Gladiátor z roku 2000 patří ke Scottovým nejpřeceňovanějším dílům, což potvrdil zisk pěti Oscarů včetně absurdní sošky za nejlepší film. "Dvojku" naopak americká akademie patrně spíš přehlédne. Přitom je to ta nejpovedenější akčně dekadentní soap opera z antického Říma, jakou kdo kdy vytvořil.
Začíná dvacet let po smrti panovníka Marka Aurelia. Římu vládnou dva pološílení císaři Caracalla a Geta, schyluje se k tažení do afrického království Numidie, ale říše je v takovém rozkladu, že lid už nestmelí ani další vojenský úspěch armády pod vedením generála Acacia. Ten kromě vítězství přiveze řadu otroků a jeden z nich okamžitě způsobí rozruch.
Souboj v drobné přístavní aréně má být spíše brutální popravou, zotročení Numidijci čelí podivným lidoopům, kteří vypadají jako nějaké zombie verze skutečných primátů. Jenže jeden z mužů se neohroženě pustí do půtky s tímto monstrózním tvorem. A aby mu ukázal, kdo tady nosí kalhoty, neváhá opici brutálně pokousat.
Že to zní šíleně? To je teprve začátek. Zatímco první díl úspěšně předstíral, že je nejen akční historickou podívanou, ale také antickým dramatem, dvojku už tak nelze vnímat ani při troše dobré vůle, byť se scenárista David Scarpa pravděpodobně domníval, že píše velkolepou antickou tragédii. Těžko říci, zda byl téhož názoru i Ridley Scott, když se pustil do velkolepé, avšak také zvláštně potměšilé rekonstrukce jeho scénáře.
Gladiátor II je snímek dokonale bořící hranici mezi antickou tragédií a telenovelou. Respektive ukazuje, že osudová schémata a zamotané rodinné vazby dle starověkých vzorů už v dnešní době nelze brát jako vážně míněnou látku pro filmové vyprávění.
Ridley Scott vše vyvažuje směsí přemrštěnosti a grandióznosti, přitom umí být též neokázalý. Dekadentní římské večírky zachycuje, aniž by je divákům vystavoval před očima, jen v druhém plánu je vidět, jak místní smetánka chtivá opojných zážitků seškrabuje prášek z nosorožčího rohu, který se povaluje na stole i s celou hlavou - hned vedle pozlacené hlavy prasete.
A když dojde na opulentní bitku v Koloseu s válečníkem jedoucím na živém nosorožci, režisér je precizní i v takových detailech, jako když po konci krvavého klání na nosorožčím hřbetu kdesi na okraji plátna na vteřinku dosedne pták.
Při snaze o natočení svého předešlého skutečného historického dramatu Napoleon, také podle scénáře Davida Scarpy, loni Ridley Scott selhal. Utopil se spolu s hrdinou v mnohoznačných výjevech z dějin, které poněkud bezmocně defilovaly divákům před očima. Tentokrát si užívá každou chvíli bláznivého příběhu. A ten uhání kupředu v takovém tempu, aby nebylo možné si příliš lámat hlavu nad tím, jaké jsou motivace kterých postav, kdo je čí syn a vnuk.
Gladiátor II působí úsměvně, když se tu postavy pokoušejí rozehrát politické divadlo, když usilují o idealistický návrat k jinému Římu, tomu, jenž byl kdysi snem Marka Aurelia a v němž měl větší prostor Senát, nikoli dva zpovykaní spratci, kterým se nyní poštěstilo vládnout říši.
Zato se Scottovi daří zachytit dekadentnost doby, ať jde o dvojici bláznů na trůně, z nichž jednomu sžírá mozek pohlavní choroba, či o úlisné pletichaření Denzela Washingtona v roli vlivného cizince Macrina. Ten se svým novým "svěřencem", jenž nedávno pokousal opici, dělá v římském Koloseu zázraky.
Záhadný Numidijec ovšem neumí jen zápasit jako zvíře, také zná zpaměti Vergiliovy verše. A jeho cílem není svoboda, nýbrž pomsta.
Asi není třeba rozplétat, jaké vazby má nový protagonista v podání Paula Mescala k postavě, kterou v prvním díle stvořil Russell Crowe, či ke generálovi Acaciovi, jehož nyní ztvárňuje Pedro Pascal. Na zašmodrchaném ději nakonec až tak moc nesejde.
Podstatné je, s jakou energií se šestaosmdesátiletý Ridley Scott umí chopit režie, lhostejno, zda jde o instinkt, či promyšlený koncept. Režisér zaplňuje Koloseum vodou a svádí v něm miniaturní verzi námořní bitvy, radostně pobývá uprostřed dějin a nepokouší se příliš předstírat, že by mělo jít o historickou věrnost. I když k podobnému zaplnění Kolosea přinejmenším jednou skutečně došlo.
Gladiátor II přitom v mnohém opakuje to, co fungovalo v první části. Tentokrát však přiznává, že jde o schémata, jež spíše než do vážně míněné tragédie patří třeba do moderního cirkusu jménem americký wrestling - a do dnešní podobně dekadentní doby, kde laciné divadlo připomíná kdeco, od showbyznysu po politiku.
Denzel Washington umí ovládnout scénu. Když po jednom z odporných činů syčí do ucha slabošskému senátorovi "Tohle, můj příteli, je politika", působí to stejně tak svůdně jako makabrózně, stejně tak směšně jako účinně.
Zatímco první Gladiátor se spíše snažil oživit lesk dávných hollywoodských historických spektáklů, dvojka se naopak mění v divadlo, které až bolestivě nápadně připomíná dnešní situaci, kdy i ti nejšílenější cílevědomí lidé umí dosahovat svých politických cílů. Je to nevyrovnaný, místy nechtěně legrační snímek, přesto jedno z nejpozoruhodnějších pozdních děl Ridleyho Scotta.
