Vizáž nekompromisního dobrodruha si Richard Nemčok drží i čtvrtstoletí poté. Bývalý majitel Bunkru pokuřuje na rohu ulic Mlynářská a Petrská, na sobě má vojenskou kombinézu pošitou kapsami a suchými zipy.
Všechno důležité se dělo naproti přes ulici, kde historii Bunkru připomíná už jen stříbrný nápis Café na schodech do dnešních kanceláří městské policie. Tady sídlila klubová kavárna, zatímco v podzemí se denně vystřídalo kolem tisícovky hostů.
"Lidi, dobrý zážitky, průšvihy, všechno," popisuje Nemčok, co se mu honí hlavou před činžovním domem se šedou fasádou. Bunkr na pražském Petrském náměstí se zrodil z porevoluční euforie a stal se jedním z mála zdejších klubů, který rezonoval i za hranicemi. Přitom cílil na české publikum a konkurence Nemčokovi často vyčítala nízké ceny, vstupné stálo okolo 30 korun.
Tehdy nejčtenější německý magazín Spex zařadil Bunkr na seznam deseti nejlepších klubů v Evropě, britská odnož televize MTV v něm natočila epizodu pořadu 120 Minutes. Za slávu podnik vděčil megalomanství a neústupnosti Richarda Nemčoka, který se na Vánoce 1989 vrátil po osmileté emigraci do Prahy.
Kulturní jeskyňář
"Všude na ulici jsem viděl hromady peněz. Chodil jsem po ulici a říkal si: ty vole, tady je to zlatej důl," shrnuje první dojmy po návratu. Někdejší ostravský dekoratér, rekvizitář a disident Nemčok v roce 1978 podepsal Chartu 77, tři roky nato emigroval. Žil v Polsku, Francii, Itálii, v New Yorku se živil jako správce činžovního domu.
Po návratu se v červenci 1990 zúčastnil demonstrace za rockové kluby nazvané Pro myší uši, která tři týdny dnem i nocí duněla Staroměstským náměstím. "Chtěli protestovat, ale nevěděli, jak to uchopit. Všude byl bordel, kelímky, papírky," rozčiluje se Nemčok, v němž se tehdy probudil organizační duch. Na místo navezl mobilní toalety a jako obsluhu obstaral dva bezdomovce z Hlavního nádraží, kterým platil i za úklid.
Právě obava protestujících, že by Praha mohla přijít o své hudební kluby, stála na začátku Bunkru. Tehdy se spekulovalo například o konci Rock Café. "Mafiánci vytušili, že rozlehlé podzemní prostory budou obrovský byznys, takže se o ně začali snažit," tvrdí Nemčok.
"Tuším, že to byl Marek Gregor, kdo mi řekl, ať vznesu požadavek na vlastní prostor," vybavuje si Nemčok, jehož sudetské kořeny, fascinace podzemím a slabost pro zbraně i vojenskou techniku předurčila název podniku. "Podzemí mě fascinovalo, takže jsem chtěl skutečný bunkr. Já byl vždycky jeskyňář."
Když se při obhlížení někdejších bunkrů civilní obrany dostal na adresu Lodecká 2, nejdřív vešel do telefonní ústředny nedalekého Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Uvnitř zmerčil velké pancéřové dveře. "Asi pět minut jsem bejčil s pákama, až to najednou povolilo. Otevřel jsem, posvítil baterkou a tam hala pod celým barákem. Říkám: Tohle chci," popisuje okamžik, kdy spatřil prostor o rozloze přibližně 900 metrů čtverečních.
Protože oficiálně komunistický protiletecký bunkr neexistoval a proces odtajnění by trval minimálně rok, Nemčok popohnal pracovníky tehdejšího Okresního podniku bytového hospodářství, který spravoval domy v socialistickém vlastnictví. Dostal klíče a instrukce, že do druhého dne nesmí fungovat vzduchotechnika. "Tak jsem si s tím pohrál, druhý den přišli, sepsali protokol o nefunkční vzduchotechnice a bylo to na světě," shrnuje.
Půjčku ve výši 35 milionů korun bez ručení sehnal v dnes již neexistující Agrobance zřejmě díky nedorozumění - generální ředitel jej odkázal na pobočku, kde Nemčoka považovali za ředitelova známého, pročež mu vyšli vstříc. Peníze investoval nejen do klubu, od restituentů koupil i sousedící dům U Zlatého kříže, do nějž ústila vzduchotechnika. "Tady se vyvezlo tater suti," sleduje Nemčok náměstí, jako by dodnes věděl o každém rozvodu v zemi a trubce ve zdech.
