Tragický příběh venkovské dívky, jež v lásce naráží na předsudky a staré zvyky, měl v Divadle F. X. Šaldy premiéru tento pátek. Po sobotní repríze následují další 8. a 21. února. Režíruje Martin Františák.
Gazdina roba vypráví příběh zapovězené lásky krejčové Evy k váhavému Mánkovi, které rozdělují společenské a náboženské bariéry i nerovné postavení mužů a žen. Hra zároveň rekapituluje historii Evina smutného manželství s nepřitažlivým Samkem, jemuž hrdinka dává za vinu, že přišla o dítě.
Luteránka Eva s katolíkem Mánkem chtějí být spolu, není jim však přáno. Hra se mimo jiné ptá, zda mají větší sílu peníze a společenské konvence, nebo svoboda duše a čistá láska. Klade také otázku, nakolik rozhodování lidí řídí a ovlivňuje tlak okolí. Příběh má tragické vyústění. Titulní spojení "gazdina roba" pramení z nářečí a označuje hospodářovu neprávoplatnou družku.
Režisér Františák text považuje za jednu z nejvýraznějších a nejlepších českých her. "Není textově příliš obsáhlá, ale na druhou stranu je nesmírně dramatická," říká.
Tato venkovská balada podle něj zůstává aktuální, neboť jejím výrazným tématem je rozdělení společnosti na základě náboženského přesvědčení.
"My v současné době žijeme ve světě, který je rozdělený ekonomicky, je rozdělený sociálně, ale stále více začíná být rozdělený ideově, ať je to tamta parta, nebo ta druhá parta. Ta dvojakost, která nutí lidi, aby se přimkli k jedné či druhé skupině, aby jakýmsi bigotním a tupým způsobem zastávali názory, na základě kterých se často válčí a vedou rozepře a ničí se rodiny a lidské vztahy. To je něco, co je nesmírně současné," myslí si režisér.
Ústřední trojúhelník v liberecké inscenaci vytvořila nejmladší generace činoherního souboru - Kateřina Kornhäuserová, Filip Jáša a Stavros Pozidis. Dále účinkují Jana Hejret Vojtková, Štěpánka Prýmková nebo Eliška Jansová. Hudbu složil Ivan Acher.
Gabriela Preissová, která žila v letech 1862 až 1946, napsala Gazdinu robu ve svých 27 letech nejprve jako povídku. V lednu 1889 ji otiskl měsíčník Osvěta. Vzápětí ji zdramatizovala pro Národní divadlo, kde měla ještě v listopadu téhož roku premiéru a vyvolala jeden z nejbouřlivějších skandálů v české divadelní historii.
"Autorka podala vědomě věrný, dopodrobna pravdivý obraz lidu s příznaky jeho naprosto všemi," napsala Eliška Krásnohorská v Ženských listech. Naopak třeba Jaroslav Vrchlický namítal, že téma manželské nevěry je dostatečně známé z francouzských i jiných českých dramat. "Nové jest zde ovzduší, scenérie, místo a postavy, ač tyto jen relativně, pokud je halí slovácký ústroj," uvedl.
Spor mezi zastánci pozdního romantismu a průkopníky realismu přehlušil skutečnost, že Preissová napsala čistou a klasickou tragédii, prolínající realismus s lidovou poezií, odvážnou a znepokojivou, která stále přitahuje další generace divadelníků i diváků, uvádí anotace.
