Recenze - Chris Martin ví, jak navnadit fanoušky na novou desku Coldplay. Aktuální nahrávka britského pop-rockového kvarteta nazvaná Mylo Xyloto je prý koncepční album z dystopického světa inspirované industriálním rockem, válečným antifašistickým hnutím Bílá růže, newyorským graffiti ze 70. let a syrovým kriminálním seriálem The Wire.
Z podobných vyjádření by jeden získal pocit, že Martin a spol. vydávají křížence mezi Sgt. Pepperem a The Wall (součástí projektu měl být původně i animovaný film!) a populární hudba dojde spásy.
Jenže když si Mylo Xyloto poslechnete, zjistíte, že deska se nijak výrazně neliší od předchozích počinů Coldplay. Klavírní balady (variace na Yellow) si podávají ruce se soft-rockovými písničkami (variace na In My Place) a samozřejmě nechybějí ani stadiónové hymny s trademarkovým refrénem „vóóóóó-áááááh" (variace na Clocks).
Když už kvarteto vystoupí z bezpečné zóny směrem k novým inspiracím, je to víceméně jen na oko. Pilotní singl Every Teardrop Is a Waterfall jen předstírá koketování s nu-rave elektronikou a triphopový beat v Up In The Flames se ve druhé půlce raděj dobrovolně utopí v kýčovitých smyčcích. V ohlašované žebříčkové bombě Princess Of China s hostující Rihannou si k Martinovu vóóó-áááh jen přiberou módní zvuky trance-popu, který útočí z komerčních rádií. Hitparády to nejspíše zbaští, ovšem ambiciózním krokem to nazvat těžko.
Čtěte také:
Coldplay splynuli s Čechy v povznášející obyčejnosti
Coldplay překonali sami sebe, a zůstali přitom sví
Coldplay vedou nominace časopisu Q
Spořádaní Coldplay jsou všude první
Nicméně je to jen přesně totéž, co Coldplay dělají posledních šest let - dávají posluchačům iluzi, že jejich pop-rock je něco víc než dobře nafouknutá marketingová bublina. K natočení Mylo Xyloto potřebovali stejný počet producentů jako členů kapely. Mezi kvartetem rádců je i věhlasný Brian Eno (středeční koncert Coldplay ze série American Express Unstaged bude zase dirigovat Anton Corbijn).
Když ambice narážejí na schopnosti
Právě Eno plní roli jakéhosi oficiálního šéfa „rebrandingového" týmu, který má za úkol přetřít starou značku do nových barev. Jenže jeho hlavním úkolem na Mylo Xyloto je nakonec zakrýt Martinovu uvadající autorskou invenci. A je to dřina! Čím halasněji Coldplay mluví o progresi a experimentech, tím hůře se to Enovi daří v realitě emulovat.
Coldplay před jedenácti lety vtrhli do britského rocku intimním písničkářstvím alba Parachutes, o kterém se říká, že posbíralo „lyricky" naladěné odpadlé fanoušky Radiohead znechucené jejich elektronickými experimenty z přelomu tisíciletí. Na A Rush of Blood to the Head už Martin a spol. odhalili svoji epickou tvář. Globální hit Clocks jim otevřel stadióny a kapela - mohutně podporovaná společností EMI - se vydala dobýt svět. Následné X&Y potvrdilo jejich statut hvězd první kategorie a tři roky staré Viva La Vida se dokonce stalo nejprodávanější globální deskou roku 2008.
Záměrně nepíšu „rockových hvězd", protože na hudbě Coldplay toho z rocku moc nezbylo. Místo kytarových riffů je většina jejich hitů postavena na klavíru (dlužno říct, že jsou si dost podobné) a jejich image je zcela anti-rocková. Když se v příběhu milenců Mylo a Xyloto snaží kvarteto nekonfliktních chlapců pasovat do role rebelů, kteří v příběhu alba osnují revoluci („I turn the music up, I got my records on/ From underneath the rubble sing a rebel song" zpívá se v Every Teardrop), vypadá to, jako kdyby Mirek Dušín nahradil Johnnyho Rottena v čele Sex Pistols.