V bunkru vybudoval široké schodiště a přestavěl přízemní patro. Nakoupil nejlepší dostupnou techniku, klimatizaci nechal dovézt z Japonska, aparaturu a mixážní pulty z Anglie. "V té době se na kulturu ještě slyšelo a odpouštěli nám cla," pokyvuje hlavou.
Sametový underground
Otevření naplánoval na druhé výročí sametové revoluce, tedy 17. listopadu 1991. Nechal vyrobit 600 pozvánek, ke každé přiložil triko s motivem tehdy nedávno zesnulé zpěvačky Nico a signovaný vinyl.
Protože Bunkr byl symbolicky otevřen i na počest kapely Velvet Underground, se kterou Nico spolupracovala, na zahájení přiletěli její členové: basista a klávesista John Cale, kytarista Sterling Morrison a hráčka na bicí Maureen Tuckerová. "Ta přijela s maminkou, takže jsem je musel usadit ke stolečku a kolem postavit ochranku. Ne, že by jim někdo chtěl ublížit, ale když se lidi napijou… vždyť mamince bylo 88 let," vzpomíná Nemčok.
Z Bunkru se rychle stal tepající prostor, kde se potkávaly hvězdy, politici, rockeři a často i ztracené existence. Kromě ducha doby za to mohla pevná ruka, s níž ho Nemčok vedl. "Netrpěl jsem rvačky, netrpěl jsem tvrdý drogy. A když někdo začal kouřit trávu, rozčiloval jsem se, proč se aspoň někam nezašije a provokuje."
Zatímco svět venku si svá pravidla teprve vytvářel, v Bunkru byla daná a platila pro všechny. Nemčok jako ochranku najal někdejší profesionály z Útvaru rychlého nasazení, bez váhání vyhazoval slavné i své přátele.
Roční zákaz vstupu dostal například básník Ivan Martin Jirous, který ve zdejší kavárně rozbil drahou magnetofonovou věž a urazil část secesního lustru. "Vysedával tam ožralej, ale to nikomu nevadilo. Vždyť kdy on byl střízlivej? Možná když jsme spolu seděli na Mírově," poznamenává Nemčok, který za socialismu strávil čtyři a půl roku ve vězení za takzvané příživnictví nebo poškozování majetku v socialistickém vlastnictví. Mírov opustil v listopadu 1978. Po revoluci na Petrském náměstí vytvořil alternativní mikrosvět.
S pistolí za pasem
Dramaturgii měl na starosti František Kotva, tehdejší kytarista kapely Žlutý pes. Nemčok nejraději vzpomíná na koncert z 17. listopadu 1995, kdy hudebník a emigrant Ivan Král přivezl hvězdou kapelu z USA: vedl ji Noel Redding, bývalý spoluhráč Jimiho Hendrixe, dále byli v sestavě Anthony Krizan ze sestavy Spin Doctors a bubeník Frankie LaRocka, který hrál s Bryanem Adamsem.
"Tehdy se sešli poprvé a naposledy. Fantastický koncert," raduje se Nemčok. Pro velký zájem se koncert druhý den opakoval. Tehdy se na pódiu spontánně objevila pětadvacetiletá zpěvačka Tonya Graves, která se zrovna přestěhovala z New Yorku do Prahy a později se stala tváří české kapely Monkey Business. Na albu nazvaném Live from Bunkr je slyšet, jak tehdy zazpívala skladbu Red House od kytaristy Jimiho Hendrixe.
Historie Bunkru se také nakrátko prolnula s Radiem Stalin, někdejší pirátskou vysílačkou, již provozovalo několik vysokoškolských studentů v podzemí někdejšího Stalinova pomníku na Letné. Neměli však licenci, a tak se dostávali do potíží. Když jim úřady v únoru 1991 vrátily zabavené vysílací zařízení, Radio Stalin obnovilo činnost právě z kavárny Bunkru. Později se kvůli finančním potížím odstěhovalo na Výtoň.
Při hledání nových nájemníků pro rozsáhlé prostory si Richard Nemčok padl do oka s hudebníky Davidem Kollerem a Michalem Dvořákem z kapely Lucie, která byla v 90. letech na vrcholu. V podzemí Bunkru vzniklo nahrávací studio Cox, kde Lucie s Ivanem Králem natočila populární album Černý kočky mokrý žáby.
"Byly to tři místnosti, tenkrát tam nahrávali asi tři zvukaři z Anglie a Nizozemska. Nám dohodili Jona Murcha, Angličana s neuvěřitelným vybavením. A do toho jsme se dali dohromady s Ivanem Králem," vzpomíná David Koller z Lucie.
