Pod otevřeným nebem nejlíp vynikne spontánní muzikantství hvězdy world music. Právě tady se ideálně šíří svobodomyslné vysílání jeho pověstné skupiny Radio Bemba Sound System, se kterou nomád Chao vystoupil i loni v Českém Brodě .
Žhavá směs folkových popěvků, ska, latiny a rocku podpořená snadno zapamatovatelnými refrény, kterou Manu Chao se svými hochy z Radia produkuje, je právě na letní festivaly jako dělaná. Jejich hudba, to je čirá radost, optimismus a energie.
S ní exportuje jeden z komerčně nejúspěšnějších umělců k posluchačům i své vyhraněné názory. Je totiž horlivý odpůrce globalizace a neúnavný propagátor ekologie s poněkud nonkonformními, nebo spíš extrémními názory.
K nim přišel v Paříži, kde se 21. června 1961 jako José Manuel Thomas Arthur Chao narodil. Jeho španělští rodiče sem utekli před Frankem a na malém Manuelovi (zkráceně Manu) se to zatraceně podepsalo.
Smysly vstřebávaly směs španělské, francouzské, arabské i latinskoamerické hudby, kterými byla jejich čtvrť prosycena. Rodičovský odpor proti diktaturám budoval jeho postoje, které pořád šíří v textech o imigrantech a světových problémech.
Není divu, že si pro svou skupinu vybral v roce 1987 jméno Mano Negra, Černá ruka - podle jedné z anarchistických protifrancovských skupin z Andalusie.
Kapela prožila bouřlivých osm let, během nichž vydala pět alb, odehrála stovky koncertů a svoji pouť zakončila na pověstném "lodním" turné po Jižní a Střední Americe. Zůstaly po nich hity King of Bongo, Patchanka a hlavně Mala Vida.
Pak se Manu Chao na pár let odmlčel, ale už v roce 1995 sestavil Radio Bemba Sound System. Najdeme tu muzikanty z Francie, Španělska, Brazílie, Kolumbie, Mexika i Argentiny - a hned na prvním albu Clandestino zní podobně pestrá směs.
Rock, salsa, šanson, reggae, punk i alžírský raï se tu prolínají naprosto přirozeně; globální hudba pro třetí tisíciletí. Skladby Bonga Bong nebo Clandestino se na přelomu tisíciletí hrály snad všude. Druhé album Proxima Estanción: Esperanza (Příští stanice: Naděje) úspěch potvrdilo.
Ale půvab Manu Chaa a jeho "la banda" tkví hlavně v živých vystoupeních. Tady naplno propukne kouzlo chytlavých popěvků zpívaných francouzsky, španělsky, arabsky, portugalsky, anglicky, rusky i v africkém dialektu wolof.
Ti, kdo v roce 2002 zažili na Pražském hradě více než tříhodinovou smršť Manu Chaa a jeho compadres, to jistě rádi potvrdí. Mejdan to tehdy byl pořádný, zazněly snad všechny hity z obou alb, hojně se vzpomínalo i na Mano Negra.
Podobné to bylo loni na Rock for People. Pestrá veselice hudbu, pro kterou slovo globální není nadávka, ale jediný možný termín...
