Jaké šance jsme měli na mezinárodní hudební scéně coby postsocialistický stát? Jak vidno, se silnými principy a stylem se lze prosadit: osmapadesátiletý Carsten Nicolai z byvšího Karl-Marx-Stadtu, dnes už zase Chemnitzu, je dnes patrně nejvýraznějším a nejúspěšnějším umělcem z bývalé NDR, "východního Německa".
Suverénní mezinárodní pozici mu upevňuje dobré postavení jak na galerijní scéně, tak v elektronické hudbě. Zatímco výtvarné práce podepisuje většinou svým jménem, v hudbě operuje už čtvrt století pod přezdívkou Alva Noto. Jeho přesná práce s digitálním zvukem má až fyzikální, laboratorní rozměr.
Unikavá podstata zvuku a toku paprsků ho přitahovala už od dětství, kdy věřil, že dokáže komunikovat s netopýry. Jeho materiálem se staly zvukové a světelné vlny, elektřina. Často také samploval nenápadné ruchy z všedního života s technologiemi: pípání a bzukot faxů, mobilů, počítačů. Začal z nich vrstvit muziku, která má evidentně svůj styl a dovede výslednou stopu přefiltrovat až do jemně podchlazené krásy.
Kratičké mikrozvuky, jichž do proudu naseká třeba šestnáct za vteřinu, mu navíc umožňují evokovat rychlost a nervnost. Hudba intenzivně prší jako data, kterých je nepostižitelně mnoho: tím se propisuje mezi diagnózy doby. Kontrastní sérii bez pulzace a polyrytmů, šumící v ambientních plochách, autor nazval Xerrox. V Praze představil její čtvrtý díl.
Když se Alva Noto zapsal jako magik, který dokáže stavět na čistém digitálu, rozhodl se porušit vlastní pravidla. Přestalo mu stačit bzučení, pípání, praskot statické elektřiny, vlny noisu a zvuky, jež vykrajoval v počítači podle matematických grafů. Čistou elektroniku zasnoubil s čistým klavírem, vtělenou historií hudby: pomáhal mu v tom japonský skladatel, pianista a laureát filmového Oscara Rjúiči Sakamoto. Spolu s ním Alva Noto roku 2008 poprvé spolupracoval také s pražským partnerem z tohoto týdne, mezinárodním souborem Ensemble Modern zvyklým na radikální úkoly ze současné hudby. Program "utp_" (čtěte Utopia) vytvořili k 400. výročí města Mannheimu.
Středeční koncert na Prague Sounds obsáhl hudbu vláčných, zpočátku záměrně statických ploch. Na dnešní scénu je přinesla obliba ambientu a proudu, který vystavuje lidskou mysl zvuku dlouhých prodlev.
Alva Noto je v tom mimořádným mistrem, a tak slévání smyčců, harfy či fléten spolu s elektronikou znělo vyváženě a přeludně. I mix pro akustiku dvorany Veletržního paláce působil (alespoň v přední části sálu) přesně: takhle to umí jen ti na špičce posttechnologické hudby. Alva Noto by při svém umu dnes mohl dělat třeba hudbu pro zahájení olympiády: pokud by se ovšem namísto pompéznosti a euforie žádala atmosféra vhodná pro hibernaci.
Koncert ukázal rizika tohoto typu hudby. Do téměř statických ploch se posluchačova mysl může položit a odpočinout si, trochu v nich kontemplovat. Ale řada takových ploch už vzbuzuje otázku, zda tu příliš nepostrádáme směřování, zda v tom pomalém přesouvání od jednoho chvění k druhému nemáme nárok ještě na jiné nápady než zvukovou barevnost.
Zvuková oblaka byla navíc prezentovaná klasicky sedícímu publiku: neměl podobný ambient původně při sobě zajímavou okolnost ve formě výzvy k publiku, že může poslouchat i na pozadí, tedy při vystoupení volně přecházet po sálu nebo v něm klidně pospávat? Obě tyto formy koncertu jsou u nás živé, viz letošní události v pražském DOX, klubu Punctum či Galerii Rudolfinum.
Festival Prague Sounds má ambici promýšlet koncerty "trochu jinak", což je výborný princip. Má ale v krvi i určitou slavnostnost, okázalost, měšťanskost: někdy se to všechno potká, tentokrát byl výsledkem pocit slabého díla doháněného pompézní ambaláží. Alva Noto je autor a vynálezce, kterého je nutno brát velmi vážně: v Praze se ale nepředstavil tím, v čem je nejvýjimečnější - krotitelstvím čisté elektroniky, jak to předvádí v těžko dostižných cyklech Univrs, Unieqav nebo HYbr:ID.
Video: Alva Noto s Ensemblem Modern uvádějí Xerrox Vol. 4