Ve studiu vznikl též soundtrack k filmu Amerika a Koller tady produkoval první české album slovenského zpěváka Miroslava Žbirky. "Nahráli jsme tam Pohyby a spoustu reklamy. S Lenkou Dusilovou jsme v Bunkru založili Pusu a odjeli neuvěřitelnou šňůru 34 koncertů po klubech. A pak jsme se rovnou rozpadli," vzpomíná Koller na intenzivní období.
Svobodný duch rokenrolu se v Bunkru srážel s divokými poměry Prahy, v jejíchž ulicích tehdy "pytle peněz" zdaleka neviděl jen Richard Nemčok. "Richard byl kovboj včetně pistole za pasem. Tenkrát se tam snažili Čečenci a Srbové chodit pro výpalné a občas to bylo jako z blbýho filmu," vzpomíná Koller, jak majitel klubu trénoval střelbu v dlouhé chodbě u studií. "To jsme radši nevycházeli. Ale jinak byl Richard prima," usmívá se.
Nemčok dnes říká, že bez pistole za pasem nevycházel z domu, a filmovými historkami má stále nabito. Například jak mu ochranka ve dvě ráno volala, že přišli Rusové. Za pas si dal jednu pistoli navíc, do náprsních kapes granáty a sedl do auta.
"Stáli támhle na rohu, boss a dalších pět," ukazuje k dnešnímu květinářství. "Vyšli jsme k nim v rojnici a širokých rozestupech. Boss na mě začal křičet, že jeho lidem bráním vstupu do kavárny. Zeptal jsem se, jestli myslí dealery drog. Když řekl, že ano, povídám, čím začneme, granáty, nebo pistolemi? Vycouvali. Pochopili, že jsem větší magor než oni," tvrdí.
Nahoře kavárna, vedle skejťáci
Obyvatelé okolních domů si začali stěžovat ještě před otevřením Bunkru. Hygiena sice nikdy nenaměřila hluk nad limit, provoz na ulici byl ale výrazný a klubu neustále hrozilo, že bude muset zavřít.
Povahu stížností ilustruje citace někdejší pracovnice živnostenského odboru v archivu deníku MF DNES. "Lidé v okolí Bunkru trpěli, ráno se tam vyvalili lidi, pozvraceli okolí, čůrali na ulici, souložili v průjezdech v době, kdy děti šly do školy, byl tam pěkný bordel," tvrdila. Naopak hudebníci a návštěvníci klubu Nemčoka podporovali.
Majitel v dobových rozhovorech působí, jako by si možnost uzavření Bunkru vůbec nepřipouštěl. "Protože jsem věřil v právo. Bohužel, neplatilo," říká dnes Nemčok.
Obvodní úřad mu nájemní smlouvu poprvé vypověděl už v roce 1993. Soudy se táhly, až 21. ledna 1997 dopoledne dorazila policie se soudní exekutorkou. Překotné události si vybavuje David Koller, který byl toho rána se spoluhráči z Lucie ještě ve studiu. "Michal dodělával nějakou reklamu a já s kámošem tahal studiové krámy po schodech. Když jsme nesli šestnáctistopý magneťák, urval jsem si záda, váží snad 250 kilo a dodnes funguje. Odcházeli jsme poslední a policajti nám dýchali na záda," popisuje Koller.
Muzikanti, zaměstnanci i návštěvníci klub v Lodecké bránili vlastními těly a vyklízení trvalo celý den. "Když přijeli stěhováci, ti mladí kluci řekli, že Bunkr stěhovat nebudou, a odešli. Policie si musela sehnat jinou firmu," líčí Nemčok dění, k němuž patřily také strkanice s policií.
Městský soud v Praze 1 přitom rozhodnutí o vystěhování klubu označil za neplatné už 30. dubna 1996, k Nemčokovi se ale dostalo s půlročním zpožděním, takže se v průběhu exekuce nemohl bránit. Následné soudní tahanice vyzněly do ztracena.
"Byl to první svobodný klub po Stalinovi, dlouhý bar jako z filmu, muzika až do rána a my v něm měli sídlo. Nahoře kavárna, vedle v baráku skejťáci," shrnuje dnes už těžko představitelnou atmosféru David Koller.
Richard Nemčok v roce 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu za Nezávislou iniciativu. Slávu Bunkru se pokusil oživit v Holešovické tržnici, kde však rozestavěný klub i s investicemi spláchla povodeň v roce 2002. Nevyšel ani druhý pokus nedaleko Smíchovského nádraží.
Dnes žije Nemčok mimo Prahu, chodí do přírody a renovuje prvorepublikové zbraně. "Když potřebuji peníze, občas něco někde udělám. A jelikož umím skoro všechno, nemám s tím problém. Je mi dobře," dodává bez bližšího upřesnění někdejší provozovatel jednoho z deseti nejlepších klubů v Evropě.