Aspoň uvěřitelnější je snaha Coldplay zopakovat trajektorii U2. Zatímco opulentní Viva La Vida... byla nejspíše jejich Rattle and Hum, novinka míří ambicemi někam k berlínskému období U2 a experimentům Achtung Baby/Zooropa. Mimochodem, obal Mylo Xyloto jako kdyby druhé jmenované desce z oka vypadl. U2 ze začátku 90. let jsou dodnes příkladem vzácného okamžiku, kdy se rocková kapela pustila do experimentování a navěky v písních zachytila revoluční kvas své doby.
Jenže Coldplay k něčemu podobnému chybí skutečná odvaha a vize. Jejich supermarketová verze Achtung Baby selhává na všech frontách. Up In Flames je Numb bez přidané excentricity, Us Against The World má být One, ale bez Bonova fantastického vokálu neudrží rovnováhu intimity a patosu. A závěrečná A Up with the Birds se marně snaží navodit atmosféru bombastického zavíráku ve stylu Love is Blindness.
Něco se přesto povedlo: aktuální singl Paradise je dost možná nejsilnější skladba Coldplay od Speed Of Sound a refrén „vúúúú-úúúú-úúúú" (překvapení?) si budou s Martinem příští léto určitě zpívat plné stadiony. Škoda, že takhle dobrý singl kapela shodila neuvěřitelně hloupoučkým klipem se slonem na jednokolce, který cestuje do Afriky. Tohle není konceptuální umění, které by Coldplay chtěli dělat; spíše stejná kategorie "estetiky plyšáků" jako vánoční singl Justina Biebera.
Coldplay prostě na Mylo Xyloto až příliš často narážejí ambicemi na hranice svých schopností a Enovy švy a záplaty, kterými se díry snaží zalátat, jsou příliš vidět. Nepochybuju, že Coldplay si svým "experimentálním" krokem už teď ušlapávají cestičku pro "návrat ke kořenům" - což bude nejspíš další deska znějící úplně stejně. Čili v roce 2014 čekejte další hit s klavírem a refrénem „vúúúú-hááááá".
Obyčejní kluci pro obyčejné posluchače
Coldplay museli za svou kariéru čelit několika nařčením z krádeží nápadů a s novou deskou se tuto delikátní záležitost snaží už dopředu urovnat. Autorství Every Teardrop is a Waterfall je připsáno i tvůrcům tanečního hitu Ritmo de la Noche ze začátku devadesátých let. Nicméně kdo slyšel skladbu All My Friends od LCD Soundsystem, bude se při refrénu It Hurts Like Heaven pěkně ošívat.
Tedy ne že by Chris Martin byl odporný zloděj akordů - jen tahá nápady z notně přebraného pytle postupů používaných v rádiovém popu posledních padesáti let. Žádný div, že pak píše písničky, které znějí jako něco jiného.
Aby bylo jasné: Coldplay nejsou špatná kapela, to by to nedotáhli tak daleko. "Jen" nejsou extra dobří a progresivní ve srovnání s kapelami typu Radiohead či Arcade Fire; talentem a originalitou patří do stejného koše jako Maroon 5 nebo Snow Patrol.
Jejich hlavní kvalitou je to, že příliš nevyčuhují. Poctivě hrají roli obyčejných hvězd pro obyčejné lidi, kteří potřebují konsensuální kapelu s nekonfliktními postoji, a jejich sladkobolné melodie v rádiu nikoho neurazí. Je pořád víc než dost posluchačů, kteří si potřebují zazpívat "use your heart as a weapon/And it hurts like heaven" a splynout se svými vedoucími z oddílu hudebních skautů.
Nechyběli v nulté dekádě ovládané inovacemi hip hopu a nechybějí ani v té současné, kdy žebříčky válcují agresivní taneční beaty. Coldplay jednoduše sbírají posluchače, kteří chtějí hudbu tak nějak obyčejnou. Jen škoda, že géniové průměru mají na Mylo Xyloto ambice dokazovat něco jiného.
Coldplay: Mylo Xyloto. CD, 44 min. Vydala firma EMI, 2011.
