Glosa - Češi se už dlouho považují za mistry národně specifického humoru. Zvlášť v době komunistického režimu se politické vtipy staly projevem drobného osobního odboje, jehož riskantnost jsme mohli bezpečně korigovat, takže se na něm podíleli téměř všichni.
Ani po převratu jsme nezačali svoje politiky milovat. Tak proč v naší televizi pořád neexistuje trefná politická satira?
Šedá eminence
Koncem loňského roku se na Stream.cz objevil pilotní díl seriálu Kancelář Blaník, sitkomu o fiktivním lobbistovi, který tahá za nitky české politiky. Stojí za ním filmařská skupina kolem Marka Najbrta a Benjamina Tučka, ovšem shodou záměru i okolností je podoba seriálu víc guerilla než biják.
Protože jde o samofinancovanou, v podstatě volnočasovou činnost tvůrců, první díl byl vlastně jen izolovaným pokusem a od letošního dubna vzniklo dalších devět krátkých epizod. Přesto se kolem Tondy Blaníka ztvárněného Markem Danielem stihla utvořit pověst zjevení, které u nás oživuje, nebo spíš úplně odznova zavádí žánr politické satiry.
Blaník (seriál, nikoli postava) má několik sympatických vlastností. Jeho tvůrčí tým stojí za některými z nejlepších snímků novodobé české kinematografie a na stylu natáčení je vidět, že autoři tak úplně nežijí v tuzemském televizním bezčasí.
Velmi pochopitelné je taky rozhodnutí obejít klasické televizní stanice a jít s pořadem na internet - nahrává tomu jak formát, tak faktická nemožnost proškemrat se do opatrných vysílacích schémat a zachovat si přitom kreativní kontrolu.
Ostatně Blaník před svým uvedením na Streamu neúspěšně prošel schvalováním v České televizi. Přes všechna pozitiva ale trpí velkým problémem, který mu brání v tom, aby jako politická satira skutečně plnil účel: Chybí mu porozumění věci.
Stejně mimo jako my
Podoba nadšených ohlasů to paradoxně dotvrzuje. Navzdory mediálnímu pokrytí nemáme dostatečný vhled do všedního fungování politiky, naše chápání se redukuje na anekdoty, které jsou vtipné prakticky jen tehdy, pokud s nimi souhlasíte. Proto seriál lidem tak rezonuje.
Blaník sice jako jeden z prvních pracuje s faktem, že nějaké vlivné figury v pozadí existují, nicméně jeho zápletky a pointy nic víc neodhalují, takže je nemusíte sledovat příliš pozorně. Většina epizod jednoduše vezme skutečnou kauzu, například Miloše Zemana a jeho pohádku o viróze, a Blaníka do ní vlepí jako Forresta Gumpa, který se sice chová jako idiot, ale občas mu něco zázračně vyjde.
Blaník sice jako jeden z prvních pracuje s faktem, že nějaké vlivné figury v pozadí existují, nicméně jeho zápletky a pointy nic víc neodhalují, takže je nemusíte sledovat příliš pozorně. Většina epizod jednoduše vezme skutečnou kauzu, například Miloše Zemana a jeho pohádku o viróze, a Blaníka do ní vlepí jako Forresta Gumpa, který se sice chová jako idiot, ale občas mu něco zázračně vyjde.
V dílu nazvaném Prohibice se například vracíme do období metanolové kauzy a hlavní humor stojí na tom, že funkce poslanecké sněmovny závisí na setrvalé opilosti členů. Několik minut se rozvíjí absurdní komická situace “Průser, všichni poslanci nám vystřízlivěli”, až Tonda Blaník dostane spásný nápad a do sněmovny propašuje alkohol maskovaný za mléko.
Na břitký gag je to poněkud dlouhé, na bolestivý dloubanec do politiky příliš groteskní a předvídatelné. Vtip na stejném principu nepochybně ve své době napadl desítky internetových diskutérů, v Blaníku ho tvůrci jenom rozmázli a zřetelně vyhláskovali, aby nikomu neušel.
Sitkom se prostě nestrefuje do živého a dá se pochybovat o tom, jestli se vůbec pokouší opravdu mířit. Raději jde cestou přestřelené fabulace, která nevyžaduje moc znalosti.
Něco nového ovšem na seriálu je: Blaník se přiznaně inspiruje zahraničím. Jeho formálním předobrazem je seriál The Thick Of It, britská satira na každodenní chod politického soukolí, kterou u nás vysílala Česká televize pod názvem Je to soda. Režisér a producent Armando Ianucci později natočil ještě celovečerní film In The Loop (u nás Politické kruhy) a v současnosti tvoří pro americkou televizi HBO seriál Veep o viceprezidentce a jejím týmu.
Kromě peněz navíc a tím pádem i většího hereckého ansámblu nebo lepších interiérů se tyto pořady od Blaníka liší především mnohem podstatnějším kontaktem s realitou. Místo postaviček z frašky ukazují, co to znamená, když se celá vaše práce točí kolem vyjednávání kompromisů, a co to dělá s různými povahami.
Blaník takové ambice zjevně nemá, což je samo o sobě svaté právo autorů. Jenomže výsledek je tím pádem vlastně bezzubý - namísto politické satiry dostáváme spíš komické etudy o jednom loserovi, který je čirou náhodou lobbista.
Nejsme výjimeční
Na českých televizních stanicích progresivnější satirické pořady neprospívají ze stejného důvodu jako mnoho jiných formátů. Jsou příliš náročné na přípravu, nikdo je tu moc neumí, výhled jejich sledovanosti je hodně nejistý a riziko žalob zvýšené. Objevuje se i názor, že česká politika a její mediální projevy jsou tak absurdní, až se stírá rozdíl mezi nimi a jakoukoli parodií.
Obávám se, že kdokoli to tvrdí, nikdy neviděl Fox News. Dění v zemích s dobrou satirou není vůbec skoupé na nezáměrné karikatury. Navíc existuje mnoho způsobů, jak si z politiky střílet. Ve výrobě nezamýšlených parodií nejsou Češi výjimeční, typická je pouze určitá provinční výrazová neohrabanost. A i tu za hranicemi najdeme snadno, obvykle stačí jen sáhnout do regionálních zdrojů.
Část dalších jmenovaných problémů řeší právě internetové prostředí, jeho větší flexibilita a tolerance k levné produkci. Chybou Blaníka rozhodně není to, že nevypadá nákladně. Co mu schází je někdo, kdo by měl nejenom talent a kontakt na slušné herce, ale taky čas a chuť dělat rešerši, rozumět věcem a teprve potom vytvořit přesně mířenou komediální zkratku. Jinak plodíme spíš méně nebo více povedené verze Zlaté mříže.
