Je to však ještě nejpochopitelnější krok ženy, která se záhy vymkne kontrole. Začne shazovat také veškeré maso z vlastního těla, jako když had svléká kůži. A na veřejnosti vystavuje odhalenou hruď slunci, podobná rostlině závislé na fotosyntéze. Její cíl? Proměnit se ve strom.
Román to líčí jako racionální čin. Před lety tak silně zapůsobil na začínající překladatelku Deboru Smith, že se kvůli němu naučila korejsky. Právě její převod Vegetariánky do angličtiny pak obdržel Mezinárodní Man Bookerovu cenu, čímž dnes třiapadesátileté Han Kang odstartoval kariéru. V Jižní Koreji se originál dotiskoval po statisících a vznikl podle něj celovečerní film.
"Kniha mě zaujala na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2015, ještě ten rok jsme koupili práva," vysvětlil Jindřich Jůzl, šéfredaktor nakladatelství Odeon, které Han Kang dva roky nato objevilo českým čtenářům.
Od té doby Odeon publikoval ještě dvě její prózy. Kde kvete tráva se vrací k masakru civilistů v jihokorejském Kwangdžu z roku 1980 a ptá se, zda je nevyhnutelnou součástí lidské přirozenosti násilí. Intimní meditaci o barvě a smrti nazvanou Bílá kniha pak vypráví žena, jejíž sestra, dítě s tváří bílou jako rýžový koláček, zemřela pouhé dvě hodiny po narození. Všechny tři tituly do češtiny přeložila orientalistka Petra Ben-Ari. Napřesrok má následovat čtvrtý nazvaný Neloučím se navždy.
Na hrdinku Vegetariánky muži v jejím okolí hned křičí, že je hysterka. Manžel kafrá, otec jí maso nutí silou. První je sobec, ten druhý despota. Do toho pro protagonistku zahoří švagr, jenž ji začne zaplétat do pseudouměleckých erotických her, malovat na její nahé tělo květiny a nutit ji k sexu s cizím mužem. Ale co se honí hlavou jí? Proč je taková?
Existují náznaky: traumata z dětství a manželství, svazující společenská pravidla. Hrdinka se však nesnaží pomstít rodině ani obrátit svět na veganství. Jen prahne po svobodě, kterou jí ostatní ne a ne dopřát.
Člověk zůstane stát jako sloup a přestane ho zajímat jídlo, práce, řeč. Ale druzí ho nenechají, snaží se ho krmit, bavit, oslovovat. Vnímají to jako útok na svůj způsob života: když my nemáme právo se zastavit, proč bys ho měla mít ty?
Na hrdince Vegetariánky bylo roky pácháno násilí. Zjevně přeteklo. Aby se s ním nějak vypořádala, reaguje mírumilovným gestem. To však vyvolává reakce ještě násilnější. Nebudeš se mnou spát? Tak tě znásilním. Nebudeš jíst maso? Nacpu ti ho do chřtánu. A tak dále.
Přitom by vůbec nemuselo jít o maso. Přes nespornou feministickou rovinu textu by dokonce ani nemuselo jít o hrdinku. Jedná se především o lidskou bytost, která usiluje o čistší život, nevinnost, v tomto případě až návrat k jakési předevoluční podobě.
Nechce žít jako ostatní, nýbrž po svém. Vzdoruje zvířecím pudům, nejprve konzumaci masa, nakonec veškeré lidské činnosti. Popírá své tělo, což může vést jedině k jeho zániku. A je pochopitelné, že okolí se ji snaží přivést zpět k životu, dát mu znovu smysl.
Stejně tak je ale pochopitelná protagonistka, která ten smysl nachází už jen v popření života. Jako by se ptala: jestliže nemohu žít bez poskvrny, není lepší nežít? A také: pokud mi vše diktuje společnost, nemohu si alespoň se svým tělem dělat, co se mi zlíbí?
Její okolí pracuje, zoufá si, raduje se, prostě žije. Hrdinka utíká do lesa a staví se na hlavu, přesvědčená, že také stromy ve skutečnosti stojí na hlavě. Čtenář by neměl pochybovat, kdo z nich je při smyslech. Přesto cítí sympatie jen k ženě, která se rozhodla stát stromem. Pozoruhodný literární výkon.
