se pořád někam jezdilo, poslouchal jsem hlavně rádio v autě. Chytali jsme jen hodně špatné místní country stanice. Country jsem nenáviděl, ale nic jiného jsem neměl.
Jak ses tedy ke country nakonec dostal? V Atlantic Cable je slyšet hodně.
Dlouho jsem hledal muziku, která by jí byla co nejvzdálenější. Ale pak zestárneš a pochopíš, že ty texty jsou dobré a že na té muzice vlastně není nic divného. Teď hudbu poslouchám jen při vaření nebo řízení - a na to je country skvělá.
Ten samý vývoj tě dovedl od hlasité a komplexní muziky Squall k dřevnímu zvuku Atlantic Cable?
Squall sice byli komplexní, ale taky hodně minimalističtí. A dala se tam najít i spousta blues. Už jsem ale nechtěl hrát v kapele, je s tím moc práce. Kdysi jsem se z různých zpěvníků naučil spousty písniček, Simona a Gafunkela a tak, a můj bratr mi před lety dal kompilaci tiráckých písniček. Je geniální! Všechny ty tirácké metafory, kýč, láska, motory, je to legrace. Jednou bych chtěl natočit desku pro tiráky.
Squall a Atlantic Cable spojuje určitá nepředvídatelnost. Je to záměr, nebo nutnost plynoucí z toho, že hraješ jednou s kapelou, jindy sám nebo jen s bubeníkem?
Znám kapely, které hrají pořád dokola těch samých osm songů. Ale jakmile se nějakou písničku naučíš, může hodně rychle vyčpět. Je to výzva: fajn, tak ji zahrajeme pomaleji, rychleji, vrazíme do ní jinou písničku, cokoliv. Se Squall jsme se naučili, že každý koncert je jiný a člověk se tomu musí přizpůsobit. Je to zajímavější.
Kde hraješ nejradši?
Ve Studiu Rubín je to vždycky super, protože tam není pódium: hrajeme na podlaze, na úrovni lidí. Stejně tak v jednom klubu v Kopřivnici. Kdykoliv hrajeme na zemi, je to lepší.
V textech se zaobíráš Marií Curie, evolucí, vesmírnou stanicí Mir - to jsou docela stará témata. Muzika Atlantic Cable zní taky staře. Žiješ v minulosti?
Asi jo. Mou přítelkyni to přivádí k šílenství, protože si v kuchyni pouštím country ze 20. let, kovbojské songy s jódlováním, muziku k tancování čtverylky. Stará muzika je holt zajímavější. Je v ní něco, co trvá.
Ale tvé texty ale nejsou zrovna countryové. Proč píšeš o tomhle, studovals fyziku?
Já byl ten nejhorší student přírodních věd. Biologie ještě ušla, protože učitel třeba přinesl obrovskou kravskou plíci, nafoukli jsme ji, mohli jsme si na ni sáhnout. Zato fyzika nebo chemie, to bylo zoufalé. Hodně mých písniček inspirovala jedna kniha o dějinách vědy a o vědu se zajímá i můj švagr, který dělal obal Darwin Avenue. Živím se učením angličtiny a mám hodně studentů, kteří jsou technicky zaměření. Dozvídám se od nich, jak věci fungují, a oni mi za to ještě platí.
Co tě do Čech přivedlo?
Poprvé jsem přijel v roce 1992 jako turista a okamžitě jsem tu narazil na fajn lidi. Po studiích jsem se sem vrátil. Potkal jsem tu různé muzikanty, třeba Lazy Pigs, to byla škola! Překvapilo mě, kolik se tu hraje country. Já tedy radši hraju blues, akorát na to nemám ten hlas, tu bolest. Ale vždycky je lepší si se žánry hrát, posouvat je. Právě tohle dělali Squall.
Kde se cítíš doma? Tady, nebo v Kanadě?
Určitě tady. Ale když se vracím do Kanady, je to divný pocit, protože jsem jednou nohou tady a jednou tam. Až před dvěma lety jsem Kanadu poprvé viděl jakoby venku, z pozice cizince. Žít v cizí zemi je taková sociologie v praxi. Mozek ti pořád analyzuje, proč lidi dělají co dělají, proč reagují takhle...
A co jsi o Češích zjistil?
Jsou zvědaví, ale taky nezdvořilí, i když to se hodně zlepšilo. Prodavači, obsluha v restauracích... Tam, odkud jsem, musíš lidem lézt do zadku, protože z nich taháš peníze. Když jsem sem přijel poprvé, fungovalo to tu úplně naopak, jako bys personál obtěžoval. Co se zvědavosti týče - lidi tady muziku aktivně vyhledávají, zatímco v severní Americe mají všechno jako na talíři.
Jak budeš slavit Vánoce?
Moje holka je z vesničky v severozápadním Irsku, takže pojedeme tam. Hraje se tam taková složitá irská forma mariáše. S celým stolem Irů jsem to nikdy nezkoušel, proto poslední dobu dost trénuju. A možná mi kamarádi zorganizují koncert v Limericku nebo dostanu šanci nahrát si nějaké songy v Belfastu.
A už máš plány na novou desku?
Máme hotových asi dvanáct nových songů. Atlantic Cable jsou teď oficiálně duo s Vedranem ze Sarajeva, který hraje na bicí. Až se vrátím z Irska, chci natočit pár starých kovbojských písniček, nějaké blues, něco pro ty tiráky, takový mix. Jen zpěv, harmonika a kytara, všechno za jeden den. Dám to na web volně ke stažení. V únoru máme hrát v nějaké německé televizi, takže jsme si k tomu naplánovali menší turné. Na jaře bychom měli natočit nějaké klipy. A možná si najdeme basáka...
